RECENZE: Heartbreak House, Union Theatre ✭✭✭✭

Dům zlomených srdcí

Union Theatre,

10. ledna 2018

4 hvězdičky

Rezervujte zde

Z her George Bernarda Shawa si u sovětského publika získala nejsilnější místo v srdcích i myslích bezpochyby tato. A není těžké pochopit proč. Shaw v tomto zdánlivě prostém příběhu o sešlosti na venkovském sídle, kde se kolem vypuknutí první světové války (byť hra vznikla až těsně po ní) setkávají typičtí představitelé tehdejší společnosti, odhaluje vyčerpanou, zhýčkanou a bezcílnou vládnoucí třídu v celé její nahotě. Stejně jako Bulgakov nebo před ním Čechov je vystavuje hřímajícímu zúčtování, kdy je dohání jeho pečlivě vystavěná historická nevyhnutelnost. Jsme svědky toho, jak se jejich snový svět hroutí v sutiny, a tento pohled na zkázu si náležitě užíváme – připomíná to sledování nějakého starého katastrofického eposu v Drury Lane. V této inscenaci společnosti Phil Willmott Company – která se v novém prostoru Union v Southwarku již skvěle zabydlela – dostáváme stylovou podívanou, která všechny své přednosti vystavuje v tom nejlepším světle.

Ne že by nás první polovina hry, laděná do lehkovážného a rozverného tónu, nějak zvlášť připravila na to, co přijde. Justin Williams a Jonny Rust se na scénografii skutečně vyřádili a naservírovali nám velkolepý zikkurat úrovní, který velmi věrně připomíná prostor podobný lodi vyžadovaný scénářem, a do něhož vtěsnali tolik přímořských, venkovských, kultivovaných i vlasteneckých odkazů, kolik jen bylo možné. Nechybí dokonce ani kanón (i když k naší lítosti se nedočkáme jeho výstřelu). Ben Jacobs scénu nasvítil tak, aby zdůraznil hloubku a perspektivu, Philip Matejtschuk podkresluje atmosféru dobovými zvuky, které umocňují realitu sídla, a stejný kus práce odvádějí i precizní kostýmy Penn O'Gary.

O hereckých výkonech v první polovině se to však úplně říci nedá. Lianne Harvey se na scéně objeví jako první – v půvabném, leč příliš krátkém paprsku Jacobsova světla – a v roli Ellie Dunnové je patřičně čiperná i nevinná, zatímco Alison Meadová podává milý výkon jako ošetřovatelka Guinnesová. To je všechno v pořádku, ale jakmile se objeví kapitán Shotover v podání Jamese Horna a začne se rozplétat Shawova záměrně složitá zápletka, dostavuje se pocit jistého neklidu. Kam to všechno spěje? Situace se stává ještě znepokojivější s příchodem dalších víkendových hostů: zuřivě a děsivě energická lady Ariadna Utterwordová v podání Francescy Burgoynové, zářící v peří a řaseném saténu; bledě nevýrazný Randall Utterword Tobyho Spearpointa; trefně pojmenovaná bojovná hrůza Hector Hushabye v podání Mata Betteridge jako neomalený svůdník a jeho šokujícím způsobem lhostejná choť, dcera domu Hesione Hushabye v podání Helen Ankerové. Je tu také další dvojice návštěvníků, nějakým způsobem spojená s Ellie: upjatý, ale lidský Mazzini Dunn Bena Portera a totálně nepatřičný „obchodnický“ vetřelec Boss Mangan v podání J. P. Turnera. A objeví se dokonce i lupič z pobřeží s cockney přízvukem, kterého hraje Richard Harfst.

Tato sbírka „mluvících jmen“ pravděpodobně naznačuje hlavní tendenci scénáře v první části představení: nabídnout upovídanou přehlídku archetypů. A protože scénář nenabízí víc děje, s nímž by se dalo pracovat, je to přesně to, co dostáváme. Je to sice věrné záměrům předlohy, ale zároveň to odhaluje Shawovy vrozené slabiny: zážitek je to podobný, jako byste jedli hromadu polevy, pod kterou není žádný korpus. Po chvíli se to stává nestravitelně sladkým a povrchním. Divák touží po něčem prostším a opravdovějším. Naštěstí se na samém konci první poloviny objeví zbraň a na scénu vtrhne záblesk naděje. Nicméně po dlouhém a poněkud rozvleklém úvodu odcházíte o přestávce k baru, aniž byste byli přesvědčeni, že z toho vyplyne něco zásadního.

A v tom se hluboce mýlíte. Děj pokračuje, jako by nedošlo k žádné pauze, a my jsme katapultováni do mnohem temnějších a zajímavějších sfér. Najednou, přestože se ze zbraně ani tentokrát nevystřelí (což je možná dobře, když se po jevišti povaluje tolik dynamitových náloží), je otravná mělkost těchto postav rázem pryč. Nyní musí spatřit sami sebe takové, jací skutečně jsou, a Shaw nechává tento proces plynout přirozeně – věci se dějí, rozplétají a vyvíjejí organicky. Konečně je jeviště plné skutečného dramatu: jedno doznání – či spíše odhalení – střídá druhé. Postavy, zatížené nepříjemnou neohrabaností Pravdy, ztrácejí svou sebejistotu a prožívají procitnutí. Ocitají se v tomto velkém domě, jehož srdce bylo v každém smyslu slova zlomeno, buď zcela osamoceni, nebo nečekaně svedeni dohromady s lidmi, o které původně nestáli. Náhle se ocitáme ve stejném moderním světě jako třeba v „Pravidlech hry“ a ve všech následujících desetiletích až po současnost: Copak lze osud národa svěřit lidem tak naprosto neschopným jej efektivně spravovat? A pokud ano, mohou mít oni – nebo my – vůbec nějakou budoucnost?

V druhé části hry Shaw jako zázrakem křísí život z trosek té první. Vůbec to nečekáte, o to větší je to zábava, když vás to zasáhne. A pak, stejně jako postavy ztrácejí své postavení, které si nárokovaly v první polovině, získávají nečekaně mnohem více sympatií a lidskosti, než byste do nich kdy řekli. Shaw nám sice nedává úplnou naději, ale vykresluje obraz, v němž poznáváme dnešní svět. Cesta k tomuto poznání chvíli trvá, ale vytrvat se rozhodně vyplatí.

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA DŮM ZLOMENÝCH SRDCÍ