RECENZE: It Happened In Key West, Charing Cross Theatre ✭

Julian Eaves recenzuje nový muzikál It Happened In Key West od Jill Santoriello a Jasona Huzy, který se právě uvádí v divadle Charing Cross Theatre.

Wade McCollum a Alyssa Martyn v It Happened In Key West. Foto: Darren Bell It Happened In Key West

Charing Cross Theatre,

10. července 2018

1 hvězdička

Rezervujte si vstupenky Jill Santoriello je oslavována jako první žena, která napsala libreto, hudbu i texty pro broadwayský muzikál, a je to skutečně pozoruhodný talent.  Před zhruba deseti lety zabodovala svou adaptací Dickensova románu „Příběh dvou měst“ (A Tale Of Two Cities), kterou od 80. let postupně brousila po vzoru komerčně úspěšných „Bídníků“ (ostatně v původním broadwayském obsazení účinkoval její bratr Alex, který také produkoval dřívější verze sestřiny show), s vydatnou příměsí pop-operetního stylu Franka Wildhorna.  Toto dílo vykazuje konzistenci a soudržnost, jež svědčí o jejích schopnostech: je plné melodické invence, její harmonický jazyk je neotřelý a podmanivý, chápání a vykreslení postav je citlivé a zvládnutí vyprávění i divadelního rozměru je sebevědomé a dramaticky strhující.  Bohužel newyorský debut provázela velká smůla, ačkoliv získal cenu Outer Critics Circle za nejlepší muzikál a mnoho dalších nominací; následně však prokázal svou životaschopnost po celém světě a stále se objevuje v nových produkcích.  Kdybychom teď v Charing Cross Theatre viděli právě tento kus, jsem si jistý, že bychom autorku oslavovali.  Namísto toho se nám dostalo jejího novějšího počinu, který byl odvážně předložen k našemu posouzení.

Soubor muzikálu It Happened In Key West. Foto: Darren Bell

Titul je propagován jako „nová romantická muzikálová komedie“, a i když je v něm hudby požehnaně, na příběhu ani stylu není nic nového, je to asi tak romantické jako objímání mrtvoly a vtipů je jako šafránu, navíc znějí vždycky jaksi naprázdno.  Santoriello napsala libreto společně s Jasonem Huzou (který přispěl i další hudbou) a mladým hlavním producentem Jeremiahem Jamesem (jenž přišel s původním námětem).  Pan James byl přítomen na londýnské premiéře v rozmarně žertovných pantoflích od Paula Smithe s ladící kravatou, a v celé show se odráží přesně tento druh roztomilého, podivínského smyslu pro humor: mně osobně k epičtějšímu a hrdinskému stylu Santoriello vůbec nesedí.  Uvidíme, co na to řeknou ostatní diváci.

Alyssa Martyn a Wade McCollum v It Happened In Key West. Foto: Darren Bell

Dostáváme zde hrst rozverných hudebních čísel, což jsou vcelku šikovně napsané pastýše amerických popových písní z počátku 30. a 40. let. Abych byl ale naprosto upřímný, mohl je napsat kdokoli a k jakémukoli účelu.  Na scéně (jejímž autorem je další Američan, Jamie Roderick), která vypadá jako z lepšího ochotnického představení „Jižního Pacifiku“, doplněné o veteš z přímořského dárkového obchodu, která se sype z jeviště až do hlediště, se další Američan, Marc Robin (výkonný umělecký producent – ni méně – divadla Fulton Theatre v Lancasteru v Pensylvánii, kde se show loni v létě zkoušela formou workshopu), ujal nelehké role režiséra i choreografa a z obojího vytvořil těžkopádný zmatek.  Vůbec netuší, co si s kusem počít.  Na scénu se přiveze hromada přepravek a ty – milí platící diváci – v podstatě tvoří „scénu“, na kterou se budete dívat celý večer.  Raději si na ně zvykněte.

Možná rozpočet vyčerpali na herce?  I když jde o příběh v podstatě jen se dvěma postavami, kolem nich se neustále srocuje dav statistů, aby, nu, víceméně komentovali jejich skopičiny.  Pořád je nám předhazováno, že je to založeno na skutečném příběhu. No ano, „založeno“, ale nechybí tu obvyklé showbyznysové kompromisy.  Jeden z hlavních představitelů, stále poměrně mladý, atletický a pohledný herec Wade McCollum, vytváří mnohem, mnohem půvabnějšího a sympatičtějšího hraběte Carla von Cosela než skutečný německý podivín. Ten tehdy pocítil fetišistickou vášeň pro ostatky mnohem mladší Eleny Hoyos (v podání relativní nováčky Alyssy Martyn). „Carl“, jak mu tady familiárně říkáme, našel v tom floridském vedru způsob, jak tělo nabalzamovat, držet ho pohromadě metry klavírního drátu a trávit své prázdné dny tím, že ho vozil po městě zahalené v objemných šatech a choval se k němu, jako by byli oním manželským párem, který předstíral.

Soubor muzikálu It Happened In Key West. Foto: Darren Bell

Když byla jeho malá lest konečně odhalena, skončil před soudem (pěkná kreace Nuna Queimada v roli soudce), ale nálada veřejnosti stála na straně von Cosela a po měsíci rozruchu byla celá věc poměrně rychle zametena pod stůl (člověk si říká, co to tropické horko s lidmi tam dole dělá).  Musíte si tedy představit situaci, která je zčásti jako z hororu a zčásti jako osud Normana Batese, kdyby zestárl, odešel do důchodu na Floridu (jako to tito lidé dělají) a nezavraždil Janet Leigh.  Ano, je tu spousta příležitostí pro makabrózní humor – stačí si vzpomenout na „Mrtvou nevěstu“ Tima Burtona a další kousky, kterým se daří z takových věcí těžit vtipy – ale tato show prostě nemá povahu na to, aby se takového přístupu držela.  Vůbec ne: neustále se chce měnit v „Love Never Dies“; parodie končí a my se s cuknutím přepínáme zpět do sub-operetního režimu, jako bychom místo toho měli slyšet zpívat Kathryn Grayson a Howarda Keela.  Jsem si jistý, že Andrew Lloyd Webber je takovou poctou nadšen, ale tato kombinace – připomínající spíše přestárlého, vyžilého evropského pseudo-šlechtice a souchotinářskou latinskoamerickou sirotu – se jen tak snadno novou verzí Krásky a zvířete nestane.  Co se týče muzikálů, tento patří výhradně do světa živých mrtvých.

Soubor muzikálu It Happened In Key West. Foto: Darren Bell

A to je škoda pro herce: je to jedno z etnicky nejrozmanitějších obsazení v Londýně, což je stále vzácnost.  V USA školená Val Adams je temperamentní zdravotní sestrou; Miguel Angel jako lékař dává našemu nadšenému baronovi Frankensteinovi jeho velkou šanci... a, co je ještě pochybnější, přístup k umírajícím pacientům.  Alexander Barria vkládá hodně energie do rolí otce oběti a šerifa; Mary-Jean Caldwell mu sekunduje jako manželka, zatímco Sophia Lewis a Hannah McIver se stávají jejich dalšími dcerami, Nanou a Celií, které přijdou s vlastním laciným korupčním plánem, jak udělat ze své mrtvé sestry výdělečnou atrakci (poté, co si nakradou šperky, které jí von Cosel dal do hrobu).  A skutečným vdovcem Luisem je Guido Garcia Lueches, kterého si nejlépe zapamatujete podle toho, jak chladně ucukne před Elenou, když se dozví o její diagnóze TBC.  Je to fajn parta a věřím, že si je oblíbíte stejně jako já.

Zbytek souboru tvoří Ross McLaren a Johan Munir jako Tom a Mario, plus swingy Andrea Golinucci a Siwan Henderson.  Doprovází je sedmičlenná kapela pod vedením Andrewa Hopkinse, ale v orchestracích Američana Roberta Felsteina vás nejvíce zarazí nadmíra digitálních imitací dechů, které vždycky znějí jen jako laciná náhražka.  Zvukový design Andrewa Johnsona sice zajišťuje křišťálově čistou srozumitelnost – což je bohužel škoda, protože nám neunikne žádný z těch velmi kolísavých textů – ale ani on neumí z hovna uplést bič.  Orchestrace znějí stejně chudě, jako vypadá scéna.  Kupodivu v programu není uveden žádný světelný designér, takže předpokládám, že je to práce výtvarníka scény: se scénou rozhodně soupeří v nedostatku fantazie.  (Pokud se vám zdá, že jsem příliš přísný, stačí spočítat, kolikrát musí herci předstírat klepání na dveře tím, že bouchají rukou do těch prokletých beden, a kolikrát pak mímicky otevírají či zavírají ty neviditelné dveře.  Ano, je to opravdu takhle amatérské.)

Dovedu si snad představit, že by show mohla fungovat, kdyby představitelé hlavních rolí byli lépe vybráni a fungovala mezi nimi chemie.  I když McCollum i Martyn dělají upřímně co mohou, škodí jim kombinace špatné produkce, scénáře, hudby i režie.  On nakonec působí, jako by si znovu odskakoval do role Franka Eppse z muzikálu „Parade“ Jasona Roberta Browna – a dokonce u toho i trochu šlape na jazyk – zatímco ona je přetížena rolí, která vyžaduje zralejší a silnější hlas, a úplně ji doráží to, že musí v podstatě recyklovat roli Anthonyho Hendona z kusu „Lucky Stiff“.  Tady prostě nemohou vyhrát.

Takže všem těm lidem, kteří mi tvrdili, že je to komedie a že se budu skvěle bavit, se ptám na jediné: co mi sakra přišlo tak vtipné, že jsem si toho ani nevšiml?

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA IT HAPPENED IN KEY WEST