RECENZE: Every Brilliant Thing, Barrow Street Theatre ✭✭✭✭✭

Jonny Donahoe v inscenaci Všechny báječné věci. Foto: Matthew Murphy Všechny báječné věci (Every Brilliant Thing)

Barrow Street Theatre

17. ledna 2015

5 hvězdiček

Deprese a sebevražda nejsou zrovna typická témata pro život potvrzující, interaktivní divadelní projekt, ale ukázalo se, že jsou přesně tím, co divák potřebuje. Všechny báječné věci, momentálně uváděné v Barrow Street Theatre v rámci off-Broadway, jsou v podání Johnnyho Donahoea skvostně zahraným a nesmírně radostným zážitkem.

Tato hra, kterou vytvořil Duncan Macmillan za pomoci Jonnyho Donahoea a dalších spolupracovníků (díky workshopům britských souborů Paines Plough a Pentabus Theatre), působí jako jeden z těch kusů, kde je každé představení jiné. Hodně záleží na publiku, jeho ochotě se zapojit a schopnosti nechat se unášet proudem, a to i do těch nejtemnějších koutů divadelního terénu.

Na scéně je jediný aktér, Donahoe. Ještě než hra začne, potlouká se mezi lidmi, náhodně si vybírá diváky a žádá je o spolupráci. Mým úkolem bylo říct do mikrofonu ve chvíli, kdy on vysloví číslo 1427, slova ve smyslu „radost z utrácení peněz v cizině, kde všechna platidla vypadají jako peníze z Monopolů“. Byla to myšlenka, která se mnou okamžitě zarezonovala; něco, co mě samotného často napadalo, zejména v USA.

Donahoe mě dokázal uvolnit. Byl jsem připraven splnit svou část téhle imerzivní aktivity. Cítil jsem se v pohodě – počítal jsem s tím, že tu „skutečnou práci“ odvede někdo jiný. Když jsem se rozhlédl po ostatních divácích, kteří svírali kousky papíru a usmívali se, instinktivně jsem vycítil, že se cítí stejně jako já. V bezpečí.

Pointa hry je v jádru prostá. Donahoe vypráví „svůj“ příběh – není jasné, nakolik je autobiografický, ale na tom nesejde. Pro potřeby dramatu je ten příběh jeho a o něm. A začíná v době, kdy mu bylo sedm let a jeho matka se poprvé pokusila vzít si život.

Napadá mě jen málo chmurnějších způsobů, jak zahájit vřelé divadelní představení.

Donahoe to ale zvládá s naprostou lehkostí. Jeho dětské nadšení a vystupování v těchto úvodních scénách je čirým potěšením. Vypráví nám, jak se s tou situací vyrovnal – začal si psát seznam všech báječných věcí, kvůli kterým stojí za to žít. První na seznamu byla, pochopitelně, Zmrzlina. Vyvolává tedy čísla a diváci nahlas čtou báječné věci, které jim předem přidělil.

To je obzvlášť zajímavé. Někteří lidé jsou odvážní, jiní plaší, někdo vyhledává pozornost a jiný ne. Ale udělají to všichni. Stejně jako se s tím musel vyrovnat on jako sedmiletý, musí se s tím vyrovnat i oni. Ti, kteří papírek nedostali, relaxují a užívají si reakce svých sousedů.

Pak Donahoe nečekaně vybere muže přímo přede mnou, aby ztvárnil laskavého místního veterináře. Sálem prostoupí napětí. Co budu muset dělat já? ptají se v duchu všichni současně. Odpověď, která postupně krystalizuje, zní: prostě se do toho pustit a zvládnout to.

Donahoe využije „Pána přede mnou“ v krátké scéně o své první zkušenosti se smrtí, kdy veterinář musí uspat jeho věrného psa. Je to dojemná a zároveň vtipná scéna. Pán přede mnou samozřejmě netuší, co má dělat, což vyvolává salvy smíchu, ale Donahoe ho situací citlivě provede.

Následují scény s diváky v rolích jeho otce, univerzitního profesora, dívky, kterou potká v knihovně a později si ji vezme, a především učitelky, která mu ve škole pomáhá najít směr. Ta je obzvlášť úžasná – rozumná žena, která nechává děti mluvit svobodně tím, že si zuje botu a používá ponožku jako maňáska ke komunikaci.

Tato pasáž by mohla snadno vyšumět do prázdna, ale ten den si Donahoe vybral ženu, která si rozepínala botu ještě dřív, než dořekl větu. Naprosto se vžila do role a pomáhala malému Donahoeovi pochopit emocionální stav jeho matky. „Ponožková dáma“ byla neuvěřitelná.

V tu chvíli už v publiku hmatatelně narůstal pocit: co můžu udělat, abych pomohl? A o to samozřejmě jde. Ukázat, že sebevražda a deprese jsou všude kolem nás, mohou se dotknout kohokoli a že my všichni můžeme udělat něco pro ty, kteří trpí.

Donahoeův seznam báječných věcí je na čas odložen, pak znovu objeven a rozšiřován, a znovu odsunut do pozadí, když se ožení s dívkou z knihovny. Jenže pak ho navštíví deprese a vše se hroutí. Manželka ho sice miluje, ale nemůže s ním zůstat, a tak mu připomene jeho seznam Všech báječných věcí.

Na seznam dál připisuje nové a nové položky, seznam roste a roste, a ani jedna myšlenka se v něm neopakuje. Klíčovou roli hraje hudba – s Donahoem sdílíme jeho eklektickou vášeň pro vinylové desky a jejich jedinečný zvuk.

Pak dojde k něčemu skutečně tragickému, co je popsáno věcně a bez emocí. Myslím, že v tu chvíli v sále nezůstalo jedno oko suché. Tato událost ale Donahoea žene dál a jeho seznam báječných věcí nakonec dosáhne hranice jednoho milionu.

Milion báječných věcí, které dokazují, proč život stojí za to žít a proč o něj bojovat.

Pak představení končí. Rozhostí se ticho a sál poprvé zahalí tma.

Následuje bouřlivý potlesk – a naprosto zaslouženě.

Donahoeův talent a přirozené charisma jsou inspirativní. Hra jasně a srozumitelně ukázala, že nikdo není imunní vůči depresi nebo sebevražedným myšlenkám a že by každý měl mít oči otevřené – protože pomoci může kdokoli.

Inscenaci režíroval George Perrin, ale Donahoe hodně improvizuje v závislosti na publiku. Celé dílo má díky tomu jiskřivou spontánnost, která je naprosto podmanivá. Je tu stejně tolik důvodů k smíchu a úsměvu jako k hlubokému zamyšlení.

Jedinečný a nesmírně hodnotný divadelní zážitek. Rozpumpuje vám srdce radostí.

Udělejte cokoli, abyste to viděli.

Inscenace Všechny báječné věci (Every Brilliant Thing) se v Barrow Street Theatre hraje do 29. března 2015.