RECENZE: King, Hackney Empire ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje muzikál King od Martina Smithe v podání London Musical Theatre Orchestra v divadle Hackney Empire.

King

London Musical Theatre Orchestra

Hackney Empire

1. července 2018

5 hvězdiček

Webové stránky LMTO

Od loňského odchodu z pozice umělecké šéfky tohoto domu pracuje Susie McKenna jako režisérka na volné noze. Tato inscenace, kterou společně uvádí její bývalé působiště a jeden z jeho pravidelných hostů – velkolepý orchestr London Musical Theatre Orchestra – je triumfálním počinem.

Jako dlouholetý zastánce oslovování nového a málo zastoupeného publika jsem byl nadšen, když jsem viděl tento krásný sál od Franka Matchama s kapacitou 1275 míst dva večery po sobě zaplněný jedním z nejrozmanitějších divadelních publik, jaké jsme u muzikálu za dlouhou dobu zažili.  Rozhodnutí oživit téměř zcela zapomenuté dílo Martina Smithe, které se příhodně kryje s 50. výročím vraždy Dr. Martina Luthera Kinga, bylo odvážné a inspirované – a bohatě se vyplatilo v podobě extatického přijetí tohoto prakticky neznámého kusu.

Smith nebyl zkušeným tvůrcem muzikálů, ale když toto dílo v 80. letech psal, byl nesmírně talentovaným začátečníkem. Psalo se v duchu tehdejších životopisných muzikálů: důraz se kladl na budování efektu střídáním velkých sborových čísel a silných balad, přičemž v obojím byl velmi zdatný.  Jeho hudební jazyk je stylově přesný a s nevídanou věrností odráží žánry jako jive, bigband Counta Basieho, Quincyho Jonese, Motown, soul, gospel, operetu, country & western a dokonce i rap, přičemž odkazuje i na techniky Andrewa Lloyda Webbera a dalších současníků. Smithovy kvality coby písničkáře znamenají, že mnohá jeho čísla mají i dnes obrovský náboj.

Jako u každého začínajícího autora se nevyhnutelně objevují slabiny. Smith pokulhává v budování uceleného a podmanivého dramatického oblouku: zásadním problémem je neschopnost najít pro hlavní postavu poutavý „vývoj“. Určitou kompenzaci nabízí mnohem úspěšněji zpracovaná role hrdinovy manželky Coretty, ale příliš mnoho ostatních postav slouží pouze k odříkání expozice, místo aby diváky přizvaly na společnou cestu za poznáním.

Přesto se v rukou tak schopných tvůrců, jako byli ti v této inscenaci, méně trápíme technickými nedostatky díla a necháváme se unést jeho čistou emocionální silou.  A stěží jsme si mohli přát lepší obsazení, než bylo toto.

Cedric Neal v titulní roli už mnohokrát ohromil jako talentovaný interpret, ale zde bez debaty potvrdil své kvality skutečné hvězdy, která utáhne celé představení: role Dr. Martina Luthera Kinga je pěvecky nesmírně náročná, s nekonečnou řadou těžkých čísel – neumím si představit, jak by se to dalo zvládnout v komerčním divadelním provozu – ale v této koncertní podobě mohl ukázat svůj rozmanitý talent s dechberoucím účinkem. Jeho podání projevu „I Have A Dream“, který Smith částečně zhudebnil jako závěr prvního jednání, mě dohnalo k slzám, a to se mi, milí čtenáři, stává málokdy. V tom byla největší síla Smithovy verze – jinak byl nucen hrát v podstatě hagiografii, putovat od jednoho zásadního okamžiku pastorova života k druhému, provázen svatozáří sledovacího reflektoru.  Neal na to reagoval tím, že drama co nejvíce tlumil a vášeň si šetřil pro výjimečné momenty. Vedle jeho až překvapivě přesvědčivého herectví jsme si zamilovali jeho jasný, zářivý tenor, vyrovnaný v celém rozsahu, s naprosto ohromujícími hlavovými tóny, dokonalou dikcí a křišťálově čistým frázováním, podpořeným fantastickou technikou a prací s dechem.  Hudebně udával tón celému souboru.

Debbie Kurup (naposledy k vidění jako „Gypsy“ v „Girl From The North Country“) měla v roli manželky Coretty pravděpodobně dramaticky rozmanitější úlohu... alespoň časem. Většina dřívější části scénáře jí nedávala mnoho prostoru kromě usmívání se a mávání, ale když přišel náročnější materiál, chopila se ho s vervou a vytěžila z něj maximum.  To, že pro ni představení začínalo i končilo stejnou scénou, nám umožnilo jasně vidět, jakou cestu urazila.  I ona je skutečnou hvězdou v hlavní roli.

Na druhou stranu Sharon D Clarke je naprostá špička.  Máme v Británii to štěstí, že ji máme stále nablízku, a ona umně střídá kariéru v komerčním divadle s rolemi v dotovaných divadlech a na scénách Off-West Endu.  Zde jako matka Alberta King neměla příliš prostoru, ale z každé příležitosti k procítěnému zpěvu udělala svátek.  Její píseň z prvního jednání „Keep On Believing“ byla naprostý triumf a v jejím podání zněla jako obrovský hit.

Komerční úspěch se však tvůrci tohoto díla vyhnul. Jedním z důvodů, proč je tak těžké ho znovu uvést, jsou vysoké náklady na obsazení 19 sólistů plus sboru a orchestru, zejména když vyžadují prvotřídní interprety.  Dokonce i v malých rolích J. Edgara Hoovera (vynikající výkon Clivea Cartera, který si ukradl show pro sebe) hrajícího Velkého inkvizitora k Johnu F. Kennedymu (Alexander Hanson) v roli krále Filipa, potřebujete skutečnou kvalitu.  Tu vyžadují i postavy jako Ralph Abernathy (vytříbený Cavin Cornwall), Rosa Parks v pevném podání Carole Stennett (která přitom zvládala i řadu dalších rolí!), Stokely Carmichael Adama J. Bernarda nebo Matt Dempsey v téměř pantomimické interpretaci Roberta Kennedyho.

V dalších rolích kolem doktora Kinga byl Jo Servi rozkošný jako Ed Nixon, Angela M Caesar emocionálně podmanivá jako truchlící matka Alice a církevní starší, Naana Agyei-Ampadu zvládla gardedámu, aktivistku za občanská práva i členku hnutí Black Power. Daniel Bailey, Raffaella Covino, Adrian Hansel, Sinead Long a Olivia Hibbert ztvárnili mnoho různých postav, dalšími přispěli velmi přesvědčivý John Barr a Johnathan Tweedie, zatímco malého Martina hrál Amari Small.  Všechny podpořil komunitní sbor z Hackney Empire a Gospel Essence Choir se skvělým aranžmá sborů od Josepha Robertse.

Většinu jeviště však zaplnil stále se lepšící London Musical Theatre Orchestra, který se vyžíval ve velkolepých hudebních aranžích Simona Nathana.  Nathan dokonale vystihl pestrou škálu odkazů v partituře a hráči je interpretovali s respektem k původnímu záměru.  Největší uznání si však zaslouží dirigent a zakladatel Freddie Tapner: pokud se nějaký muzikál může pyšnit označením „Mahlerova osmá“ svého žánru, pak je to právě tento, a Tapner dokázal, že na takovou výzvu bohatě stačí.

NAVŠTIVTE WEBOVÉ STRÁNKY LMTO