RECENZE: She Loves Me, Landor Theatre ✭✭✭✭

Joshua LeClair a Ian Dring v inscenaci She Loves Me (Vůně polibků). Foto: Darren Bell Photography. She Loves Me

Landor Theatre

8. února 2015

4 hvězdičky

Jedním z největších potěšení, které divadlo nabízí, je možnost sledovat, jak účinkující vdechují nový, osvěžující život postavám nebo scénám, které si myslíte, že už důvěrně znáte. Být upřímně překvapen inscenací kusu, který dobře znáte, je stejně vzrušující jako zažít průlomový výkon budoucí hvězdy nebo premiéru hry, která se stane klasikou či definicí žánru. Když se herec chopí vedlejší role s takovou vervou a podá naprosto přesný, transformativní výkon, podle něhož se budou měřit všichni následovníci, slovo „vzrušující“ ani zdaleka nestačí. A pokud se tak nestane ve West Endu nebo na Broadwayi, ale v komorním prostředí fringe divadla, je to o to výjimečnější.

V divadle Landor Theatre právě uvádějí radostné a nápadité nastudování muzikálu She Loves Me (hudba Jerry Bock, texty Sheldon Harnick, libreto Joe Masteroff) v režii Roberta McWhira. Jde o nádherný komorní muzikál, který se poprvé hrál na Broadwayi v roce 1963 a naposledy byl profesionálně uveden ve West Endu v roce 1994. McWhir důvěrně zná omezení prostoru Landoru a umí z nich vytěžit maximum. Tato inscenace She Loves Me jasně a obratně demonstruje jeho cit pro prostor; limity scény zde inscenaci pomáhají, místo aby ji brzdily.

Talentovaný David Shields vytvořil rozkošnou a okouzlující scénu, která je stejně variabilní a univerzální, jako je stylově trefná. Hlavní dějiště, Maraczekova parfumerie, vypadá přesně tak, jak má: zdobně, starosvětsky a lehce exoticky. Chytré využití závěsů proměňuje prostor v kavárnu, kde se milenci scházejí na tajná rande, i v nemocnici, kde se starý pan Maraczek zotavuje po incidentu s pistolí. Shieldsovy kostýmy jsou rovněž bezchybné a bez námahy evokují atmosféru hravých, ale upravených třicátých let.

Vynikající hudební nastudování zajistil Iain Vince-Gatt, který diriguje hudební složku od kláves za doprovodu dvou nadaných smyčcařů. Choreografie Robbie O'Reilly je nápaditá a plná elánu – ansámblové číslo v kavárně je obzvlášť energické a zábavné.

She Loves Me je lahodná cukrovinka; sladký příběh o lásce a nedorozumění mezi flakony parfémů a pleťovými krémy malé rodinné parfumerie. Amalia a Georg si už delší dobu vyměňují milostné dopisy, aniž by tušili, že píší jeden druhému. Ona odpověděla na jeho inzerát v seznamce, a tak začala jejich korespondence. Přitom spolu pracují a v obchodě si zrovna do oka nepadli. Nastane chvíle, kdy se dopisovatelé rozhodnou setkat, ale věci nejdou podle plánu. Na cestě k prozření a naplnění sledujeme propletené osudy pana Maraczka a jeho nevěrné ženy, intriky sukničkáře a zrádce Kodalyho, nesnáze dobrácké „lehké holky“ Ilony, která jen hledá lásku, obavy úředníka Ladislava, který se bojí vyhazovu, i ambice poslíčka Arpáda, jenž chce být brán vážně. Pokud vám to zní povědomě, je to proto, že námět posloužil jako předloha pro film s Jamesem Stewartem Obchod na rohu nebo verzi s Meg Ryan a Tomem Hanksem Láska přes internet. She Loves Me je však lepší než oba zmíněné, v neposlední řadě díky chytlavé hudbě, vtipným textům a podmanivému vyprávění. Naprosto strhující výkon zde podává Joshua LeClair, jehož Arpád je po celou dobu jiskřivý, energický a naprosto přesvědčivý. Vše, co LeClair dělá, je skvěle odměřené, promyšlené, plné citu a zářícího talentu. Kdykoliv se objeví na scéně, pozvedne celou produkci. Má čistý, příjemný hlas a jeho herectví je upřímné a dokonale se hodí do komorního prostoru. Jeho vztah s panem Maraczkem v podání Iana Dringa je vykreslen nádherně a druhé dějství otevírá ve velkém stylu výtečným podáním čísla Try Me.

Aniž by na sebe strhával pozornost nebo se snažil o laciný efekt, LeClair přetvořil Arpáda v jeden z pilířů úspěchu tohoto revivalu. Je to v každém ohledu vítězný a triumfální výkon – LeClair je rozhodně talent, který se vyplatí sledovat.

Dring odvádí rovněž skvělou práci. Jeho Maraczek je famózní – prototyp mrzoutského starého pána, který lpí na svých pravidlech, ale v hloubi duše miluje a obdivuje své věrné zaměstnance. Jeho scény s LeClairem jsou vynikající, stejně jako ty s Amalií v podání Charlotte Jaconelli a Georgem Johna Sandberga. Obzvlášť dojemná je jeho omluva Georgovi.

McWhir dostal inspirovaný nápad obsadit Dringa také do role vrchního číšníka v kavárně, což herci umožňuje se pořádně „odvázat“ (nebo si alespoň nasadit směšnou paruku) a užít si roli táborově teatrálního a afektovaného „vratného“. Dring se této příležitosti chopil naplno a vyždímal z ní každou špetku absurdity; jeho povýšený provozní je nesmírně vtipný. Tato dvojrole ukazuje Dringův herecký rejstřík a podtrhuje patos v životní cestě pana Maraczka. Skvělá práce.

Jako slizký a proradný Kodaly, svůdník s uhrančivým vzhledem, by se Matthew Wellman potřeboval více uvolnit, ale celkově působí působivě. Má dobrý hlas a odpovídající jevištní šmrnc; samolibost hraje skvěle. Jako jeden z objektů Wellmanova zájmu je Ilona v podání Emily Lynne potrhlá a milá. Má příjemný hlas, ale její technika a projekce vyžadují dopilovat; i v malém prostoru Landoru byla často špatně slyšet, zejména v písni A Trip To The Library, což nebylo způsobeno špatným poměrem mezi zpěvačkou a doprovodem. Lynne se zdála jistější v dialozích a prokázala výborný komediální instinkt. David Herzog jako (velmi vtipný) úředník Ladislav, který se bojí o místo, je naprostým požitkem. Herzog dělá z Ladislava trefného pozorovatele, přítele a rádce uprostřed parfumerie. Jeho komediální načasování je přesné a dobře zpívá. Číslo Perspective je lahůdka. Role Amalie je dar: nádherné písně jako Dear Friend a Vanilla Ice Cream, jemná komika a romantika ve stylu „budou se chtít, nebudou se chtít“. Pro dobrou sopránistku je to role snů. Charlotte Jaconelli je bezpochyby výborná sopranistka s plným a jistým hlasem. Místy byl její přístup k partituře až příliš klasický (je to Bock, ne Beethoven), ale většinou – a zejména v Vanilla Ice Cream – byla radost ji poslouchat. Její herectví bylo sice opatrné, ale upřímné, a její Amalia byla plnohodnotnou postavou. S o něco uvolněnějším přístupem Jaconelli skutečně zazáří.

John Sandberg vkládá veškeré úsilí do toho, aby jako Georg uspěl. Georg je ústřední postavou celého kusu: ten hodný kluk, co tvrdě pracuje a je beznadějný romantik. Sandberg by potřeboval dodat svému výkonu více energie a v roli se více zabydlet. Pro tuto partituru nemá úplně ideální barvu hlasu, ale se zpěvem se popasoval se ctí. Působí sympaticky a má ten správný zasněný pohled, ale působí příliš křečovitě.

Jaconelli a Sandberg musí v She Loves Me balancovat na tenké hraně: oba musí být naprosto zamilovaní do neviditelného adresáta svých dopisů a zároveň se nechtěně zamilovat do člověka, se kterým pracují a na kterého mají rozpačitý názor. Zde oba herci nemají problém s onou neohrabaností a odměřeností v parfumerii, ale oba musí zapracovat na chemii a přitažlivosti, aby byla jejich romance uvěřitelná. Působí až příliš úzkostně a jejich tempo je trochu pomalé. Bylo by potřeba více onoho chvějivého očekávání a sladkobolné touhy. Jakmile toto vyladí, budou dokonale sehraní a celé dílo ještě více rozkvete.

Ansámbl pracuje tvrdě a poskytuje vynikající vokální podporu, přičemž vyčnívají zejména Annie Horn a Tom Whalley.

Jedná se o svěží, hřejivé a živé nastudování chytré a křehké hudební komedie. McWhir dokázal sladit komornost prostoru v Landoru s intimitou samotného díla a Vince-Gatt zajistil, že partitura netrpí, ale naopak jiskří. Opravdu skvělá zábava.

Muzikál She Loves Me se v divadle Landor Theatre hraje do 7. března 2015.