RECENZE: Ivanov, Chichester Festival Theatre ✭✭✭✭✭

Ivanov

Chichester Festival Theatre

23. října 2015

5 hvězdiček

Koupit vstupenky Lvov: Mluvím prostě a k věci. Jen člověk bez srdce by mě mohl špatně pochopit. Ivanov: Obvykle máte tři body. Za prvé, moje žena umírá. Za druhé, je to moje vina. Za třetí, vy jste čestný člověk. Tak mi povězte, v jakém pořadí si tyto body přejete přednést dnes?

Upřímnost je, jak podotýká David Hare, dominantním tématem Ivanova. Je také hlavním principem, který si Jonathan Kent zvolil jako vodítko pro své nastudování Ivanova, které se nyní uvádí v Chichester Festival Theatre v rámci sezóny Mladý Čechov. Výkony, které vykřesal ze speciálně sestaveného souboru, jsou intenzivně upřímné, procítěné a vytvářejí divadelní mozaiku bohatou na detaily a nešetřící vitalitou a pravdivostí.

Důvodů je k tomu hned několik.

Střídmá, ale intenzivní adaptace Čechovova díla z pera Davida Harea (podle doslovného překladu Alexe Wilbrahama) je famózní. Najdeme v ní pasáže lyrické, humorné, temné i kousavé, a slovní obratnost i jistotu, díky nimž je vyprávění svižné a naprosto strhující. Nenajdete zde žádné archaismy ani rušivé tóny. Každé slovo je pečlivě zváženo a dovedně odstíněno.

To platí zejména pro kruté výměny názorů v pozdější části hry mezi Lvovem a Ivanovem, Sašou a Lvovem a především pro drásavý rozhovor Anny s Ivanovem. Jazyk je to velkolepý, plný jedu i pravdy, a poskytuje talentovanému obsazení i vizionářskému režisérovi prvotřídní surový materiál.

Kent tuto adaptaci Ivanova inscenoval již dříve v divadle Almeida, kde sklidila velký úspěch. Vážně pochybuji o tom, že i kdyby tamní produkce byla sebelepší, mohla by být lepší než tato. Vše a všichni zde jsou naprosto špičkoví.

Projekt Mladý Čechov zahrnuje další dvě hry, Platonova a Racka, z nichž obě se budou hrát v podstatě na stejné scéně. Tom Pye evokuje ruský venkov jednoduše a elegantně se scénou, která dokáže být nehostinná i hřejivá, exteriérová i interiérová. Pocit panství, které má svá nejlepší léta za sebou, je zřejmý, ale na pohledu, který se vám naskytne po příchodu do hlediště, není nic vysloveně zlověstného. Vysoké, holé stromy jsou stříbřité a vskutku krásné, naznačující jak možnost znovuzrození, tak nevyhnutelnost konců.

Emma Ryott vytvořila přepychové a úžasně charakteristické dobové kostýmy. Černý oblek definuje Lvova jako tlakovou komoru výbušné nespokojenosti; oslnivé róby Marfuši s důrazem na dekolt; Ivanovovo asexuální neutrální oblečení v prvních třech dějstvích; dokonalé šaty pro Annu a Sašu; neupravený úbor vznětlivého hraběte: toto byl skutečně učebnicový příklad toho, jak oblečení pomáhá postavám fungovat a dělá je pro diváka srozumitelnějšími.

V programu Hare uvádí:

„...Čechov nezapomíná vybavit Ivanova protivníkem, který je zvláštním způsobem stejně podmanivý jako hrdina a někdy téměř jeho stínem. Čechov nás nechává, abychom si sami ujasnili, zda poctivost skutečně spočívá v posuzování druhých, nebo v odmítnutí je soudit.“

Kent jasně ukazuje, jak se s touto otázkou vypořádal. Samuel West je ve vitální a strhující formě jako titulní uvězněný myslitel. Ve Westově výkonu není místo pro nekonečné lomení rukama nebo vnitřní bičování; místo toho se snaží vykreslit portrét muže, který se odmítá utápět v sebelítosti a snaží se najít cestu vpřed.

Může být hrdinou kusu, ale West se nevyhýbá ani temnějším stránkám Ivanovova charakteru. Strach, panika, lítost a vztek, to vše je součástí Westova výkonu a on je umí mistrně vyvážit. Jeho mrazivé poslední setkání s umírající ženou Annou velmi působivě připravuje půdu pro závěrečné tragické momenty hry. Je to vynikající, neustále fascinující výkon.

A v každém kroku mu sekunduje James McArdle jako Lvov, postava připomínající Jaga – lékař s názorem na každého a na všechno. McArdle, upjatý těsněji než jeho vesta s mnoha knoflíky, je téměř nelidský, úžasný v roli muže, který by rád byl morálním kompasem své komunity, ale pouze podle svých vlastních pokřivených měřítek. Po většinu hry klame o své skutečné povaze, aniž by ji kdy skutečně skrýval, což v závěrečných fázích dovoluje Saše v podání Olivie Vinall prožít moment obrovské divadelní síly. McArdle je Westovi rovnocenným partnerem a zajišťuje, aby postava Ivanova byla celistvá a v rovnováze.

Vinall je po celou dobu v dobré formě jako Saša a chytře balancuje na křehké hranici mezi svůdkyní a obětí. Emma Amos je fantastická jako dravá lovkyně manželů Marfuša a Zinaida Lucy Briersové, posedlá angreštovým džemem a počítáním každé pence, je dokonale a upjatě nerudná. „Svíčky všude. Není divu, že si lidé myslí, že jsme bohatí.“ Beverley Klein jako jakási dohazovačka v korálkových šatech je čilá a velmi vtipná jako Avdotja, posedlá společenským postavením, jídlem a tím, co se sluší a patří: „To je snad světový rekord. Jsme tu od pěti hodin a neviděli jsme ani smradlavého uzenáče!“

Trio mrzoutských starých ničemů, Borkin (Des McAleer), Šabelskij (Peter Egan) a Lebeděv (Jonathan Coy), je ztvárněno skvěle, v některých ohledech patřičně nadsazeně, přesto zcela uvěřitelně. Každý zná podobné darebáky. V jejich pletichách poháněných vodkou byla cítit bujará, šatnová důvěrnost a komický úvod druhého dějství byl stejně k popukání jako jejich trefné debaty o doktorovi a možnosti, že by se Marfuša provdala za Šabelského.

Nejlepší výkon večera však podala zářivá Nina Sosanya, jejíž nádherná Anna byla zahrána naprosto neomylně. Kdykoli se Sosanya objevila, scéna ožila a jiskřila štědrou energií. Byla motorem, který poháněl Westa a McArdlea k tak silným výkonům. Nikdy nepřehrávala Anninu tuberkulózu, sympatie si získávala přirozeně a s lehkostí, díky čemuž byla její závěrečná scéna s Westovým Ivanovem zdrcující. Skutečný hvězdný výkon.

Mark Henderson připravil skvělé osvětlení, které scéně umožňuje snadno proměňovat čas i roční období. Pocit podzimu je hluboký, což dobře ladí s motivy úpadku, které se prolínají celým vyprávěním. Hudba Jonathana Dovea byla většinou trefná, i když občas trochu neladila s tempem hereckých výkonů, ale ne natolik, aby to narušilo celkový dojem.

Kentovi se zde podařilo něco skutečně působivého: uvedení raného Čechova, které působí svěže, a přitom vyzrále a dokonale řemeslně zvládnutě. Poklona patří Davidu Hareovi, ale také vynikajícímu souboru, v němž se nikdo nebál svou postavou být, nejen ji hrát.

Ivanov se v Chichester Festival Theatre hraje až do 14. listopadu

Foto: Johan Persson