RECENZE: Joking Apart, Theatre Royal Windsor ✭✭✭✭

Joking Apart – Theatre Royal Windsor. Foto: John Walmsley Joking Apart

Theatre Royal, Windsor

23. června 2015

4 hvězdičky

„Lidská tragédie často nespočívá v tom, že člověk prohraje, ale v tom, že skoro vyhrál.“

*

Přímo pod hradbami Windsoru se nachází půvabné edwardiánské divadlo Theatre Royal, jehož elegantní krémové a zlaté prostory a plyšová sedadla jsou momentálně domovem krátké série špičkových inscenací, které na okamžik udatně křísí ducha klasického repertoárového divadla. Jedním z pilířů této sezony je velmi vítané znovu uvedení hry Alana Ayckbourna Joking Apart (Žerty stranou) – kusu, který se od neúspěšné londýnské premiéry koncem 70. let inscenuje spíše zřídka.

Jde o jednu z Ayckbournových temnějších komedií, která se zaměřuje na ničivý a toxický dopad žárlivosti a závisti. V centru dění stojí manželský pár, Richard (Chris Casey) a Anthea (Stephanie Willson), kteří jsou ztělesněním dobra, talentu, krásy, profesních úspěchů a srdečného sousedského ducha. Kolem nich krouží jejich přátelé, kteří jsou čím dál nešťastnější a jejichž vztahy se postupně rozpadají, zatímco Richard s Antheou zůstávají zářivě neměnní. Hra má dvě jednání a čtyři obrazy odehrávající se na zahradě jejich domu v průběhu dvanácti let, kdy se pravidelně střídá zimní a letní období.

Jak poznamenává sám Ayckbourn v programu, vždy bylo oříškem, jak udělat nezkažené dobro dramaticky zajímavým. Stejně jako je Miltonův Bůh nudný ve srovnání s trýzněnou a mnohovrstevnatou postavou Satana, je těžké vystavět poutavou hru na spokojeném manželství krásných a úspěšných lidí. Autor se s tím vypořádal tak, že pozornost nezaměřil na Richarda a Antheu, ale na činy, reakce a nakupenou zášť jejich přátel. Emocionální těžiště hry se tak zajímavě přenáší na sousedy – místního vikáře Hugha (Anton Tweedale) a jeho ženu Louise (Natalie Douglas), obchodního partnera Svena (Alec Fellows-Bennett) s manželkou Olive (Lou Lou Mason) a starého přítele Anthey Briana (Gary Roe), který se objevuje s řadou identických přítelkyň (všechny hraje Grace K. Miller). Procházíme známým sledem společenských rituálů střední třídy a postupně odkrýváme minulost a současná trápení postav, zatímco pod povrchem sílí napětí a emoce gradují až k velkým konfrontacím, které jsou mistrně napsány jako vtipné a tíživé zároveň.

U Ayckbournových her je klíčové načasování a tempo. Když vše klapne, hra funguje jako dokonalý hodinový strojek, ale v opačném případě riskuje, že bude působit banálně a bezúčelně. Hranice mezi opojným úspěchem a těžkopádným selháním je nebezpečně tenká. V první půli večera jsem měl chvílemi obavy, zda nespadneme na tu špatnou stranu, a říkal jsem si, jako už mnohokrát, že premiéry by se měly konat až později v průběhu uvádění, kdy si vše pořádně sedne. Začátek byl až příliš pomalý a obsazení působilo v narážkách i v herecké akci mimo repliky lehce rozpačitě. Očividně jsem nebyl sám, soudě podle rozhovoru, který jsem zaslechl o přestávce mezi dvěma diváky, kteří by sami mohli být Ayckbournovými postavami:

Manžel: „Jsme tu hodinu a nic se nestalo!“

Manželka: „V těch jeho hrách se nikdy nic neděje, dokud se někdo neopije!“

A ukázalo se, že měla pravdu – v Ayckbournových hrách je to skutečně často alkohol, který v druhé půli rozvazuje jazyky a dává průchod letité zášti v drásavém stylu. Tempo už bylo perfektní a hra směřovala s intenzivní silou k onomu mrazivému vykreslení pravdy z citátu v úvodu této recenze. Pod povrchem prostého plynutí času od mládí ke střednímu věku se skrývá ponuré smíření s kompromisy a neúspěchy, o to temnější, že profesní i osobní pády byly vlastně těsnými prohrami.

Když vidíte text na papíře, působí ploše – podobně jako u Cowarda. Je v něm málo prvoplánového vtipu nebo slovních hříček. Ale text je jen výchozím bodem – osnovou, kterou musí herci oživit. To je jistě důvod, proč herci tyto role milují; nabízejí obrovský prostor pro kreativní invenci a interpretaci. Je hned znát, že Ayckbourn začínal jako herec. Nabízí herci kostru stereotypu, ze které lze vykřesat jedinečnou, nuancovanou postavu. Scénář nastavuje souhru postav s velkou přesností a vyžaduje pečlivost a cit, ale v rámci této struktury zůstává skutečná svoboda. Celý soubor si zaslouží pochvalu za to, jak se těchto příležitostí chopil.

Chris Casey a Stephanie Willson mají v rolích Richarda a Anthey v jistém smyslu nejtěžší úkol. Jsou okouzlující, vypadají skvěle a jsou až iritujícím způsobem úspěšní ve všem, na co sáhnou. Přitom musí tvořit onen pevný střed, kolem kterého se vše točí. Úspěšně zprostředkovávají onen pocit naprosté nevšímavosti k problémům a citlivosti ostatních, což je tak typický důsledek celoživotních vítězství a schopnosti dostat vše bez velké námahy. V tomto smyslu nejsou úplně dokonalí, jak Ayckbourn zamýšlí, ale jsou naprosto uvěřitelní.

Anton Tweedale je v roli neohrabaného a upjatého faráře velmi přesvědčivý. Dokáže vytěžit maximum z klišé anglikánské rétoriky a je velmi působivý v momentech, kdy skrz ni probublává syrová emoce. Natalie Douglas skvěle vykresluje psychický rozklad jeho ženy Louise. Její fyzická neohrabanost přesně zrcadlí pocit bezmocnosti tváří v tvář neúnavné laskavosti sousedů. Fellows-Bennett předvádí precizní studii potlačované mužské žárlivosti a mění svou postavu ze skandinávské komické figurky v detailní portrét zhrzeného rivala, jehož vztek proti porážce si nezadá s Markem Antoniem. Lou Lou Mason má jako jeho žena méně prostoru, ale skvěle vystihuje svou panickou zášť vůči Anthee. Gary Roe ze své role vytěžil maximum v dojemném monologu o celoživotní lásce k Anthee. Grace K. Miller se zdárně popasovala s nelehkým úkolem hrát různé naivní blondýnky a v závěru coby dcera hostitelů přináší symbolický hlas mladé generace, která se odmítá zapojit do her svých rodičů.

Jako u mnoha historických divadel, i bar v Theatre Royal hrdě zdobí fotografie starších inscenací ze zlaté éry repertoárového divadla. A skutečně, našly se tam i snímky z uvedení hry Joking Apart z roku 1986 – plné duffel coatů, vázanek, tvídových sak a nadýchaných účesů 70. let. Poučením z této skvělé inscenace však je, že jde o nadčasovou hru, která nám nastavuje zrcadlo dnes stejně pravdivě jako tehdy. Více informací o repertoárové sezoně Theatre Royal najdete na jejich webových stránkách.