RECENZE: Mr Popper's Penguins (Pan Popper a jeho tučňáci), Tunbridge Wells Assembly Rooms (turné po Británii) ✭✭✭

Russell Morton jako pan Popper, Toby Manley a Lucy Grattan. Foto: Helen Murray Pan Popper a jeho tučňáci

Cadogan Hall (v rámci britského turné)

Informace o turné

Ke konci tohoto 75minutového představení pro děti nastane okamžik, kdy scéna ožije v úžasně chytlavém a melodickém čísle ve stylu Jerryho Hermana. Jde o titulní píseň celého kusu a vy jen s úžasem sledujete ten nesmírný půvab hudby Lukea Batemana a textů Richyho Hughese i celou adaptaci dětského románu manželů Atwaterových z roku 1938 od společnosti Pins and Needles Productions.  Režie Emmy Earle a scéna Sophie Squire v tuto chvíli fungují naprosto dokonale: nohy podupávají, těla se pohupují, dospělí se usmívají a děti nadšeně poskakují. Showman, který toto číslo rozjede, je nesmírně charismatickou a exotickou postavou, na mladé publikum působí podobně magicky jako Willy Wonka nebo Dewey Finn.  A pak, po svižném finále, následuje v přidaném epilogu živý interaktivní tanec, kde se poprvé za celé představení podaří navázat skutečně silné pouto mezi herci a diváky.

Člověk si pak říká, proč takhle nevypadá celý zbytek show.  Jak může takový talent, který se v závěru díla tak skvěle projeví, po většinu předchozího času tak naprosto míjet cíl?  Je to záhada.  Jistě, dočkáme se jakési „generálky“ na ono velké číslo v jedné vizuálně i pohybově výrazné scéně ke konci příběhu, kdy tučňáci ovládnou fádní dům Popperových a začnou v něm řádit.  To vyvolá zasloužený smích.  Ale ani něžně smutná ukolébavka zpívaná churavějícímu prvnímu příchozímu nedokáže pohnout emocemi tak, jak by měla.  Proč?

Tato inscenace si na sebe zjevně dokáže vydělat.  Po loňském turné po Británii a Londýně (viděl jsem ji v Cadogan Hall, kde se těšila slušné návštěvnosti) chytře využila neodolatelné přitažlivosti černobílých milovníků ryb: hordy mrňat (produkce uvádí, že je určena pro děti od tří let) se hrnou, aby tyto tvory viděly; mnozí fanoušci dorazí v tučňáčích overalech, nákrčnících, s namalovanými obličeji nebo svírají plyšové, plastové či papírové tučňáky.  A kam jdou děti, tam jdou i jejich poslušní rodiče, kteří to celé platí.  Cílení na trh je tedy bezchybné.  Show se musí komerčně dařit, jinak by turné nepokračovalo, natož aby se chystala na Broadway a následně do londýnského Criterion Theatre ve West Endu jako vánoční program pro děti.  Evidentně si na sebe vydělá i při napjatých maržích: se čtyřčlenným obsazením (pan Popper - Russell Morton, paní Popperová - Roxanne Palmer, v dalších rolích Lucy Grattan a Toby Manley), malým technickým týmem, hudbou z nahrávky a minimální scénou jsou provozní náklady nízké.

Russell Morton, Toby Manley, Lucy Grattan, Roxanne Palmer. Foto: Helen Murray

Ať je to jak chce, při mé poslední návštěvě v prostorném sále Tunbridge Wells Assembly Rooms působila produkce poněkud ztraceně.  Scénář se od loňska viditelně nezměnil a stále sází především na „vyprávění“ namísto „předvádění“.  Máte pocit, že sedíte u postýlky a čtete dítěti z knížky, ukazujete na obrázky malíře pokojů na štaflích nebo skotačících antarktických ptáků a říkáte si, jestli to stihnete dočíst do konce, než potomek usne a vy se budete moct jít dívat na něco zajímavějšího v televizi.  Společenské postoje v příběhu jsou bohužel většinou zastaralé a poněkud únavné: s výjimkou polární badatelky na začátku a na konci jsou genderové a sociální stereotypy pevně dané; obraz Stillwateru (domova Popperových), který dominuje scéně po většinu času, je synonymem pro dusivou uniformitu.  Samotní Popperovi, a zejména manžel, jsou krotcí, tichí a slušní lidé, kteří nedělají nic, čím by upoutali pozornost nebo vzbudili dramatický zájem.  Chybí tu padouch, chybí citelný zápas dobra se zlem.  Chybí drama.

Teprve s příchodem špatně ošetřovaných tučňáků – posílaných přes půl světa v dřevěných bednách, které by ochranáře zvířat určitě nepotěšily – začíná dění na scéně trochu nabírat na obrátkách.  Přesto padlo rozhodnutí ztvárnit je pomocí loutek ovládaných skupinou herců přímo na jevišti.  Jistě, funguje to u „War Horse“ nebo „Lvího krále“: to jsou eposy, kde máme věřit, že se děje účastní zástupy postav.  Pár lidí navíc na jevišti tam není problém.  Nicméně v upjatě konformním obývacím pokoji Popperových tým vodičů prostě překáží.  Před časem jsme tu měli „Tintina“, v němž psa Filutu hrál dospělý herec, a fungovalo to naprosto snově: diváci ho milovali a stal se ústředním bodem celé adaptace.  Tohle je příběh, který po stejném typu spojení s publikem přímo volá.  Děti přišly kvůli tučňákům.  Čím jsou mladší, tím méně vnímají propast mezi zvířaty a sebou: kdyby tyto ptáky – alespoň ústřední pár – hráli živí herci v kostýmech, pravděpodobně by se mezi nimi vytvořilo pouto, které v této show tak citelně chybí.

Russell Morton, Tony Manley, Lucy Grattan, Roxanne Palmer. Foto: Helen Murray

V současné podobě je to poněkud chladná záležitost.  I mnohé krásy kultivované a vtipně propracované hudby jdou zcela mimo hlavy převážně velmi mladého publika a mají tendenci příběh od nich spíše vzdalovat: např. chytré a hutně napsané Hughesovy texty, doprovázené Batemanovým zdařilým pastišem ve stylu 30. let, se na diváka valí v celých dávkách.  Nebylo by to na škodu, kdyby je zpívaly fascinující postavy schopné překvapit a okouzlit: pro srovnání, nádherné melodie Harolda Arlena a neméně oslnivé texty Yipa Harburga v „Čaroději ze země Oz“ jsou určeny pro svět Dorotčiny fantazie a bizarní postavy v něm: rozhodně nikdy nepatří nudné a šedé tetičce Em a strýčkovi Henrymu.  Mluvené dialogy navíc postrádají jakýkoli vtip a jsou viditelně dílem jiných – mnohem méně talentovaných – autorů.

Takže stojí toto představení za vidění?  Podle mého názoru, byť jen kvůli závěrečným minutám, rozhodně ano.  Bateman a Hughes jsou velkými novými talenty a toto dílo naznačuje, že od nich můžeme očekávat mnohem, mnohem větší věci.  Teď už jen potřebují ty správné scénáře a inscenace, aby se to kouzlo mohlo naplno projevit.

ZJISTĚTE VÍCE O TURNÉ PAN POPPER A JEHO TUČŇÁCI