RECENZE: Mrs Henderson Presents, Theatre Royal Bath ✭✭✭✭✭

Muzikál Mrs Henderson Presents se nyní hraje v Noel Coward Theatre – rezervujte si lístky Mrs Henderson Presents

Theatre Royal, Bath

22. srpna 2015

5 hvězdiček

Píše se polovina dvacátého století, doba mezi světovými válkami. Londýnskému divadlu Windmill Theatre se nedaří. Majitelka dostane nápad: ušetřit na kostýmech a zavést klasickou, dekorativní nahotu. Strážce morálky, Lord Chamberlain, po troše diplomatického kličkování souhlasí. Dohoda je uzavřena, scéna je připravena – teď už jen přesvědčit mladé dámy, že nahota neodmyslitelně patří k jejich práci na jevišti.

Není divu, že se dámy nenechají přesvědčit hned; některé utečou a odmítají se na veřejnosti obnažit. Plachá Maureen si však myslí, že je to dobrý nápad, a souhlasí. Ostatní dívky následují její příklad.

Nadejde ten okamžik. Režisér chce, aby se dámy svlékly. Maureen se však v poslední vteřině zarazí a hledá ujištění. Proč mají být nahé jen ony? Proč se nesvléknou i muži? Prvotní závan rovnoprávnosti pohlaví; muži se brání. Dokud se Bertie nerozhodne, že co se dá dělat, aspoň budou jedna parta. A k úžasu všech mužů na scéně shodí šaty. Stojí tam úplně nahý a užívá si pozornost. Ostatní pánové se nenechají zahanbit „přihřátým“ kolegou a jeden po druhém, ve stylu Holých holek (Calendar Girls), zakrývajíce své mužství strategickými předměty, se také svlékají. Zatím jsme viděli jen pozadí a hruď, genitálie zůstávají bezpečně skryty (možná s výjimkou pozorných očí na balkoně nebo na krajích hlediště). Je to humorná, cudná nahota.

Po vzoru mužů se svlékají i dámy. Když se scéna nakonec odehraje v rámci show ve Windmillu, ženy stojí bez hnutí, jsou neobyčejně krásné a zcela, dočista nahé. Všechny. Bez jediné nitky, zcela odhalené – jako bohyně z renesančního obrazu. Jsou mnohem odvážnější než muži – jejich klín je vystaven plné záři reflektorů. Žádná cudnost jako z Kalendáře, tady se hraje naostro.

A o to samozřejmě v celém kousku jde.

Tohle je nový britský muzikál Mrs Henderson Presents, vycházející ze stejnojmenného úspěšného filmu z roku 2005 (scénář Martin Sherman), s libretem Terryho Johnsona, texty Dona Blacka a hudbou George Fentona a Simona Chamberlaina. Premiérovou sezónu v Theatre Royal v Bathu režíruje sám Johnson. S choreografií Andrewa Wrighta, hudebním nastudováním Mika Dixona a orchestrací Larryho Blanka je Johnsonova inscenace triumfem v každém ohledu.

Partitura Fentona a Chamberlaina je opravdovou lahůdkou. Najdeme v ní pastišová čísla, která by mohli napsat Cole Porter nebo Richard Rodgers, i svižné melodie ve stylu vaudevillu a velké, rozmáchlé hymny. Hudba je melodická a plná radosti. Mezi nejlepší čísla patří What A Waste Of A Moon, Ordinary Girl, Perfect Dream, Living In A Dream World, He's Got Another Think Coming, Anything But Young a If Mountains Were Easy To Climb. I rozpustilé šlágry jako We Never Closed a Everybody Loves The Windmill jiskří čistým potěšením. Jsou to písně, které působí svěže, ale zároveň dokonale fungují jako dobová hudba 30. let.

Orchestrace Larryho Blanka jsou skvělé jako vždy, ale Dixon má k dispozici jen malý osmičlenný orchestr. Hrají sice s obrovským nasazením a energií, ale nelze popřít, že by partituře prospěla větší orchestrální podpora – pořádná smyčcová sekce a více dechů pro jazzovější pasáže. Dixon odvádí vynikající práci při balancování mezi zpěváky a nástroji. Jsou to melodie, které si budete prozpěvovat i cestou domů, a z divadla budete odcházet s přáním, abyste si mohli koupit album a poslouchat je znovu a znovu.

Částečně je to zásluha Dona Blacka, který je ve špičkové formě. Jeho texty jsou řízné a hravé, občas trochu peprné, ale vždy vtipné a chytré. Vyhýbá se zbytečnému sentimentu a dává prostor především postavám a situacím.

Libreto Terryho Johnsona přepracovává filmový scénář v několika směrech, což je pro muzikálové podání jen dobře. Objevují se nové postavy a jiný důraz na detaily, ale pocit lehkovážné, bujaré zábavy, který zachytil film, se zde podařilo věrně zreprodukovat. Johnson dodává příběhu vážnější divadelní rozměr tím, že se zaměřuje na postavy ze zákulisí. To funguje výborně. Používá také postavu vypravěče k rámování příběhu; další skvělý divadelní nápad, který pokulhává jen kvůli schopnostem konkrétního interpreta.

Divadlo Windmill bylo proslulé svými revue (Revueville) a Johnsonovo dílo tento styl zrcadlí. Celek tvoří série propojených scén a písní, v nichž se odehrávají jednotlivé příběhy. Je to jednoduché a chytlavé – přesně takové, jaké Revueville muselo být.

Protože se děj odehrává ve 30. a 40. letech, stín války je nevyhnutelný. Johnson se mu nevyhýbá, naopak ho přijímá a dělá z tehdejšího vlastenectví neodolatelnou složku představení. Na několika místech je těžké neuronit slzu, protože atmosféra doby je vykreslena velmi citlivě. Není to však kýčovité ani přehnané; emoce vycházejí z postav a doby. Je to vtipné a poutavé, ale i dojemné a k zamyšlení.

Johnson jako režisér zcela správně trval na tom, aby v show byla skutečná nahota. Bez ní by postrádala autentičnost. Ukazuje však také rozdílný přístup tehdejší společnosti k nahotě mužů a žen a nutí nás zamyslet se nad tím, co se od roku 1940 změnilo. Inu, moc ne. Nahé ženské tělo je stále objektivizováno, zatímco to mužské nikoliv. (Například v Hře o trůny vidíme nahé ženy neustále, ale nahý muž je vzácností). Od žen se očekává, že budou pózovat nahé; od mužů, že zůstanou oblečení. Divadlo vás málokdy donutí o těchto věcech přemýšlet – ale tento okouzlující a odvážný muzikál ano.

Andrew Wright vytvořil vynikající choreografii, která je místy technicky velmi náročná. Ne vždy se zdá být úplně věrná dané době, ale soubor ji provádí s obrovským nasazením a disciplínou a čísla jsou obecně velmi zábavná. He's Got Another Think Coming je naprosto úžasná tečka za prvním dějstvím.

Jako praktická a rozumná Maureen, která se k výzvě nahoty na jevišti postaví čelem, je Emma Williams naprosto fantastická představitelka „čtyř hrozeb“: skvěle hraje, tančí, zpívá a pózuje nahá s oslnivou jistotou. Její hlas se k partituře dokonale hodí a písním dodává vřele zlatavý tón. Svou roli hraje bezchybně a vějířem vládne lépe než kdokoli jiný. Williams je fenomenální v každém směru – ale její odvážný monolog k Hitlerovi uprostřed pódia (full frontal) je skutečným divadelním vrcholem: svým způsobem stejně odzbrojující, zapamatovatelný a šokující jako svého času debut My Fair Lady. Williams je prostě úžasná.

Stejně skvělý je i Samuel Holmes jako mužská hvězda Windmillu, excentrický Bertie. Daří se mu hrát typovou postavu a zároveň citlivě vykreslit smutek života v době, kdy byla homosexualita trestným činem. Holmes nedělá z postavy hlupáka ani chudáka; z Bertieho vyzařuje energie a chuť do života. Moment, kdy se svlékne ze solidarity s dívkami, je vrcholem představení – ukazuje ho jako loajálního přítele, ale i vtipálka (jeho scénky s nahým a v rozpacích hrajícím Matthewem Malthousem jsou velmi vtipné). Holmes má nádherný hlas a je vynikající tanečník. Skvělý ve všech ohledech.

Ian Bartholomew je úžasný jako Vivian Van Damm, židovský podnikatel, který s paní Hendersonovou buduje úspěch Windmillu. Je střídavě vtipný i dojemný, zejména jeho reakce na Hitlerovu invazi v Evropě je skvěle vystižená. Tohle je role, která by se dala snadno promarnit, ale Bartholomew jí dodává obrovské charisma a sytý, znělý hlas. Van Damm na scéně doslova září.

Matthew Malthouse v roli Eddieho, technika, který se zamiluje do Maureen (postava vytvořená přímo pro tuto inscenaci), je naprosto přesvědčivý. Malthouse nedělá z Eddieho žádného frajera; sází spíše na jeho zranitelnost a vytváří jemnou a zcela milou postavu. Jeho scény s Williams jsou sladké a upřímné; nejde jim nepřenout šťastný konec. Má lehký, jistý hlas a dobový styl písní mu sedí. Je to další skvělý tanečník s citem pro komiku i romantická gesta.

Nástup po Dame Judi Denchové není nikdy lehký, a o to těžší je to v roli starší dámy, ale Tracie Bennett nemá žádné zábrany. Její Mrs Henderson je rázovitá a odhodlaná žena, která srší životem a překážky odmetá jako mouchy. Její výkon v sobě má nádech britských „Carry On“ komedií – dokáže mluvit peprně, aby šokovala, ale v očích jí přitom hrají čerti. Někdy je to záblesk melancholie, jindy rošťáctví, ale její oči jsou stále v pozoru. Bennett má partituru zcela pod kontrolou a její herecká souhra s ostatními je vynikající.

Prvotřídní výkony podávají i Graham Hoadly (hřmotný Lord Chamberlain), Lizzy Connolly, Katie Bernstein a Lauren Hood (tanečnice z Windmillu), Dickie Wood a Andrew Bryant. Celý soubor odvádí skvělou práci – harmonie zní čistě, tanec je špičkový a z pódia sálá humor i srdce.

Jediným slabým místem je Mark Hadfield jako Arthur, komický vypravěč. Hadfieldův projev není dostatečně jistý. Jeho vtipkování postrádá lehkost a údajná improvizace není dostatečně vybroušená. V širším měřítku není Arthur pro úspěch Mrs Henderson Presents klíčový, ale s lepším představitelem v této roli by byl výsledek ještě působivější.

Scéna Tima Shortalla je vkusná a scéna s bombardováním divadla velmi působivá. Paul Wills navrhl vynikající kostýmy, osvětlení Bena Omeroda je skvěle zvládnuté (zvláště při scénách s nahotou) a Richard Mawbey odvedl výbornou práci s parukami a líčením.

Není pochyb o tom, že by se Mrs Henderson Presents měla přesunout do West Endu. Materiál je prvotřídní a předčí mnohé nové muzikály, které se tam v posledních letech hrály. Bude to vyžadovat větší orchestr a větší soubor (aspoň o tucet tanečníků víc), aby inscenace získala ten správný velkolepý rozměr. V Bathu působí jako skvělý komorní kus, přímo ušitý na míru nádhernému divadlu Theatre Royal. Ve West Endu může mířit ještě výš.

Důležité je, že to funguje – v každém ohledu.

Je to nejlepší britský muzikál od dob Matildy. A pokud nepočítáme dětské muzikály, pak je to nejlepší britský kousek od Fantoma opery.

Nenechte si ujít.

Mrs Henderson Presents se hraje v Theatre Royal Bath do 5. září 2015