RECENZE: Man Of La Mancha, London Coliseum ✭✭

Julian Eaves recenzuje muzikál Muž jménem La Mancha s Kelsey Grammerem v hlavní roli, který se uvádí v limitované sezóně v londýnském Coliseum.

Soubor muzikálu Muž jménem La Mancha. Foto: Manuel Harlan Man Of La Mancha London ColiseumDvě hvězdy Rezervujte zde O tomto kusu se často mluví, ale málokdy ho člověk vidí na vlastní oči. A díky ojedinělému oživení v divadle Coliseum v rámci jeho cyklu „populárních“ muzikálů je možná snadno pochopitelné proč. Pokud jde o inscenace, tahle musí být jednou z nejtragičtěji zastaralých a na inscenování nejnáročnějších, jaké se momentálně v Londýně hrají. Pokud patříte k fanouškům osvědčených hvězd – Kelseyho Grammera v titulní roli Dona Quijota de la Mancha, Danielle de Niese v roli jeho čistě platonické inamoraty, barové děvky známé jako Dulcinella, Nicholase Lyndhursta v jiskřivém dvojbloku kontrastních rolí Hostinského a Guvernéra a Petera Polycarpoua, který je do značné míry nevyužit v nedostatečně prokreslené postavě Quijotova pobočníka Sancho Panzy – pak máte čtyři důvody, proč se na představení vydat. A pak je tu ten velký hit, „The Impossible Dream“, který uzavírá obě dějství. Kromě toho si ale říkám, jestli je tu dostatečný „materiál“ na to, aby diváky udržel v napětí. V polovině šedesátých let, kdy se titul objevil poprvé, byl formát „divadla na divadle“ dostatečnou novinkou, která publikum zaujala. Dnes tato struktura působí spíše těžkopádně a neohrabaně než objevně. Domovský režisér Lonny Price (prakticky celý tvůrčí tým tvoří staří známí z předchozích úspěchů jako „Sweeney Todd“, „Carousel“, „Sunset Boulevard“ a „Chess“ – někdo může nesouhlasit, ale mně se všechny tyto věci líbily!) dělá s tímto neforemným aparátem, co může, ale zdá se, že i on je zmaten jeho statickou a rozporuplnou povahou... Tolik nevyřešených otázek, rozvleklých konců a děr v zápletce. No, říkám „zápletka“: Cervantesova zábavná kniha je pikareskní vyprávění, kde se jedna patálie vrší na druhou. Na papíře to funguje skvěle, ale kolik divadelních adaptací takového formátu skutečně vychází? Funguje snad „Candide“? V tomhle rozvleklém chaosu jsem marně hledal jakýkoli směr. Kde vlastně byl? Byl to všechno jen sen? Peter Polycarpou, Kelsey Grammer a Danielle de Niese v Muži jménem La Mancha. Foto: Manuel Harlan Mohl bych projít přínos ostatních tvůrců, ale k čemu by to bylo? Zdá se, že jim kolektivně možná začínají docházet nápady. Možná to není fér. Možná jen ten materiál není dost dobrý (ve srovnání s tím, na čem pracovali dříve, bledne). Ale možná si s ním prostě nevědí rady. Scéna Jamese Noonea je další hromada harampádí (srov. s „Follies“ v National atd.). Rebecca Howell se snaží věci rozhýbat, ale má k dispozici jen (skutečně příšernou) scénu simulovaného znásilnění, kde se může „vyřádit“. Ach jo, to tedy ne. Kostýmy Fotini Dimou jsou přesně to, co byste čekali, s moderním nádechem, což jen činí problematické vnímání pohlaví ještě spornějším. Rick Fisher svítí s křiklavým nadšením a zvuk Micka Pottera je hlasitý, hlasitější a nejhlasitější. Hmm. „Michalové“ (jejich eminence Grade a Linnit) si zjevně myslí, že si kus oživení zaslouží. Nebo si to myslí kdokoli, kdo do toho vrazil peníze. Někteří lidé si všimli zvláštní podobnosti mezi tímto dílem – zejména jeho ústřední postavou – a posledním kusem, v němž pan Grammer hrál, „Big Fish“ v The Other Palace, o podobně donkichotské postavě. No, možná je to jen náhoda? Možná. Nicholas Lyndhurst, Peter Polycarpou a Kelsey Grammer v Muži jménem La Mancha. Fotky: Manuel Harlan Ať je to jak chce, máme tu také ožehavou otázku hudby. Tato show je proslulá svou jedinou velkou melodií, a ta je vskutku zázračná. V rukou – nebo hlasu – Elvise Presleyho nebo Andyho Williamse je to něco, co si člověk vychutná. Pan Grammer se však rozhodl hrát Dona jako ředitel školy na ranním nástupu a skladbu „To dream the impossible dream“ podává stejným upjatým a nepružným způsobem. Někomu to možná sedne, ale se mnou to ani nehne. De Niese je operní sopranistka, a to velmi dobrá, a odzpívá každou napsanou notu přesně tak, jak je v partituře, s respektem ke každé čtvrťové notě i pomlce. Ale je tohle skutečně podstata hudebního divadla? No, ano, POKUD zbytek souboru dělá totéž, nebo POKUD lze danou roli od zbytku tak výrazně odlišit. Ale děje se tak? Ani ne. Zní to, jako by byla v jiném představení. Berte to, jak to je – její postava se pohybuje v jiném vesmíru. Lyndhurst z toho pravděpodobně vychází nejlépe; předvádí dvě diametrálně odlišné charakterizace a obě jsou skvělé. Je to výborný herec, brilantní komik a zvládne vše, co se po něm žádá. Polycarpou měl dříve k práci mnohem lepší materiál a v tom bychom si ho měli pamatovat. Zde je cítit chronický nedostatek představivosti, jak naložit s jeho talentem, který zůstává nevyužit. Kupodivu nejlepším hudebním momentem večera je pro mě vznešený výstup Minala Patela v roli Otce: v tomto jediném, výjimečném hudebním čísle předvádí mistrovskou lekci, jak se má zpívat muzikál. Je to bezchybné číslo, ze kterého vám naskočí husí kůže... při zamyšlení nad tím, co „mohlo být“, kdyby zbytek souboru dostal do rukou lepší materiál. Pravdou totiž je, že tato partitura prostě není příliš dobrá. Chlapci, kteří mají v tom vězeňském prostředí působit tak hrozivě, mají hudební čísla (např. „Little Bird“), která znějí, jako by byla napsána pro Everly Brothers. Bože můj. A co se týče úvodu druhého dějství v podobě „baletní sekvence simulovaného hromadného znásilnění“... no, to mě přimělo přemýšlet, pro jaké publikum je tahle show vlastně určena! Rodinná podívaná to rozhodně NENÍ!!! (Tedy ne pro rodiny, které znám já...) Tak tady to máte. Po všech těch dlouhých letech (zaslouženého) opomíjení. Přeberte si to, jak chcete. Občas se tu najdou věci, které potěší, ale vyvstává mnohem více pátravých otázek, jako třeba... „Proč?“

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA MUŽE JMÉNEM LA MANCHA