RECENZE: I Loved Lucy, Arts Theatre ✭✭

Sandra Dickinson jako Lucille Ball a Matthew Scott jako Lee Tannen. Foto: Alessia Chinazzo I Loved Lucy

Arts Theatre

24. července 2017

Rezervovat vstupenky Sandra Dickinson na prknech West Endu chyběla příliš dlouho. Mám pocit, že naposledy ji Londýn mohl spatřit jako náhradnici Angely Lansbury ve hře „Rozmarný duch“ (Blithe Spirit) – kde si zahrála v rámci představení pro záskoky – a to pouze jednou, protože Lansbury nikdy nevynechala jediné představení. Předtím se objevila ve výraznějších rolích ve westendských muzikálech jako „Zpívání v dešti“ (Singin' In The Rain) nebo „Chitty Chitty Bang Bang“. Po celé zemi je také oblíbenou stálicí v tradičních pantomimách a objevila se v několika filmech, což jen potvrzuje její širokou popularitu. Ale proč ji v charakterních rolích nevídáme častěji? Při sledování jejího strhujícího výkonu v roli Lucille Ball v The Arts Theatre se rozumná odpověď zdá být v nedohlednu.

Dickinson je vynikající. Předvádí mistrovskou lekci v tom, jak fascinovat publikum a udržet si jeho absolutní pozornost. Dokonale dokáže i z momentu, kdy se soustředí na vrh kostek na vrhcábovém stole, vykřesat kousek magie. Její schopnost najít a uvěřit v pravdivost postavy je bezchybná. Sledujeme Ballovou na sklonku kariéry, kdy si v hereckém důchodu začne s mladým a zjevně poněkud bezcílným mužem, vezme ho pod svá finančně zajištěná křídla a s radostí si ho přetváří k obrazu svému. Stává se jejím zábavným malým projektem. Na oplátku jeho mládí a prostota jako by stárnoucí hvězdu omladily; naplánuje návrat ke své triumfální televizní slávě, ale comeback selže, vztah se hroutí, následuje rozchod, shledání na poslední chvíli a pak – nevyhnutelně – už zbývá jen smrt.

Sandra Dickinson jako Lucille Ball a Matthew Scott jako Lee Tannen v inscenaci I Loved Lucy. Foto: Alessia Chinazzo

Je to situace, která by možná mohla nabídnout zajímavé drama, nebo alespoň dialogy s hloubkou a pointou. V rukou třetí strany by text možná dostal smysluplnější tvar. Tady se však chopil pera pro budoucí generace sám onen mladíček Lee Tannen, aby vykreslil dvě hodiny klábosení mezi těmito příjemně nesourodými jedinci. Matthew Scott, šarmantní broadwayský herec, byl angažován do role autora a v jeho podání je Tannen vždy sympatický, upřímný, laskavý a přemýšlivý člověk. A ano, i on si prošel svými boji: kvůli své orientaci nebyl ve škole ani doma oblíbený, a toto téma tvoří podstatu mnoha jeho monologů k publiku ve chvílích, kdy paní Dickinson zrovna není na scéně. Často to dokonce vypadá, že právě o tom celé představení ve skutečnosti je.

Možná výmluvné je, že Ballová tyto odhalení smetla ze stolu a nutila Tannena, aby se věnoval důležitějším věcem, jako je hraní deskových her – někdy i dlouhé hodiny v kuse. V těchto scénách se možná skrývají náznaky aspektů jejich vztahu, které scénář nevyužívá úplně naplno. Tedy až do výbuchu ve druhém dějství, který vede k roztržce a odcizení. Kdo ví.

Tak jak to je, hlavní náplní večera (nebo odpoledního představení, a právě tato inscenace by měla cílit na silné odpolední publikum, pokud chce uspět) je vtipné vyprávění Ballové o setkáních s velkými i nechvalně známými osobnostmi Hollywoodu a Burbanku. Dickinson z nich těží maximum a jsou často tak poutavé a lahodné, až si člověk říká, zda by je nemohla divákům vyprávět sama za sebe a nemusela tolik dialogů směřovat z profilu směrem k alter egu pana Tannena, Leemu.

Sandra Dickinson jako Lucille Ball a Matthew Scott jako Lee Tannen v inscenaci I Loved Lucy. Foto: Alessia Chinazzo

Režisér Anthony Biggs mezitím udržuje konverzaci v nenuceném tempu, Gregor Donnelly vytvořil masivní nápis LUCY a scénu v podobě diskusního pořadu na vyvýšeném pódiu se symbolem srdce (při pohledu na něj se člověk neubrání myšlence, jaké by to bylo prozkoumat tento formát talk show pro celou hru). Osvětlení Tima Mascalla je po celou dobu bezchybné a z jednoduché scény vytěžilo kreativní maximum, zatímco Yvonne Gilbert s velkým citem zvládá různé úrovně zvuku. Dickinson vystřídá několik elegantních kostýmů (předpokládáme od Donnellyho) a doplňuje je jedna kabelka v sytě červené barvě. Odhaduji, že se díváme na to nejlepší, co rozpočet dovolil.

Jak si představení na West Endu povede, lze jen hádat. Ve scénáři je mnoho odkazů na podobné příběhy stárnoucích hvězd a jejich mladých společníků, které v Londýně i jinde zaznamenaly velký úspěch. Ale nechtěl bych pokoušet osud tím, že je zde budu jmenovat.

VSTUPENKY NA I LOVED LUCY