RECENZE: Otcové a děti, Donmar Warehouse ✭✭✭✭

Joshua James & Seth Numrich. Foto: Johan Persson Otcové a synové, Donmar Warehouse ✭✭✭✭

Recenze: Mark Ludmon

Irský dramatik Brian Friel si při adaptaci poněkud deprimujícího klasického románu Ivana Turgeněva Otcové a synové pro jeviště dovolil určité svobody. Přestože zachovává témata tohoto ruského románu z roku 1862, jeho hra mísí chmury s lehčími tóny, čehož režisérka Lyndsey Turner využila k vytvoření inscenace, v níž smích vyvažuje smutek.

Podobně jako román se děj soustředí na Bazarova, mladého univerzitního studenta, kterého jeho blízký přítel Arkadij přiveze na návštěvu ke své liberální statkářské rodině na ruský venkov. Tento rebelsky vyhlížející buřič svou koncepcí nihilismu zpochybňuje jejich způsob života, což vede ke konfrontacím a zmatkům, než nakonec najde vykoupení. Seth Numrich vtiskl původně arogantnímu Bazarovovi intenzivní nervní energii, ale srdcem hry se stává Arkadij v působivém podání Joshuy Jamese. Ačkoliv je stejným zastáncem nihilismu, postupně zjišťuje, že se nedokáže zbavit emocí a liberalismu, proti nimž Bazarovův nihilismus bojuje.

Obklopuje je pestrá škála postav, kterým vynikající herecké obsazení vdechlo život s jemným důrazem na detail a lidskost. Anthony Calf je okouzlující a zábavný jako Arkadijův neschopný otec, zatímco parádnický strýc v podání Tima McMullana se vyvíjí z komické karikatury v muže, který pod skvěle střiženým oblekem skrývá zlomené srdce. I služebná má v podání Siobhan McSweeneyové v sobě křehkou touhu. Díky působivé scéně Roba Howella z dřevěných prken a hloubavé hudbě Alexe Baranowského jde o ostrou a podmanivou produkci o rodinách a potřebě lásky.