RECENZE: Jindřich V., Noel Coward Theatre ✭✭✭✭

Jude Law jako Jindřich V. Foto: Johan Persson Jindřich V.

Noel Coward Theatre

2. prosince 2013

4 hvězdičky

Sezóna divadelní společnosti Michaela Grandage v Noël Coward Theatre vrcholí Grandageovou inscenací Shakespearova Jindřicha V. V mnoha ohledech tato inscenace odráží úroveň, úspěchy i celkové ladění celé sezóny: skvělá hra, skutečná hvězda v hlavní roli, scéna připomínající Grandageovo působení v Donmaru, ale také několik vyloženě nešťastných obsazení v menších rolích. Na rozdíl od nedávného Snu noci svatojánské však lze tento počin považovat za skutečný triumf. Srdcem inscenace je – nepřekvapivě – hbitý, vitální a naprosto okouzlující Jude Law. Law, který působí štíhleji a mlaději než ve svém Hamletovi, ztělesňuje vše, co od Jindřicha očekáváte: je inspirativní, plný pochyb, nábožensky založený, odhodlaný, vtipný i romantický. Museli byste mít srdce z kamene, aby se vás nedotkla jeho interpretace slavného proslovu ke dni svatého Kryšpína.

Stejně tak jsem nikdy neviděl závěrečnou scénu, v níž se Jindřich uchází o ruku francouzské princezny Kateřiny, zahranou tak krásně, prostě a upřímně, jako v podání Lawa. (Jessie Buckley je v roli Kateřiny naprosto rozkošná.)

I Jindřichova válečnická povaha je vykreslena velmi jasně – ať už v působivém monologu „Zpět do průlomu“ nebo v pasážích, kdy v noci před bitvou u Azincourtu prochází mezi svými muži. Law si se Shakespearovým textem rozumí; jeho přednes není vždy medový, ale je pokaždé srozumitelný a sugestivní.

K celkovému dojmu přispívají i moderně pojaté středověké kostýmy, které Lawovi nesmírně sluší – postavu krále mu věříte od prvního okamžiku.

Silnou oporu má v Mattu Ryanovi (vynikající Fluellen), Jamesi Laurensonovi (moudrý starý Exeter), Prasannu Puwanarajahovi (rezonanční a pronikavý Mountjoy), Nomě Dumezweni (skvěle věcná Alice) a Normanu Bowmanovi (vynikající Williams).

Nebudu však jen chválit.

Úvodních patnáct minut je téměř nesrozumitelných: Richard Clifford (Ely) a Michael Hadley (Canterbury) se v první scéně s textem až příliš perou a drhnou. Ron Cook pak pojímá Pistola s podobnou ledabylostí, s jakou „odehrál“ sira Tobiáše Říhala.

Bylo těžké nelitovat Ashleyho Zhangazhu, který musel hrát Chór jako jakéhosi moderního vysokoškoláka – tento režisérský koncept nefunguje, zvláště když se Chór bez převlečení změní v chlapce zavražděného Francouzi.

Většina francouzských postav je podána dosti nešťastně: Ben Lloyd-Hughes působí jako Dauphin zvláštně a Karel v podání Richarda Clifforda je prostě špatný. V některých válečných scénách navíc pokulhává i herectví davu.

Scéna Christophera Orama funguje velmi dobře, ale je z ní cítit, že se výtvarník příliš neposunul od dob své spolupráce s Grandagem v Donmaru – což je škoda.

Přesto jde o důstojné završení Grandageovy sezóny – o velmi kvalitní, přístupnou a často strhující inscenaci jedné z nejznámějších, ale zároveň nejnáročnějších Shakespearových her.