RECENZE: L'Amore Dei Tre Re, Opera Holland Park ✭✭✭✭✭

Aled Hall jako Flaminio, Mikhail Svetlov jako Archibaldo, Simon Thorpe jako Manfredo a Natalya Romaniw jako Fiora v opeře L'Amore dei tre Re L'Amore Dei Tre Re (Láska tří králů)

Opera Holland Park

28. 07. 2015

5 hvězdiček

Opera Holland Park má vynikající pověst díky oživování děl italského operního repertoáru, která byla kdysi slavná, ale dnes se na ně víceméně zapomnělo. Letos se pozornost soustředí na operu Láska tří králů od Itala Montemezziho, která měla premiéru v La Scale v roce 1913 a až do období po druhé světové válce se těšila mnoha uvedením, mimo jiné i v newyorské Metropolitní opeře. Není snadné ji zařadit. Nabízí se srovnání s Puccinim, vzhledem ke stejné době vzniku a důrazu na melodrama; ve výsledku je však takové srovnání zavádějící.

Toto dílo vděčí mnohem více opožděnému přijetí Wagnera a Richarda Strausse v Itálii v první dekádě dvacátého století než Puccinimu nebo Verdimu. Kdo k této opeře přistoupí s očekáváním verismu, bude nevyhnutelně zklamán. Těžištěm je propracovaná, vrstvená harmonická složitost a krátké melodie či fragmenty, které se v chromatických tóninách proplétají a víří jedna přes druhou. Nenajdeme zde onen typ táhlé, neustále se rozvíjející melodie, kterou se proslavil Puccini.

Orchestr je mnohem výraznější a místy dominantnější, než bývá zvykem u většiny veristických oper té doby. Skladatel v některých pasážích téměř cituje a rozvíjí motivy německých mistrů. Například na začátku třetího dějství slyšíme jasnou reminiscenci na Straussovu symfonickou báseň Smrt a vykoupení a vypjatý milostný duet v centru díla je nepředstavitelný bez druhého dějství Tristana a Isoldy jakožto vzoru. Přesto se nejedná o žádný plagiát – jakmile je hudební paleta zasazena do ryze melodramatického děje se silným tahem na branku, dílo ožívá. Navíc obsahuje politický podtext, který je specificky italský, nikoliv německý, což tato vynikající inscenace právem velmi silně zdůrazňuje.

Simon Thorpe jako Manfredo a Mikhail Svetlov jako Archibaldo

Opera je rozdělena do tří dějství, ale protože každé trvá necelou půlhodinu, tvůrčí tým se rozhodl uvádět ji bez přestávky. A byl to dobrý tah. Před každým dějstvím zaznívají působivá orchestrální preludia, která zde skvěle slouží jako mezihry udržující děj v neustálém pohybu. Intenzita hudby a výkony čtyř hlavních představitelů jsou takové, že z divadla odcházíte s pocitem, že opera trvala mnohem déle (v dobrém slova smyslu!) než pouhých devadesát minut. Příběh je zasazen do středověké Itálie, kde Archibaldo (Mikhail Svetlov) před lety vpadl ze severu a dobyl Alturu/Itálii. Donutil princeznu Fioru (Natalya Romaniw), aby se provdala za jeho syna Manfreda (Simon Thorpe), přestože je zasnoubená s Italem Avitem (Joel Montero).

Děj líčí následky tohoto nešťastného spojenectví v rovině osobní i politické. Inscenace přenáší děj do současné latinskoamerické diktatury, čímž nic neztrácí, neboť hlavní motivy pomsty, zakázané lásky, rytířské odvahy, vraždy a zoufalé sebevraždy nejsou omezeny časem ani prostorem. V době Manfredovy nepřítomnosti Fiora obnoví vztah s Avitem, čímž si vyslouží nepřátelství Archibalda, který pravdu tuší, ale kvůli své slepotě ji nedokáže nezvratně dokázat. Vše směřuje k tragickému konci a těla se hromadí, zatímco Archibaldo je definitivně potrestán vlastní lstí, která se obrátila proti němu. Děj získává politický náboj, když se do msty za Fioru zapojí sbor občanů – zde je patrná stopa iredentistického přesvědčení libretisty Sem Benelliho, žáka Gabriela D’Annunzia, rozhodnutého vybojovat pro Itálii území zpět na Rakousku.

Natalya Romaniw jako Fiora a Joel Montero jako Avito

Aby inscenace takto vypjatého melodramatu fungovala, musí se jí všichni zúčastnění plně oddat a – stejně jako u lehké komedie – po celou dobu představení bezvýhradně věřit jejím konvencím. Jakákoliv ironie či odstup by celou tu bizarní stavbu zbortily. Síla této inscenace spočívá v tom, že soubor Opera Holland Park VYZAŘUJE absolutní oddanost věci, a proto jde o triumfální úspěch na všech frontách.

Scéna vyžaduje hradní věž, v níž Fiora sídlí a z níž má vyvěsit velký bílý prapor na rozloučenou s Manfredem. Musí to být hrozivý symbol mužské a královské moci i flexibilní prostor. V tom režisér Martin Lloyd-Evans se svým týmem víceméně uspěl. Betonový blok dominující scéně je hrozivý i funkční zároveň. Střílny v něm slouží jako dojemná místa pro smuteční květiny a venkovní schodiště umožňují, aby se nejdůležitější scény odehrávaly ve výšce a v popředí – i když jsem měl trochu obavy o bezpečnost zpěváků! Celé obsazení je ve skvělé formě, zvláštní uznání si zaslouží Romaniw a Svetlov, jejichž společné scény mají ohromnou sílu a oba museli individuálně překřičet orchestr hrající na plné obrátky. Thorpe a Montero mají méně prostoru pro vykreslení jemných nuancí postav – jejich role jsou spíše funkční pro děj. Skladatel však dává oběma mužům několik skvělých pěveckých momentů, jak v milostných duetech s Fiorou, tak společně v závěrečné scéně. Těchto příležitostí se chopili s velkým stylem. Vedlejší role byly obsazeny velmi schopně a sbor se zhostil smutku i agrese vůči okupantům s působivou energií a patřičnou dávkou skrytého odporu.

Zářící hvězdou opery byl však orchestr: City of London Sinfonia pod taktovkou precizního Petera Robinsona zažila hvězdný večer. Společné gradace měly v sobě skutečné napětí a pocit zdravého rizika; nechybělo však ani mnoho tišších momentů, zejména u dřevěných dechových nástrojů, které jemně podtrhovaly emoce a charakter postav. Montemezzi sice zůstal autorem jednoho velkého díla, ale toto představení předvedlo jeho mistrovský kus v nejlepším možném světle. Můžeme jen doufat, že úspěch této inscenace vyvolá vlnu dalších uvedení doma i v zahraničí. Celý večer ukázal Operu Holland Park v její vrcholné formě.