RECENZE: Fanatical, Playground Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje Fanatical, nový muzikál autorů Matta Boarda a Reiny Hardyové, který se právě uvádí v Playground Theatre.

Suanne Braun v muzikálu Fanatical. Foto: Scott Rylander Fanatical

Playground Theatre

14. listopadu 2018

3 hvězdičky

Rezervujte vstupenky

Před dobrými dvaceti lety zaznamenala obrovský úspěch skvělá sci-fi parodie s příběhem zasazeným do prostředí fanouškovské konvence: snímek „Galaxy Quest“ je jedním z nejdokonalejších a nejosvěžujících zpracování tohoto motivu, jaké jsme kdy viděli. Jeho úspěch spočíval nemalou měrou v důmyslném propojení fantasy se všední realitou a v rozkošném zkoumání napětí mezi těmito dvěma světy. Nyní, po dlouhé době, přichází dvojice poměrně nových tvůrců (hudba a texty Matt Board, libreto Reina Hardyová) s vlastním příběhem v hudebním hávu. Pracovali na něm dobrých deset let, takže by člověk čekal, že už budou mít přesně vychytané, jak to celé má fungovat. Inu, to by si člověk mohl myslet. Ačkoliv se však show posledních pět let toulala světem workshopů od Chicaga přes Londýn až po New York, za zády měla organizaci The Stable Neila Marcuse a nyní se dočkala prvního plného nastudování v ambiciózním Playground Theatre v solidní režii začínající Grace Taylorové, má kus ke skutečnému úspěchu, jaký by si podobný projekt zasloužil, ještě poměrně daleko. Člověk se pak nevyhnutelně pouští do zajímavé hry a přemýšlí, proč tomu tak je.

Vezměme to nejdříve z té lepší stránky. Partitura obsahuje jedny z nejkrásnějších nových písní, jaké jsem za poslední dobu slyšel. Naprostým vrcholem je bezpochyby neobyčejná zpověď ve druhém jednání s názvem „Collected“, která ukazuje Boardův autorský talent v jeho nejvytříbenější, nejupřímnější a textově nejelegantnější podobě: je to klenot, který si zaslouží širokou pozornost – je to skladba natolik dechberoucí, že jakmile ji jednou uslyšíte, už na ni nezapomenete. Naštěstí se jí chopil ten nejzkušenější a nejnadanější hlas, který byl v obsazení k dispozici – Tim Rogers, jehož silný, a přitom nesmírně ohebný dramatický tenor se s drásavým účinkem vine kolem každé jemné a podmanivé kontury této písně. Na rovinu říkám, že tento zážitek mi vynahradil sledování zbytku představení. Ostatní části partitury také nabízejí mnoho líbivých melodií: Sophie Powlesová s robustním, jasným a pevným mezzosopránem jich dostala několik a já doufám, že ji v muzikálech budeme vídat mnohem častěji – očividně má v tomto oboru potenciál k velkým věcem. Standard však nastavuje právě „Collected“.

Stephen Frost v muzikálu Fanatical. Foto: Scott Rylander

Suanne Braunová je další zkušenou profesionálkou s vynikajícími výsledky. Její role jí bohužel neposkytuje mnoho prostoru k variabilitě a hudba napsaná pro její postavu nepůsobí tak inspirativně ani zajímavě. Dělá, co může, aby ze své role organizátorky a moderátorky srazu fanoušků vytěžila maximum, ale je omezena úzkým záběrem scénáře. Když už dostane šanci na něco nápaditějšího, libreto Hardyové jí dovolí jen využít své tělo jako lákadlo. Tento vývoj mě překvapil a poněkud sklíčil: máme rok 2018, nebo 1958? Scénář k ní skutečně nechová o mnoho víc respektu a neumožňuje její postavě žádné další rozměry. Proč? Možná proto, že Hardyová se až příliš často zdá být pohlcena mechanickými obtížemi při kočírování děje a ztrácí ze zřetele lidské příběhy, které generují. Výsledkem je, že ústředním „tématem“ se stává až obsesivní oddanost sci-fi komiksům: promiňte mi, ale to je pro mou pozornost možná až příliš úzkoprofilové téma.

Fascinující postavou, která je trestuhodně nevyužitá, je tvůrce světa „Angel 8“, kterého se ve frenetickém podání ujal nadaný komik Stephen Frost. Vysloužil si největší smích večera, a vlastně jediný, u kterého jsem se smál nahlas – díky svému upřímnému a poctivému zobrazení zatrpklého, destruktivního zkrachovalce, spisovatele Stephena Furnishe. Jeho postava je zdaleka nejzajímavější z celé nabídky jinak plochých stereotypů. Divím se, že autoři už dávno nepostřehli jeho potenciál a nerozhodli se mu dát mnohem více prostoru; daří se jim totiž vzít nesympatickou postavu a proměnit ji v něco neobvyklého a nečekaně poutavého. Přesto jsme museli být trpěliví až do závěrečných minut prvního dějství, než jsme ho poprvé uviděli – bylo to dlouhé a stále únavnější čekání. Když se konečně objeví, říkáte si: „Vždyť tenhle člověk je mnohem zajímavější než kdokoliv jiný, koho jsme potkali; proč s ním nemůžeme trávit víc času?“ Možná je to něco, nad čím by se autoři měli vážně zamyslet (a zároveň se zbavit těch šovinistických anachronismů). Ve stávající podobě scénář Hardyové klade postavám jen málo hloubavých otázek; tam, kde je vyžadován „děj“, se vynakládá spousta času a úsilí na rozvleklé vysvětlování věcí, které publikum zřejmě chápe mnohem rychleji než sami autoři – příkladem za všechny je úmorná zápletka kolem „ztraceného“ scénáře k finální epizodě seriálu.

Sophie Powlesová v muzikálu Fanatical. Foto: Scott Rylander

Ostatní postavy jsou si víceméně podobné a herci s nimi dělají to málo, co jim scénář dovoluje. Theodore Crosby, Amber Sylvia Edwards, Amy Lovatt a Eddy Payne doplňují počty na tomto komorním srazu, přičemž je zaměstnává choreografie Anthonyho Whitemana, která balancuje na poněkud neforemné scéně P. J. McEvoye. Designu dominuje centrální konstrukce se čtyřmi sloupy na vyvýšené točně, která zabírá většinu prostoru i výhledu na jeviště, jež obklopují diváci ze dvou stran. Konstrukce se navíc otáčí, takže divákům vždy stojí v cestě alespoň jeden z pilířů. Je to jeden z těch setů, které na modelu možná vypadaly dobře, ale v praxi jsou tak trochu noční můrou. S omezeným prostorem v zákulisí a nemožností jít nahoru nebo dolů dělají Taylorová a Whiteman, co mohou, aby show udrželi v pohybu, ale s množstvím krátkých scén a změn místa i času mají plné ruce práce.

Rachel Sampleyová má zřejmě jen dva způsoby svícení a přepíná mezi nimi velmi prostým způsobem. Zvuk Andyho Grahama je na tom lépe, ale akustika v sále je náročná a možná by menší zesílení přineslo příjemnější sluchový zážitek. Kapela pod vedením Johna Reddella a dozorem Jima Hensona hraje se zvukem dominujících kláves, což je zvláštní vzhledem k rockovému ladění hudebních stylů. Často se nám tak dostává klavírního doprovodu, který zní spíše jako zkouška než jako výsledná produkce. To je škoda. Partitura je často velmi atraktivní a zasloužila by si promyšlenější zvuk: například pár kytar vedle perkusí a bicích Tristana Butlera a menší důraz na Reddellovy první klávesy by mohly zajistit stylovější a příjemnější dojem.

Marcus říká, že v současné době hledají vydavatele a jeho důvěra v projekt je obdivuhodná. Já osobně si myslím, že by tým mohl zvážit výrazné přepsání. Kvalitní obsah, který tu je, je opravdu velmi, velmi dobrý. To by si možná zasloužilo se k tomu vážně posadit a zapracovat na tom, než se podnikne cokoli dalšího. Soubor má v Latimer Road čtyřtýdenní štaci, během níž si může dílo vyzkoušet na různých druzích publika a s inscenací si (pokud budou chtít) pohrát. V tomto procesu se lze mnohému naučit. Možná pak uvidí větší potenciál pro rozvoj tohoto díla: mohlo by to být něco opravdu skvělého.

Hraje se do 9. prosince 2018

KOUPIT VSTUPENKY NA FANATICAL