RECENZE: Roaring Trade, Park Theatre ✭✭✭

Roaring Trade

Divadlo Park 200

30. 09. 2015

3 hvězdičky

Hra Steva Thompsona Roaring Trade byla při své premiéře v roce 2009 v Soho Theatre přijata velmi kladně. Nyní se vrací na scénu Park 200 a hlavní otázkou zůstává, jak dobře tento kus, tehdy nesmírně aktuální, zestárl po šesti letech – zaslouží si novou produkci? Soudě podle tohoto představení je verdikt rozpačitý. Ocitáme se v Canary Wharf, v open-space kanceláři obchodníků s dluhopisy jedné z největších komerčních bank. V pozadí neúprosně blikají a běží obrazovky s daty. Herci mají k dispozici vchody a východy ve všech čtyřech rozích scény. Jsou zde pouze čtyři stoly, což naznačuje, že jde v podstatě o hru pro čtyři postavy, kde hlavní roli hrají přátelství a rivalita, které mezi nimi vznikají v práci i v soukromí. Jsme na území her jako Koně se také střílejí nebo Glengarry Glen Ross, kde se hraje o podobná etická dilemata.

Čtyřmi hlavními postavami jsou Donny (Nick Moran), „PJ“ (Michael McKell), „Spoon“ (Timothy George) a Jess (Lesley Harcourt). Menší role ztvárnili Donnyho syn Sean (William Nye) a manželka PJ Sandy (Melanie Gutteridge). Režie se ujal Alan Cohen.

Na začátku děje jeden z členů sehraného týmu obchodníků opouští své místo a my čekáme na příchod nováčka – Ollyho, který brzy získá přezdívku „Spoon“ (lžička) podle rčení o stříbrné lžičce v ústech, což odkazuje na jeho privilegovanou rodinu a vzdělání v Cambridge. Hned od počátku jsme vrženi do série konfliktů založených na třídních rozdílech, pohlaví, generačním napětí, žárlivosti na prémie a čistém stresu z práce s obrovskými částkami, což všechny postavy pohlcuje a deformuje jejich vzájemné chování.

Donny je prořízlá huba, kluk z ulice, který se vypracoval a musí být prostě „kápo“ v každém aspektu svého života, ale především na pracovišti, kde musí firmě vydělávat víc než kdokoli jiný a brát nejvyšší bonusy. Během hry zjišťujeme, kolik (nebo jak málo) obsahu se skrývá za tímto velikášstvím a chvástáním. „Spoon“ je mladý, naivní absolvent Oxbridge s přirozeným talentem na čísla, který je Donnyho hlavním rivalem a v průběhu hry se ukáže být mnohem komplexnější (v dobrém i zlém) postavou, než se zdálo. PJ je starší mazák, který ztrácí pevnou půdu pod nohama a utápí se v alkoholu; a Jess – v mnoha ohledech nejzajímavější a nejlépe vykreslená postava – se musí prodírat úskalími genderové politiky tím, že je drsnější než muži v jejich vlastní hře, aniž by přitom ztratila svou identitu. Je to příběh z finančního srdce Londýna, kde je atmosféra – citujeme-li autora – „mixem Školních let Toma Browna a Gladiátora.“

V této hře běží v podstatě tři dějové linie vedle sebe. Zaprvé tu máme příběh PJova úpadku a pádu, kdy dlouhé pracovní obědy s alkoholem a neschopnost soustředit se na práci vedou k tomu, že dostane nižší prémie než ostatní a v afektu dává výpověď. McKell dostává prostor pro skvělé „opilecké“ herectví, které je podáno s citem a bez zbytečného přehrávání pro efekt: vykresluje někoho, kdo navenek stále funguje, i když je při racionálním posouzení zjevně neschopen rozumného jednání. To je typická postava z City, kterou tam potkáte i dnes.

Pak je tu rivalita mezi Spoonem a Donnym o to, kdo víc skóruje a víc vydělá. Tento druhý příběh dodává hře energii, a než dospěje k závěru, nabídne dostatek – možná až příliš mnoho – zvratů. Ani jedna z postav není příliš sympatická, a to i přes nejlepší snahu herců dodat jim hloubku a emoce. Z tohoto důvodu vzbuzuje tato ústřední část hry jen omezený zájem, zúžený na mechaniku toho, kdo nakonec zvítězí. Navíc protiklad mezi lstivostí z Oxbridge a podfuky z East Endu je až příliš šablonovitý a karikaturní, než aby působil přesvědčivě. Třetí linie – zda se Jess v této kruté rivalitě stane strůjcem nebo obětí – byla mnohem zajímavější a mohla být rozvinuta více.

Hra samozřejmě otevírá zajímavá témata a nejlepší scény jsou ty, kde si děj odpočine od hektických dialogů na obchodním parketu a poodstoupí, aby reflektoval etiku a nevyhnutelnost celého dění. Půvabná je scéna mezi Donnym a jeho synem Seanem v kavárně, kde jsou divákům vysvětlovány principy obchodování s dluhopisy a spekulace na pokles cen. Role dítěte je výborně napsána jako prostředek k pokládání otázek, které je třeba položit, a které přesto nikdo jiný nevysloví…

Dalším klidným momentem je diskuse mezi Donnym a PJ po jeho předčasném odchodu do důchodu, v níž oba bilancují náklady na svůj životní styl a porovnávají své ztráty a nálezy. Je zřejmé, že PJ je mnohem šťastnější, že se mu podařilo včas odejít, jakkoli ho to mohlo bolet kvůli jeho náročné manželce. Tohle je hazardní hra pro mladé a klíčem k úspěchu je vědět, kdy přestat, dokud jste v plusu.

Ty skutečně hluboké otázky však zůstávají nevyřčeny. To je promarněná šance této obnovené premiéry, nyní, když už jsme několik let za velkou finanční krizí. Pokud potřebujeme obchodování s dluhopisy a termínové trhy, musí to probíhat právě takto? Je to nedůstojné chování, ztráta důvěry a lidské slušnosti vizitkou povahy hazardérů, které tento svět přitahuje, nebo je to dáno povahou práce samotné? Pokud, jak říká Donny, „Problém je příležitost... problém tě někam dostane,“ není pak cena v podobě lidského i makroekonomického rizika příliš vysoká?

Jedinými postavami v tomto dramatu, které mají dostatek sebereflexe, aby se těmito otázkami zabývaly, jsou Jess a PJ, ale právě ti dva si spolu v současném textu řeknou nejméně. Takže přes veškerou snahu herců o polidštění postav nám tato hra říká spíše o hněvu ve vzduchu po událostech roku 2008, než aby nám dala návod, jak máme o světě Canary Wharf přemýšlet do budoucna.

Hra Roaring Trade se uvádí v Park Theatre do 24. října 2015