RECENZE: Hamilton, The Public Theatre ✭✭✭✭✭

Hamilton (mimo Broadway). Foto: Joan Marcus Hamilton

The Public Theatre

29. března 2015

5 hvězdiček

HAMILTON SE NYNÍ PŘESUNUL NA BROADWAY

Došlo k duelu. Jednomu z bojovníků, kterému je pouhých 19 let, vyzval na souboj bohatého muže, jenž urazil jeho otce. Otec chlapci poradil, aby střílel do vzduchu, s odůvodněním, že jeho protivník jako čestný muž syna nezraní. Chlapec udělá, co mu bylo řečeno, ale utrpí smrtelné zranění. Jeho rodiče, kteří žili odděleně kvůli otcovým chybám, s ním stráví jeho poslední hodinu. Když její syn zemře, matka vydá výkřik bolesti, ze kterého tuhne krev v žilách. Otec se ji snaží vzít za ruku, ale ona ho rozhodně odstrčí. Smrt je skutečný rozdělovník.

Toto je Hamilton, nový muzikál z dílny Lina-Manuela Mirandy (scénář, hudba i texty), který má svou premiérovou sezónu v The Public Theatre před svým červencovým debutem na Broadwayi v Richard Rodgers Theatre. V režii Thomase Kaila a s úžasnou choreografií Andyho Blankenbuehlera jde o pozoruhodný kus divadelní alchymie; inspirativní, nabitý historickými fakty, odhalující problémy, které trápily otce zakladatele, a přesto nesmírně lidský. Divadlo Public sídlí na Lafayette Street, pojmenované po slavném francouzském revolucionáři, který vedl válku proti utlačovatelským monarchiím na dvou kontinentech: je až mrazivé sledovat skotačení postavy Lafayetta na jevišti s vědomím, že jeho odkaz mimo scénu je hluboký a hmatatelně ovlivňuje i samotné divadlo, v němž sedíte. Stejně tak bankovní systém, který tvoří základ fungování vlády v USA, má kořeny ve vizi titulní postavy, takže mlhy historie jsou zde cítit na každém kroku.

Dějově se částečně odehrává v podobném období jako Bídníci, ale v mnoha ohledech odráží spíše ozvuky Jesus Christ Superstar, i když rock nahrazuje rapem jako páteří hudebního vyznění celého kusu. Má v sobě však více komiky než oba zmíněné tituly a silnější nádech stylu 21. století. Možná se v něm objevují historické postavy a činy, ale jeho cítění je zcela moderní. Zatímco Bídníci vyprávějí osobní příběhy na pozadí historických událostí a Jesus Christ Superstar nabízí neotřelý pohled na známý historicko-náboženský příběh, Hamilton vypráví velký historický příběh, do něhož jsou pečlivě vpleteny osobní viněty, čímž diváky poučuje o zvratech v důvěrně známých dějinách. Činí tak v rámci celistvého a komplexního vypravěčského výkonu, který nepřestává bavit a objasňovat.

Klíčem k tomu je choreografie. S výjimkou občasných momentů, kdy má sólista chvíli na zamyšlení nebo vyprávění příběhu, je únavu neznající a senzační ansámbl neustále v pohybu a vytváří živé obrazy, které doplňují a umocňují vyprávění. Pohyby jsou skvěle nacvičené, smyslné, evokující a provedené s naprostou precizností; všechny vedlejší postavy společně ožívají, aby posílily dějovou linii a dodaly dobové atmosféře náboj. Blankenbuehler vytváří vlastní taneční slovník, který stylově pozvedá každý aspekt vyprávění.

Kail řídí dění přehledně a s ohromnou vizí. Stylisticky se kus pohybuje od politických dějin přes sociální historii až po mýdlovou operu, rodinné drama, osobní tragédii, satiru, lehké odlehčení a zase tragédii, a to nikoliv lineárním nebo předvídatelným způsobem. Kail si získává pozornost publika a provází ho textem s ďábelskou obratností. Nic není zmatené ani matoucí; cesta, kterou Kail volí, je přímá a neochvějná.

Pomáhá mu v tom nádherná scéna Davida Korinse s dvojitou točnou, množstvím dřeva, schodišti a horními plošinami. Může to být metafora pro „loď USA“, může to být evokace dávné bojové arény. Funguje to ale skvěle a naprosto úžasné osvětlení Howella Binkleyho dodává scéně skutečný lesk. Dvojitá točna snad nikdy nebyla využita tak plynule a chytře. Kostýmy Paula Tazewella jsou v každém ohledu fantastické, zejména uniformy s vestami a krátkými kalhotami pro sexy ansámbl. Mužná sexualita je pro hlavní postavy důležitá a kostýmy to odrážejí.

Každý jednotlivý člen souboru je výjimečný. Nejsou tu žádná slabá místa, falešné tóny ani nudné výstupy. Je to tsunami talentu, která naplno strhává při každé příležitosti.

Miranda je v roli Hamiltona elektrizující. Je to skutečný herecký koncert (tour de force), plný vášně a absolutního nasazení. Jeho Hamilton, střídavě humorný i inspirativní, je chybující muž hnaný touhou najít své místo na slunci. Miranda činí Hamiltona naprosto srozumitelným, i když ne vždy sympatickým nebo racionálním. Zpívá s opravdovou silou a krásou a jeho dikce je bezchybná. Vztahy, které navazuje s ostatními postavami, jsou upřímné a přesvědčivé. Vzhledem k tomu, že napsal celé dílo, je skutečnost, že jeho herectví a zpěv jsou na tak vysoké úrovni, téměř zázračná. Obrovský talent.

Jako Hamiltonův nemesis Aaron Burr je Leslie Odom Jr. stejně mimořádný jako Miranda. Burr je uvážlivý a klidný tam, kde je Hamilton nestálý a prchlivý – je jeho protikladem i spřízněnou duší zároveň. Odom Jr. to naprosto chápe a s Mirandou drží krok v každém směru. Jeho zpěv je výjimečně dobrý a v tišších momentech je naprosto nejlepší. Je to ohromující výkon.

Co je na Mirandově psaní překvapivé, chvályhodné a naprosto skvělé, je fakt, že v tomto velmi maskulinním příběhu se našlo místo pro několik nepostradatelných ženských postav, které se ukazují být stejně důležité jako muži. Sestry Schuylerovy jsou skutečnou hybnou silou příběhu, už jen proto, že dvě z nich Hamiltona milují. Tu, s níž se ožení, Elizu, hraje s dokonalou dovedností Phillipa Soo. Její éterická krása je úchvatná a ladí s jejím hlasem, který je nádherný a silný zároveň. Soo vnáší do děje skutečnou, zemitou lidskost a příběh jejího manželství je zde stejně důležitý a zajímavý jako střety otců zakladatelů.

Reneé Elise Goldsberry září jako supernova v roli Angeliky, sestry, která Hamiltona miluje, ale nevdá se za něj. Její hlas je stejně mocný a krásný jako její zjev a pocit palčivého smutku, který přenáší poté, co se její sestra provdá, je hluboký a syrový. Krása jejího vokálního tónu je jasná, ať už zpívá naplno, rapue nebo v legatu. Jasmine Cephas Jones hraje třetí sestru Schuylerovou a také Marii Reynoldsovou, ženu, se kterou si Hamilton zahrává na vlastní nebezpečí. Jones je v obou rolích prvotřídní, ale na jejím ztvárnění Reynoldsové je něco drásavého, co se vám vryje do paměti.

Jonathan Groff je brilantní jako odporný král Jiří III., ztělesnění anglické nadutosti, arogance a pocitu nadřazenosti, který dává těm, kdo usilují o nezávislost, jasné ospravedlnění. Jako král se objeví třikrát a pokaždé je skutečně vtipný, okázale (ale zcela patřičně) výstřední a šarmantně poučený. Při svém prvním vystoupení je Groff oděn do slavnostního úboru, všude hermelín, dlouhá formální paruka se spoustou kudrlinek, dokonale střižené červené hedvábí protkané zlatem, bílé punčochy a velké boty se sponami. Jakmile je válka prohrána, část té vznešenosti při druhém výstupu zmizí a při finálním momentu ještě více. Lahůdka. Groff je ve skvělé pěvecké formě a prokazuje přirozený komediální cit; jeho kontakt s publikem je vynikající.

S precizním výkonem přichází Daveed Diggs, který okouzluje a manipuluje jako markýz de Lafayette i Thomas Jefferson, a který do děje vnáší spoustu humoru a sebevědomí. Anthony Ramos je výjimečný jako Hamiltonův syn Philip, ale odvádí skvělou práci i v prvním dějství jako Laurens. Oba mají vynikající hlasy a tančí s velkým švihem. Christopher Jackson vytváří uvěřitelně bouřlivého George Washingtona, který je ztělesněním pragmatismu a autority. Další pěvecky vynikající výkon.

Alex Lacamoire dohlíží na hudební stránku produkce a dosahuje zázraků. Dikce všech účinkujících je bezchybná. Zaznívá spousta slov v závratné rychlosti, všechna jsou snadno srozumitelná a všechna drží melodii. Lyričtější pasáže jsou pak zazpívány krásně a citlivě. Emoce a tempo jdou ruku v ruce; tohle je skutečný poslechový zážitek. Mirandovy písně si možná nebudete hned prozpěvovat, ale všechny jsou zajímavé a při poslechu vám vženou rytmus do žil. Některé jsou nepopsatelně nádherné, jiné září krásou. Všechny jsou hudebně podnětné a Lacamoire se svým orchestrem je nechává plně vyniknout.

Jedná se o mimořádnou inscenaci zásadního nového díla. Doslova pulzuje energií a silou. Vůbec by nepřekvapilo, kdyby získala Pulitzerovu cenu. Vyvolává ve vás hlad po hlubším poznání historie onoho období i touhu slyšet partituru znovu. Jen velmi málo muzikálů má takový účinek. Miranda vytvořil zázrak – a dost možná nový zlomový bod pro formu hudebního divadla.

Nesmíte si nechat ujít.

Hamilton se 13. července 2015 přesouvá do Richard Rodgers Theatre. Vstupenky jsou již v prodeji.