RECENZE: Putting It Together, St James Theatre ✭✭✭✭✭

Putting It Together

St James’ Theatre

1. února 2014

5 hvězdiček

Člověk si občas do CD přehrávače pustí různé nahrávky Sondheimových muzikálů nebo koncertů k jeho poctě a zvolí náhodné přehrávání. Výsledkem jsou pak často dosti nesourodá spojení Sondheimových písní a stylů (představte si Pretty Little Picture následovanou Moments in the Woods a poté A Weekend In The Country). Sondheim totiž pro každý svůj muzikál nachází specifický styl a ty se mohou výrazně lišit. V povrchních nebo nedomyšlených inscenacích může revuální pásmo Putting It Together, které sestavili Julia McKenzie, Cameron Mackintosh a sám Sondheim, působit právě takto: roztříštěně, byť povědomě, spíše kuriózně než uceleně a víc zvláštně než uspokojivě. Dnes večer se však ve St James Theatre ve Victorii před vyprodaným hledištěm, v němž nechyběla ani Angela Lansbury, uzavřela úspěšná série představení Putting It Together v produkci Alexe Parkera, v režii Alastaira Knightse, s choreografií Matthewa Rowlanda a Scarlet Wilderink a v hudebním nastudování Thea Jamiesona a Alexe Parkera.

Tato inscenace do žádné takové pasti nespadla; naopak, téměř plynule, bez zbytečného rozruchu a bez křečovité režisérské „koncepce“, prostě šla svou cestou a splnila, co slíbila. A to naprosto triumfálně.

Zápletka kusu je jednoduchá: na nablýskané párty prochází manželský pár krizí, mladší dvojice přemýšlí, proč jsou vlastně spolu, a jeden vtipný sympaťák je pozoruje, občas vše glosuje nebo s nimi interaguje. To vše se odehrává na pozadí pestré mozaiky (povětšinou) méně známých děl ze Sondheimova kánonu.

Jedna z věcí, kterou tato revue jasně ukazuje, je fakt, jak moc Sondheim pronikl do populární kultury. I ty nejméně známé kousky zde znějí tak nějak povědomě a přirozeně. Ty nejslavnější, jako Ladies Who Lunch nebo Marry Me A Little, pak působí jako jasné hitparádové jedničky. V publiku byla spousta lidí, kteří „vůbec netušili, že tohle napsal Sondheim“ – čímž samozřejmě nemyslím přímo La Lansbury.

Hudba byla dovedně zaranžována pro malý ansámbl: klavír, hoboj/anglický roh, klarinet, fagot, kontrabas a trubku. Každý z hráčů byl precizní a talentovaný, přičemž výkon Thea Jamiesona u klavíru byl obzvláště působivý.

Středobodem celé produkce je oslnivý, naprosto famózní výkon úžasné Janie Dee. Ta nabízí vše, co si jen lze přát. Ve svých úchvatných černých šatech je zosobněním sex-appealu a zvládá jak lehkou komedii, tak srdceryvnou bolest v těch drsnějších číslech. Její podání Lovely přímo odkapávalo jedovatostí; Every Day A Little Death pulzovalo chvějivým zármutkem; Everybody Ought To Have A Maid bylo rozkošně eroticky nabitým skotačením. Písně Could I Leave You, Ladies Who Lunch a Not Getting Married Today přednesla s takovou čerstvostí a objevností, jako by je ještě nikdo nikdy nezpíval. Skladba Like It Was se chvěla neutuchající bolestí a báječný duét s Caroline Sheen, There's Always A Woman, byl tím nejvytříbenějším a nejlahodnějším požitkem večera.

Dee se jako interpretka nebojí. Zpívá a hraje s mrazivou upřímností a čistotou výrazu, která dodává každému verši a každé frázi radost, autentičnost a vražednou přesnost. Umí skvěle využít i chvění v hlase a přesně ví, jak a kdy změnit rejstřík pro ten nejlepší vokální efekt.

V této roli prostě zářila jako supernova.

Naštěstí v tom ale nebyla sama.

Damian Humbley byl ve skvělé pěvecké formě a jeho perfektní podání Marry Me A Little a Unworthy Of Your Love jasně ukázalo jeho znělý, silný a naprosto pozoruhodný (a neomylně přesný) tenor. Bylo těžké si nepřát, aby zpíval úplně každou mužskou píseň. To platilo zejména u Good Thing Going, kterou zde zpíval David Bedella, ale bohužel zdaleka ne tak dobře, jak ji Humbley podal v inscenaci Merrily We Roll Along z roku 2013. Vůbec nejlepší pěvecký moment večera přišel v Humbleyho bezchybném přednesu teskné a skutečně krásné Pretty Women. Neudělal jedinou chybu. Stejně tak Daniel Crossley byl v roli „song-and-dance mana“ naprosto fantastický – pokaždé, když se objevil, rozzářil celé jeviště. Je těžké si představit, že by někdo mohl Buddy's Blues zazpívat lépe než on; byl nápaditý, dynamický a našel nové způsoby, jak z písně udělat spektakulární číslo. To samé platilo o jeho spolupráci s Dee v Everybody Ought To Have A Maid a jeho úvodním výstupu The Invocation and Instructions To The Audience. Možná není zpěvákem Humbleyho formátu, ale je to prvotřídní bavič. Dalším zářivým článkem byla Caroline Sheen, která odehrála roli naivky k naprosté dokonalosti. Její Lovely byla skvostná, stejně jako Live Alone And Like It. Zářila zejména ve výstupech s Janie Dee. Pouze David Bedella v této sestavě působil poněkud nepatřičně a do své role se nehodil. Jeho hlas není tím pravým basbarytonem, který dodává písním jako Pretty Women, The Road Not Taken a Hello Little Girl onen specifický náboj. Na rozdíl od svých kolegů byl často buď intonačně mimo, nebo na daný part nestačil. Což je s podivem, protože ve správné roli umí být skvělý. Dokonce i v Being Alive, což je číslo, které mu mělo sedět, byl tón zklamáním a chyběla tomu elektrizující preciznost. Bylo to zkrátka překvapivé a mrzuté. Celkový dojem z večera to však nijak zásadně nenarušilo. Byla to skutečně prvotřídní zábava, která si plně zasloužila ovace vestoje, když závěrečná skladba Old Friends celý večer ukončila. Když všech pět interpretů zpívalo společně, byli skvěle sehraní, naslouchali si a výborně spolupracovali. Tohle byla ansámblová souhra v té nejvíce podmanivé podobě.

Velká pochvala patří Knightsovi a Parkerovi: jejich vize byla svěží, čistá a naprosto trefná.

Tato verze Putting It Together si zaslouží přenesení do některého z divadel ve West Endu, kde by mohla bavit plné sály diváků toužících po čisté radosti ze hry.