RECENZE: Posh, divadlo Pleasance Theatre ✭✭✭✭

Posh (Elitá)

The Pleasance Theatre, Londýn

Čtyři hvězdičky

Rezervujte vstupenky

Od Glendy Jacksonové jako Krále Leara přes Maxine Peake jako Hamleta až po čistě ženské verze Julia Caesara, Jindřicha IV. a Bouře v režii Phyllidy Lloydové – obsazování žen do shakespearovských rolí se stává poměrně běžnou záležitostí. Režisérka Cressida Carré se však rozhodla pro odvážný krok a otestovala tento koncept na moderní klasice, hře Posh od Laury Wadeové.

Hra, původně s dvanácti mužskými a pouze dvěma ženskými rolemi, odhaluje zajímavé nuance právě díky obsazení žen do všech postav. Text zůstává beze změn, nedochází k žádným genderovým úpravám jako v případě Tamsin Greigové, která ztvárnila homosexuální Malvoliu ve Večeru tříkrálovém v National Theatre. Výsledek sice posiluje některé aspekty hry na úkor jiných, ale celkově nabízí fascinující sondu do toho, jak pohlaví ovlivňuje naše vnímání postav.

Jelikož jsem viděl původní inscenaci v Royal Court z roku 2010, překvapilo mě, jak moc se můj prožitek změnil. Nikdy jsem úplně nezapomněl na to, že ženy hrají velmi maskulinní členy reakcionářského Riot Clubu, inspirovaného nechvalně proslulým oxfordským Bullingdon Clubem, jehož členy byli i Boris Johnson či David Cameron. V některých případech výkon gender přesahuje – například Serena Jenningsová podává působivý výkon jako Alistair Ryle, který postupně nachází hlas coby rozzlobený konzervativec zneklidněný liberalismem a populistickou politikou. Vyniká i Sarah Thomová jako Jeremy, bývalý člen klubu a nyní vlivný hráč ve vládní Konzervativní straně – což není nijak nepředstavitelný skok, pokud znáte postavy jako Thatcherová či Theresa Mayová. Zde jde spíše o postavení a moc než o pohlaví. Pro mě však většina mladých mužů z Oxfordu zůstala ženská, i přes formální obleky a maskulinní pózy. Verity Kirková jako nováček klubu Ed Montgomery působí spíše jako snaživá prefektka z dívčí internátní školy, což není kritika – díky ní se na postavu podíváte jinýma očima a navíc dokáže vytěžit salvy smíchu téměř z každé věty.

V tom tkví podstata obsazení mladých žen do těchto testosteronem nasáklých rolí: mladické naparování jejich postav se stává směšnějším a absurdnějším, jak si svou arogancí a domýšlivostí hrají na mocné. To sice může odhalit jejich kousky jako „romantické nesmysly“ a „hloupé studentské žertíky“, ale zároveň to vytváří silnější kontrast se světem dospělých, na který se připravují – kde skutečně budou mít moc a vliv mimo demokratické procesy. S oslabením tohoto temnějšího podtónu se chlapci stávají méně hrozivými, a to i ve chvílích, kdy jejich opilecký povyk přeroste v misogynii, sexuální agresi a násilí. Vidět muže zastrašovat a ohrožovat ženské postavy bylo v původní produkci šokující. Tady je to sice stále znepokojivé, ale v podání hereček to má menší dopad. Mé reakce nepochybně odrážejí mé vlastní postoje k genderu, takže pro ženy nebo jiné muže může být zážitek docela jiný, zvláště pokud dokážou vytěsnit proměnu pohlaví postav.

Inscenace však slaví úspěch díky brilantnímu textu Laury Wadeové a mistrovské režii Carréové. Vyobrazení britské vládnoucí elity je i po sedmi letech stejně trefné a děsivé. Hra měla premiéru v roce, kdy se k moci vrátili Toryové, a dává hlas establishmentu, který se cítí ohrožen a podkopáván sociálními změnami a populistickými náladami během labouristické vlády. Mrazivě působí slova toryovského oligarchy Jeremyho o tom, že elita si moc udrží za každou cenu, protože se „dokáže přizpůsobit, aby přežila“ – což předznamenává způsob, jakým oxforští absolventi jako Boris Johnson, Michael Gove nebo Theresa Mayová manipulovali populistickými náladami, aby se udrželi u moci.

Inscenace těží také ze silného ansámblu, který dokáže z postav, z nichž by se snadno mohly stát jen stereotypy „zlaté mládeže“, vytvořit výrazné individuality. Uznání si zaslouží Alice Brittainová, Amani Zardoeová, Cassie Bradleyová, Gabby Wongová, Jessica Siânová, Lucy Aardenová, Macy Nymanová a Molly Hansonová, stejně jako Jenningsová a Kirková v rolích „nejlepšího genofondu v zemi“. Režisérka Carré a castingová režisérka Esta Charkhamová navíc vsadily na multikulturní obsazení. Pozoruhodná je i Toni Peachová v jediných dvou rolích, které byly původně ženské. Pokud odhlédneme od čistě ženského konceptu, jde o silné a divácky atraktivní představení. Možná postrádá část maskulinní hrozivosti originálu, ale vyzdvihuje komediální stránku textu a dává nám spoustu podnětů k zamyšlení nad vlivem genderu v divadelním umění.

Uvádíme do 22. dubna 2017

Foto: Darren Bell

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA POSH V THE PLEASANCE THEATRE