RECENZE: La Cage Aux Folles (Klec bláznů), Park Theatre Londýn ✭✭✭

Ray Rackham recenzuje adaptaci francouzské frašky Klec bláznů (La Cage Aux Folles) v úpravě Simona Callowa, kterou právě uvádí londýnské Park Theatre.

La Cage Aux Folles (Klec bláznů)

Park Theatre

3 hvězdičky

REZERVACE VSTUPENEK

Simon Callow se chopil klasické francouzské frašky Klec bláznů a jeho adaptace byla v divadle Park Theatre přijata bouřlivým potleskem a salvami smíchu. Hra Jeana Poireta se dočkala již mnoha zpracování, včetně čtyř filmů a slavného muzikálu Jerryho Hermana oceněného cenami Tony. Zásadní otázkou večera tedy zůstalo, zda tato nová verze přináší i něco neotřelého.

Zápletka se v hlavních rysech věrně drží předlohy. Majitel nočního klubu Georges a jeho hvězdný drag partner Albin tvoří nejdéle zářící duo v Saint-Tropez. Když však Georgesův syn Laurent oznámí zasnoubení s dcerou pravicového politika, který si předsevzal skoncovat s hříšným nočním životem ve městě, začíná to pravé divadlo. Michael Matus a Paul Hunter jsou jako Georges a Albin naprosto okouzlující, přičemž Hunterovo precizní a svérázné podání vtipných replik publikum vyloženě nadchlo. Sekunduje jim prvotřídní ansámbl komediálních herců v rolích čím dál bizarnějších postav. Ačkoliv by se mohlo zdát nespravedlivé vyzdvihovat jednotlivce, Syrus Lowe jako Jacob a Peter Straker jako Tabaro byli ve svých pojetích camp estetiky naprosto triumfální. Madame Priedieu v podání Louise Bangay (manželka onoho politika) je vtipným křížencem Marine Le Pen a Margaret Thatcher – nová adaptace dává této postavě dostatek prostoru, aby byla stejně nesmlouvavá jako její choť.

Scéna Tima Shortalla hraje béžovými a sépiovými tóny se zlatým lemováním, což vyvolává nostalgickou vzpomínku na estetiku let minulých. Scenografie balancuje mezi nevkusem a šik stylem, čímž danou éru oslavuje, a její proměna v klášterní strohost ve druhém dějství je nesmírně efektní. Osvětlení Ricka Fishera dodává dění na jevišti jemně narůžovělý nádech. Kostýmy jsou sice nápadité, ale paradoxně nejvíc vyniknou v druhé polovině, kdy se Albinův drag stává konzervativnějším a napětí roste. Richard Mawbey zajistil paruky, které jsou funkční a svou estetikou jasně pomrkávají po klasických britských komediích typu Are You Being Served?

Callow dal jasně najevo, že nechce představit padesát let starý muzejní kousek, ale živou, tepající komedii plnou omylů, která se shodou okolností odehrává v minulém století. Výsledek však působí trošku rozpačitě a až příliš „uvědoměle“, kvůli čemuž hra hned od začátku působí poněkud zastarale. Režie Jeze Bonda je sice v základu stylová, ale působí nesourodě kvůli občasnému boření čtvrté stěny. Divák se nemůže ubránit pocitu, že nová adaptace i režisérské vedení hrají až příliš na jistotu – možná více, než by si koncem sedmdesátých let dovolil originál. Všechny ingredience jsou na místě, ale nedaří se je spojit v harmonický celek směřující k absurdně vtipnému rozuzlení. U skutečně humorných momentů se navíc dostavuje pocit déjà vu z předchozích filmů či muzikálu, jakkoliv brilantně jsou v tomto podání skvělým souborem odehrány.

Foto: Mark Douet

Hraje se do 21. března 2020

REZERVACE VSTUPENEK