RECENZE: Hay Fever, The Mill at Sonning ✭✭✭✭

Naše vlastní TheatreCat Libby Purves recenzuje inscenaci Horečka sobotní noci od Noëla Cowarda, kterou momentálně uvádí divadlo The Mill at Sonning.

Hay Fever (Horečka sobotní noci)

The Mill at Sonning

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky BLAŽENOST S RODINOU BLISSOVÝCH

Ne vždy se mi podaří prokličkovat oxfordshireskými uličkami až k tomu nádhernému, výstřednímu mlýnu s vodním kolem, ale představa Issy van Randwyck v roli Judith Bliss mě prostě zlákala. Stihla jsem poslední předpremiéru cestou na letiště, takže tohle píšu v dálkovém autobuse kdesi v Chorvatsku.

Možná je to i příznačné, protože Noël Coward hru napsal ve spěchu na cestách, inspirován návštěvou u hyper-teatrální rodiny Laurette Taylor během svého nízkorozpočtového výletu do New Yorku. Tehdy ještě neměl své jméno, v hlavě nosil novou revui a chystal se šokovat buržoazii hrou Vír (The Vortex), mnohem temnějším obrazem rodinných a mateřských excesů. Hay Fever nám ukazuje tu slunnější stránku – tedy slunnou alespoň pro samotné Blissovy: oba rodiče, syn i dcera si totiž každý zvlášť a bez domluvy pozvali na víkend hosta s literárními či romantickými úmysly. Pro nebohé hosty to samozřejmě takové sluníčko není, ale ta radostná příšernost hostitelské rodiny vytváří neodolatelný vtip na účet sebestředné divadelní komunity, ve které Coward žil a pracoval od svých jedenácti let.

Můj instinkt vidět Van Randwyck jako Judith Bliss – matku a herečku v nuceném důchodu – byl správný. Úloha naprosto sedí jejímu živému, uličnickému obličeji, krásné muzikálnosti i osobnímu pochopení pro svět div se vším všudy. Mimochodem, její sólovou show Dazzling Divas si můžete přečíst v recenzi zde – a s tímto představením se do Mill vrací 19. července.

Na scénu přichází ze zahrady, o které neví vůbec nic, neurčitě mluví o kalceoláriích a od prvních momentů dává jasně najevo, jak zoufale jí chybí kariéra v kusech typu „Vír lásky“. Její koketní přivítání uťápnutého Sandyho Tyrrella naruší hosté jejích netrpělivých dětí Simona a Sorel, kteří si oba vyhlédli starší a naprosto nevhodné protějšky: Simon v podání Williama Penningtona se povaluje jako typický puberťák a Emily Panes si zase zkouší své svůdnické schopnosti. Judith – na které vidíte, jak v duchu prochází rejstřík možných nálad a podráždění – se nakonec rozhodne prostě jen líbezně vrkat: „Musíme být k nim všem strašně milí.“ Na což její jízlivé potomstvo odsekne: „Zas hraješ tu krásnou a smutnou,“ způsobem, který jasně říká: „...už zase!“. Coward má v divadle nejlépe vykreslené charaktery a s vývojem hry Van Randwyck s přesným načasováním balancuje mezi Judithinou touhou mít vše pod kontrolou a jejím užíváním si role dojaté oběti. Všechny ty milostné dvojice fungují elegantně, jak se ti nesprávní lidé setkávají, střetávají a podléhají těm nepravým. První dějství končí nádherně, když Judith vede zpěv „Making Whoopee“ za doprovodu členů rodiny na klavír, saxofon a maracas (Panes navíc skvěle zvládá roli hudební režisérky).

Scéna se společenskými hrami a propletenými „zásnubami“ má v sobě veškerou tu kousavost, která se jako temná nit táhne všemi Cowardovými nejlepšími hrami. Jeho schopnost současně parodovat i okouzlovat ztřeštěnou smetánku 20. let je velkou částí jeho kouzla. Joanna Brookes jako hospodyně Clara se mi zpočátku zdála trochu přehnaná, jak rázovala tam a zpět s podnosy, ale ten vtip krásně dozrál a její vlastní varietní výstup při sklízení snídaně si vysloužil zasloužený bouřlivý potlesk. Vlastně celá pohybová a hudební komedie v režii Tama Williamse je naprosto trefná, stejně jako ty úžasné kostýmy, které by člověk nejraději ukradl domů.

Jen poznámka pod čarou: Laurette Taylor mimochodem nebyla úplně nadšená z toho, že je známou předlohou pro rodinu v Hay Fever. Tvrdila, že nikdo z nich nebyl takhle neslušný. Já jsem ale ráda, že ta Cowardova parta je. Neodolatelná, hrozná a nesmrtelná. REZERVOVAT VSTUPENKY

Uvádíme do 13. května. Skvělý zážitek. Vstupenka zahrnuje i výborné jídlo.