RECENZE: Turné Jesus Christ Superstar po Velké Británii ✭✭✭✭

Jesus Christ Superstar

Winter Gardens Blackpool

14. března 2015

4 hvězdičky

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA TURNÉ

Skupinka mužů v ručnících a jakémsi zavinovacím spodním prádle postává kolem. Je tu i pár žen, ale ty o muže nejeví zájem a naopak. Muži vypadají velmi, velmi spokojeně. Dalšího muže, s dlouhými vlasy a sporým oděvem, přivádějí tři velmi maskulinní strážci, kteří na sobě mají (nebo možná nemají) spoustu kůže. Dlouhovlasý muž je hozen na zem. Kňučí.

Zavěšené závěsy naznačují, že by se mohlo jednat o jakési turecké lázně. Zdá se, že tu je vůdce, velmi korpulentní muž, nahý až na svůj ručník a několik křiklavých rudých střapců na bradavkách. Má husté kudrnaté vlasy a zdá se, že používá hodně výrazný make-up a řasenku. Zpívá. A tančí. Všichni tančí, takovým tím energickým poskakováním, které by mohlo sloužit i jako kalanetika. Všichni se zdají být při tanci čím dál šťastnější. Kromě dlouhovlasého muže, který dál kňučí, a strážců, kteří se mračí a ušklíbají pokaždé, když se na ně vůdce nebo jeden z tanečníků v ručníku podívá.

Tato scéna se překvapivě odehrává v aktuálním britském turné inscenace Jesus Christ Superstar, která své hostování v Blackpoolu ukončila 14. března. V režii Boba Tomsona a Billa Kenwrighta, s choreografií Carole Todd a pod hudebním vedením Boba Broada, nejde o žádnou opulentní inscenaci megahitu z roku 1970 od tehdy mladého tvůrčího týmu – Andrewa Lloyda Webbera (hudba) a Tima Rice (texty), ale působí svěže a je plná elánu.

Režijní tým zodpovědný za toto oživení, Bob Tomson a Bill Kenwright, má s titulem Jesus Christ Superstar své zkušenosti; v roce 2004 vedli britské turné. Není zcela jasné, zda je tato inscenace obnovenou verzí té předchozí; v programu o tom není žádná výslovná zmínka, ačkoli fotografie na obálce vypadá, jako by pocházela z tohoto nastudování, s výjimkou obsazení. Ať už se jedná o zcela nové pojetí nebo o nové uvedení turné z roku 2004, jedna věc je jistá: nejde o žádný narychlo slátaný recyklát s cílem rychle vydělat. Jde o seriózní návrat k titulu pod taktovkou Tomsona a Kenwrighta a naštěstí je výsledek mnohem kvalitnější než jejich nedávná snaha s Evitou.

Paul Farnsworth vytvořil fascinující a působivý scénický design. Jeviště dominují obrovské masivní pilíře, většina z nich pokrytá detailními sochami, což vyvolává dojem vznešenosti, moci a rituálu. Najdeme zde kovové žebříky stoupající ke kovové konstrukci ve tvaru U, z jejíhož středu sestupuje schodiště. Hracímu prostoru dominuje velkolepá, pohyblivá trnová koruna zavěšená u stropu. Vše v tomto prostoru působí impozantně, plné mrazivého příslibu. Pro toto dílo je to vynikající scéna.

Ale bez ohledu na to, jak dobře produkce vypadá, Jesus Christ Superstar může fungovat pouze tehdy, pokud je řádně podána hudební složka. Jako u každého muzikálu jsou zde tři výrazné aspekty: orchestr, ozvučení a kvalita zpěvu. Hudební režisér Bob Broad drží malou kapelu hudebníků pevně v rukou a styl hry je kvalitní. Některá tempa jsou však zvláštní a často se objevovala nechuť nechat na jevišti zaznít ticho po skončení čísla. V díle, které je celé prozpívané, jako právě Jesus Christ Superstar, mohou tyto momenty ticha znamenat zásadní rozdíl v dynamice představení, dodat důraz a čas k zamyšlení. Překvapivým a zklamáním je absence dřevěných dechových nástrojů; důraz je kladen na klávesy, kytary a bicí. Hra jako taková je ovšem prvotřídní.

Totéž nelze říci o zvukovém designu Dana Samsona. Těžko říct, zda jde o chybu návrhu, obsluhy nebo akustiky sálu, ale kvalita zvuku v sále nebyla taková, jaká by měla být. Většinou to působilo poddimenzovaně, přičemž rytmický tep písní nebyl dostatečně silný ani jasný; v jiných případech, nejvýrazněji v Heaven On Their Minds, to prostě nebylo dost hlasité. To jsou problémy, které se dají snadno vyřešit. Zvláště když, jako v tomto případě, je pěvecký výkon interpretů tak skvělý.

Dva z hlavních představitelů, Rhydian Roberts a Rachel Adedeji, v den představení nevystupovali, ale nebyl v tom žádný problém. Jejich alternace, Johnathan Tweedie a Jodie Steele, byli vynikající. Steele má úchvatný hlas plný vřelosti a hloubky. V obou písních I Don't Know How To Love Him i Could We Start Again Please? byla bezchybná. Tweedie také nezklamal, zejména v Pilate's Song, ale i v Trial By Pilate, kde je prověřena horní hranice rozsahu každého Piláta. Ačkoli bylo nastudování této scény poněkud fádní, Tweedie fádní nebyl.

Kristopher Harding zazářil jako Simon Zélóta, jeho výjimečný hlas se stal skutečným vrcholem prvního dějství. Jako Petr byl Edward Handoll skvělý a přesvědčivě vystihl rozpory své postavy. Jeho zrada Ježíše byla dobře zvládnutá a jeho výkon v Could We Start Again Please? obzvláště dobrý. Tom Gilling neměl s vokálními nároky Krále Heroda žádné potíže, jeho silný a zajímavý hlas se úkolu zhostil s lehkostí. Ale nastudování jeho velkého čísla jako scény z gay lázní bylo až urážlivě hloupé. Nebylo to ani tak campové, jako spíš groteskní a upřímně nevtipné. Gilling dělá to, co se po něm žádá, s vervou; jeho nasazení a dravosti nelze nic vytknout. Což jen dokazuje, jaká škoda byla toto režijní rozhodnutí. Promarněná příležitost.

Velekněží byli vynikající. Cavin Cornwall, vysoký, hrozivý a zamračený, vykresluje postavu Kaifáše jako nesmiřitelného machiavellistu. Má skvělý hlas s neuvěřitelným rozsahem – bouřlivě zvučný v hloubkách a průrazný ve výškách. Alistair Lee mu skvěle sekunduje jako vypočítavý Annáš; jeho jasné, energické vokální vzlety, které jsou velmi vysoké a strhující, jsou neustálým potěšením. This Jesus Must Die bylo výjimečné.

Glenn Carter se vrací do role, kterou poprvé ztvárnil v revivalu Gale Edwardsové v divadle Lyceum v roce 1996, a jako Ježíš je ve skvělé, ne-li přímo nebeské formě. Ne každý interpret by dokázal tuto roli úspěšně hrát po dobu téměř dvaceti let, ale Carter je v pozoruhodné fyzické kondici a roli zná skrz naskrz. Je to velmi precizně vybroušený výkon, odměřený, hloubavý a plný pokory. Bez potíží vyjadřuje Ježíšovu únavu a pocit osudového smíření, stejně jako hněv nad nespravedlností a lásku k těm méně šťastným. Závěrečné scény na kříži se sledují těžce, tak opravdovou agónii Carter předvádí.

Role vyžaduje skutečnou vokální výdrž a Carter jí má na rozdávání. Když zrovna nepoužívá hlavový hlas, je jeho projev silný, sytý a skoro až vyzývavý ve svém dravém muzikálovém projevu. V hlavovém hlasu je přesný, éterický a zneklidňující. Tyto kontrastní styly společně nabízejí mnoho prostoru pro vokální gymnastiku. Někdy by však bylo účinnější, kdyby pasáže v hlavovém hlase nebyly tak rozsáhlé: Carterův strhující výkon v Gethsemane je mírně oslaben přílišným spoléháním právě na tuto techniku.

Tim Rogers jako Jidáš představuje zosobnění mužného vzteku a rozhořčení, což tvoří trefný kontrast k Carterovu Ježíšovi. Z hereckého hlediska Rogers vykresluje Jidášovu složitost s naprostou jasností a s přesvědčením surfuje na tsunami emocí a myšlenek, které pohlcují nejznámějšího zrádce světa. Obzvláště dobrý je v zachycení následků své zrady a Jidášova smrt je v jeho podání skutečně silná. Jeho sebevražda je upřímně šokující a mimořádně působivá.

Vokálně je Rogers ve skvělé formě. Jeho výkon v Damned For All Time a Superstar je výjimečný. Má zlatavou barvu hlasu, která dokáže hladit i přemlouvat, disponuje mocným rozsahem (jehož výšky jsou silné a strhující) a ví, jak dát každému tónu maximální hodnotu. I zde se objevilo určité zvláštní spoléhání na hlavový hlas (což naznačuje, že jde o víc než jen o volbu interpreta), ale to nevadilo: Rogers je po všech stránkách prvotřídní Jidáš, zejména po vokální stránce.

Soubor poskytuje pevnou a konzistentně dobrou oporu. Hosanna je obzvláště povedená. Choreografie Carole Todd je vitální a úspěšně oživuje velká čísla.

Toto nové nastudování Jesus Christ Superstar je velmi zábavné, místy konfrontační a rozhodně stojí za zhlédnutí.

Pro více informací o britském turné Jesus Christ Superstar klikněte zde.