RECENZE: Lady Day at Emerson's Bar and Grill, Wyndham's Theatre ✭✭✭✭✭

Audra McDonald ve hře Lady Day at Emerson's Bar and Grill. Foto: Marc Brenner Lady Day at Emerson's Bar and Grill Wyndham’s Theatre 27. června 2017 Rezervujte zde

Audra McDonald debutuje na londýnských prknech po nepochopitelně dlouhém čekání, a to tím nejúžasnějším možným způsobem v drásavém převyprávění životního příběhu Billie Holiday. Po celých 90 minut si podmaňuje publikum v neuvěřitelně přesvědčivé a odvážně obnažené rekonstrukci osobnosti, manýrů, hlasu i vize první dámy jazzu. Ohlíží se za svým životem z perspektivy posledního kšeftu v zapadlém baru v rodné Filadelfii – městě americké ústavy, která však měla pramalou váhu, pokud jste byli černé pletis, ženou a žili tam mezi lety 1915 a 1959. Proč trvalo 23 let, než se McDonald od své první hlavní role na Broadwayi (přelomové obsazení v rámci „ethnic-blind“ castingu jako Julie Jordan v Kolotoči) dostala do Londýna, je záhadou. Tedy, pro zasvěcené je to spíše otázka k zamyšlení, a v hledišti včera sedělo nemálo těch, kteří do této kategorie patří: Cameron Mackintosh, Nicholas Hytner, Michael Blakemore, sir Ian McKellen nebo Noma Dumezweni. Ti všichni dodali této epochální události náležitý lesk. Budete se muset zeptat jich, co si o tom dlouhém čekání myslí.

Mohu jen potvrdit, jak uhrančivý tento výkon je. Čas jako by se zastavil. Prožíváme nejen hodinu a půl, ale celý jeden život, celou éru. Prožíváme zkušenost (převážně) afroamerické ženy obdařené citem, který vše vnímá s poetickou intenzitou, a duší, která dokáže skrze velké utrpení dojít k vytříbenému hudebnímu vyjádření. Sledujeme někoho, kdo zažil dobu převratných změn, s babičkou, která byla otrokyní, a kdo se stal mimo jiné první afroamerickou zpěvačkou v bílé kapela Artieho Shawa. Jistě, ne každý si – alespoň zpočátku – oblíbí onen „mňoukavý“ hlas této dělnické dívky z Pensylvánie. Ale když McDonald na začátku představení nehybně stane uprostřed forbíny v sebevědomém svícení Marka Hendersona, oslnivá ve svých brokátových večerních šatech s gardénií, s vlasy dokonale staženými do honosného účesu (kostýmy Emilio Sosa; paruka a efekty líčení J Jared Janas a Rob Greene), a pak vás zasáhne „tím“ zvukem v písni Buddyho Johnsona „I Wonder Where Our Love Has Gone“, odpor je marný. Nebere si žádné servítky.

Audra McDonald. Foto: Marc Brenner

To, co následuje, je mistrovská lekce v tom, jak ovládnout jeviště a fascinovat diváky, a to vše s jakousi zdánlivou, alkoholem nasáklou nonšalancí. Přitom v této hře není vteřina, která by nerozvíjela naše vnímání postavy nebo nás hlouběji nevtahovala do jejího života. McDonald se dotýká snad všech emocionálních poloh – od hravosti a nečekaného násilí přes komiku (včetně scény s pejskem!) až po politiku (parodie na jižanského rasistu je mrazivě přesná a realistická). Je v tom Amerika, celá a obnažená přímo před námi. A nečekaným způsobem i dnešní svět.

Realismus scény Christophera Orama nás svádí k pocitu domova, zejména díky stolkům a židlím rozptýleným mezi přední řady i přímo na jeviště; jako v nějakém tematickém parku se odevzdáváme tomuto světu. A aniž si toho všimneme, past sklapne. Při sledování kabaretu si uvědomíme, že téměř vše, co říká, je stále aktuální – v USA, u nás i jinde. Jaký je rozdíl mezi hororovým popisem lynčování v „Strange Fruit“ a nekonečným průvodem videí na YouTube zachycujících policejní vraždy neozbrojených Afroameričanů? Jaký je rozdíl mezi životními a pracovními podmínkami v Americe před hnutím za občanská práva a – abychom uvedli nedávný příklad – propastně odlišnými požárními předpisy pro londýnské věžáky určené pro bohaté a bílé ve srovnání s tím, co bylo tolerováno v Grenfell Tower a podobných pastích na lidi?

Audra McDonald. Foto: Marc Brenner

Lanie Robertson, autor této mimořádně silné hry, vypustil na scénu monstrum pravdivosti. Jeho text je obratný, nikdy jen popisný, a s přehledem ovládá tón lehkovážného nočního vystoupení. Přesto z něj každé slovo vyskakuje obtěžkané podtextem, nebezpečím, zoufalstvím, radostí i vzdorem. Lonny Price provádí režii – stejně jako na Broadwayi – s nenápadnou brilantností. Má vše tak pevně v rukou, že si ani neuvědomujeme, že sledujeme něco, co není naprosto spontánní. Tempo, načasování i soudržnost všech prvků ani na okamžik nezakolísá. Mistr velkých spektáklů z Coliseum se zde projevuje jako génius miniatury.

Kromě úžasného umění McDonald – onoho tajuplného vzkříšení hlasu Holiday, které je zároveň naprosto autentickým hereckým výkonem – máme k dispozici prvotřídní trio: Sheltona Bectona u piana (zároveň hudební nastudování), Frankieho Tontoha na bicí a Nevilla Malcolma na kontrabas. Tento repertoár si nemohl přát citlivější interprety. Každá píseň zní svěže, jako by byla napsána přímo pro ně. A hedvábný zvukový design Paula Groothuise to vše přenáší k našim uším s dokonalou přirozeností; akustika divadla působí komorně jako v legendárním Ronnie Scott’s.

Takže, stálo to čekání za to, slečno McDonald? Jsme nesmírně rádi, že jste tady a s takovým zázrakem. Prosím, už nás nenechte znovu tak dlouho čekat.

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA LADY DAY AT EMERSON'S BAR AND GRILL