RECENZE: Seth Rudetsky a Norm Lewis, online ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje online koncert Setha Rudetského s broadwayskou hvězdou Normem Lewisem, který byl vysílán v pondělí v rámci Sethovy koncertní série.

Norm Lewis The Seth Concert Series: Norm Lewis

Pondělí 20. června 2020

Online

5 hvězdiček

Druhé kolo Sethovy aktuální série online kabaretních chat-show nám představilo sametový hlas Norma Lewise, dalšího průkopnického afroamerického umělce – prvního „Fantoma“ tmavé pleti i protagonistu muzikálu „Sweeney Todd“. Lewis působil vesele ve skvěle střiženém kostkovaném obleku a zahájil písní „Rain“ z muzikálu „Once On This Island“ od autorské dvojice Ahrens a Flaherty. Jeho úvodní historka o tom, jak se od obsluhování stolů a účinkování v divadelních restauracích katapultoval přímo ke svým prvním newyorským angažmá, však tempo ještě zrychlila. Jednou z jeho raných rolí byl Josef v muzikálu „Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť“, kterého hrál za královskou odměnu 150 dolarů týdně (hrubého). Následovala řada dalších broadwayských titulů, včetně „My Fair Lady“, ze které si do svého repertoáru vypůjčil drsnější verzi „Wouldn't It Be Luvverly“, zatímco ji Seth doprovodil na klavír v jazzovém stylu. Lewisův zvuk je vždy podmanivý: někdy zpívá s uvolněným bluesovým nápřahem, který však neustále vyvažuje svým kulatým, dokonale opřeným a technicky vyspělým klasickým hlasem. Přesto i přes tyto předpoklady sláva nepřišla snadno...

Když jsme se vrátili v čase, dozvěděli jsme se, že Lewis je také přeživším angažmá na výletních lodích – no, byla to aspoň nějaká práce, když se nemohl dostat k Disneymu. Skvělou zprávou, která z této zkušenosti vzešla, však bylo poznání, že se musí plaveb vzdát a odejít do New Yorku, země nemožných snů. To nás velmi příjemně přeneslo k magicky lyrickému podání slavné melodie z muzikálu „The Man of La Mancha“ od Joea Dariona a Mitche Leigha. V Lewisově hlase je sexy rock'n'rollová bezprostřednost – Seth se ho ptal, zda neuvažoval o popové kariéře – texty jsou podávány s krásně čistou a přitom přirozenou artikulací, což umožňuje příběhu písně „rozkvést“ jako okvětní lístky květiny postupně se otevírající rannímu slunci. A když Norm Lewis zpívá „The Impossible Dream“, věříte mu každé slovo.

Slyšeli jsme o dalších snech, které se staly skutečností při návratu na Broadway k „Porgy a Bess“ bratří Gershwinů (na rozdíl od jakékoli jiné afroamerické lidové opery stejného jména). Šlo v podstatě o spojení původní hry manželů Heywardových, kdy se část jejich dialogů vrátila na místo operních recitativů, což zrychlilo děj a zaměřilo pozornost na písně, které ti dva milí židovští kluci pro show napsali. Právě zde Norm ukázal nejtemnější, barytonové barvy svého rozsahu: „I Got Plenty of Nuthin'“, zejména v Sethově doprovodu, ilustrovala mimořádnou směs afrických a židovských rytmů a témbrů v této partituře – obojí je zde neoddělitelně spojeno – a Lewis má ideální hlas, aby ji pozvedl k modernější interpretaci, která zůstává věrná „operetním“ kořenům díla, ale zasazuje ho přímo do dnešní populární kultury. To je to, co dělá skutečně skvělého muzikálového umělce: někdo, kdo dokáže fungovat jako živý most mezi tím, co je teď a tady, a tím, co nám chtěli autoři sdělit.

Pochopitelně je pro barytonistu náročné zpívat tenorovou roli a Fantom opery je rozhodně tenor... ale takový, který potřebuje sílu a razanci barytonu, aby jeho repliky měly ten správný lesk, díky němuž jsou pro diváky dostatečně sexy, aby postavu (i celou show) brali vážně. Krása skvělé hudby však spočívá v tom, že udělá přesně to, co zpěvák potřebuje, pokud k těm tónům dokáže najít správnou cestu. Lewis to umí: jeho „Music of the Night“ byla mistrovskou lekcí v tom, jak „přednést“ myšlenky hrdinským, operním způsobem a jak toto frázování vést skrze harmonické postupy melodických linek, a přitom být v naprostém souladu s „velkolepými“ efekty hudby Lloyda Webbera (kterou Seth na klavír brilantně vykreslil), včetně nasazení skvostného, znělého vysokého tónu tam, kde byl potřeba. Právě zde Lewis dosahuje toho, o čem sní každý skvělý muzikálový autor – (téměř nedosažitelné) dovednosti prožít každou sekundu děje jako výjimečný, neopakovatelný okamžik a zároveň sledovat cestu scény, takže máme stále pocit, že se posouváme vpřed. Zde bylo dosaženo dokonalosti, myslím.

Víte, Seth si se svými hosty nejen povídá, ale také jim dává připomínky (jak lze tušit, dělá to tak už dlouho). Je proslulý svými online tutoriály, v nichž rozebírá slavné písně (v podání velkých umělců), a k těmto interakcím přistupuje jako hudební nastudovatel, který připravuje partituru s ansámblem. Tato stránka jeho umění je skutečně svůdná: dejte dohromady zpěváka s jeho hudebním režisérem a jen poslouchejte, jak společně hledají cestu k výslednému „představení“. Pro vnějšího pozorovatele mohou tyto rozhovory občas působit trochu neuspořádaně, ale je to proto, že obě strany tak dobře vědí, co dělají, že se mohou uvolnit a směřovat k cíli, aniž by k němu dorazily dříve než v okamžiku precizně provedeného výkonu.

Události většího rozsahu, jako například účinkování na výročním galakoncertu „Bídníků“ (Les Misérables), ukázaly Lewisovu skvělou schopnost přecházet mezi plným hlasem a lehčími tóny v Javertově velkém monologu. Každá tónová charakteristika byla dokonale odměřena, aby zněla opravdově a vtahovala do děje, takže posluchač nemůže jen „odpočívat“ při sledování krásné melodie a přestat věnovat pozornost smyslu toho, co se říká. „Bídníci“ jsou – jak svět ví – tak trochu sága, a často se zdá, že úsilí herců získat v nich roli není o nic méně doprovázeno nepřízní osudu a bolestí. Takže když pak zpívají „Bring Him Home“, skutečně víte, odkud se ta agónie v jejich hlase bere. Lewis dokáže tuto hudbu zazpívat tak, jako by ho právě v tu chvíli napadla, což je – myslím – způsob, jakým by to chtěl slyšet každý muzikálový skladatel. Mimochodem, to pianissimo v závěru bylo famózní.

A teď Seth vytahuje pikantnosti. Ano, Norm Lewis neprošel žádným hlasovým školením až do svých třiceti let. Tak už to víme. Ať už je jeho přístup jakýkoli, když se zakousne do „I Got Rhythm“, zní to, jako by píseň byla napsána přímo pro něj, přičemž vystřihne několik parádních harmonií nad Sethovým klavírním doprovodem ve stylu „George se baví u piana“. Jak on sám říká: „Snažím se na tebe udělat dojem, Sethe“. No není to od zpěváka hezké, když to řekne pianistovi? Kéž by takový byl svět vždycky.

Tyto úvahy rychle přešly v moment zamyšlení nad tím, jak reagujeme na „sociální distancování“, o čemž je sice zábavné mluvit, ale pomalu se to stává kódem pro otázku „Jak se vyrovnáváte s tím, že se USA rozpadají?“. Slova a hudba Davida Friedmana poskytly tu nejlepší odpověď: Lewis má ideální dispozice pro toto krásné vyznání blaženosti, „We Live On Borrowed Time“. Tolik se soustředí na nevinnost a jednoduchost myšlenek v textu, že jeho vokály znějí zvláštním způsobem, jako by byly inspirovány tradicí velkých lyrických zpěváků padesátých či šedesátých let; je to opravdu podmanivý efekt. Nutno však dodat, že i v rytmických pasážích dokáže frázovat jako málokdo.

Tenhle pokec se tedy příjemně vydal vlastní, osobitou cestou a dovedl nás k finále s průzračně svižným aranžmá písně „Before The Parade Passes By“. Možná bude Lewis prvním mužským představitelem Dolly Leviové na světě (na rozdíl od Dannyho La Ruea, který ji hrál jako drag queen)? Kdo ví!? Pak, s poslední zmínkou o sbírce pro http://www.blacktheatreunited.com, kampaňovou a podpůrnou skupinu, ke které se může kdokoli připojit nebo ji podpořit, jsme ukončili další blaženou hodinu ve společnosti pana Rudetského a jednoho z jeho blízkých přátel. A oba by chtěli, abychom všichni věděli, že v tomto světě bychom si měli vždy pamatovat: i když se sen zdá nemožný, dlužíte sami sobě se o něj i nadále pokoušet. Člověk nikdy neví. Třeba se tam nakonec opravdu dostanete. ZJISTĚTE VÍCE O KONCERTNÍ SÉRII SETHA RUDETSKÉHO WEBOVÉ STRÁNKY NORMA LEWISE