RECENZE: She Loves Me, Menier Chocolate Factory ✭✭✭

Mark Umbers a Scarlett Strallen v muzikálu She Loves Me (Miluji tě). Foto: Alastair Muir She Loves Me 

Menier Chocolate Factory

8. prosince 2016

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Obdiv ke géniům v sobě nese mocnou velkorysost, která si od jejich největších děl půjčuje vavříny slávy a zdobí jimi jejich méně významné počiny. Nikde to neplatí víc než u velikánů hudebního divadla Jerryho Bocka a Sheldona Harnicka, autorů jediného, leč naprosto ohromujícího triumfu: partitury k divadelnímu kolosu „Šumař na střeše“. Tento výjimečný, oslnivý klenot září tak jasně, že zbytek tvorby této pozoruhodné dvojice provází neutuchající podezření – kdybychom se jen lépe dívali, možná bychom v nich našli kouzlo podobného řádu, krásu srovnatelné lehkosti a vhled do lidské duše stejně hluboký. Uvěříme, že tam někde prostě musí být: kdybychom je jen dokázali najít…

Scarlett Strallen a Katherine Kingsley v She Loves Me. A tak pátrání pokračuje. Inscenací jejich méně úspěšných děl přibývá. Tento konkrétní kus – show, která si ze všech možných dobrých důvodů nikdy nenašla trvalé místo v repertoáru – je muzikálová adaptace maďarské komedie „Parfumerie“ Miklóse László z roku 1963. V době vzniku už byl příběh dvakrát zfilmován v angličtině, poprvé jako Lubitschův „Obchod na rohu“ a poté jako vozidlo pro Judy Garland „In The Good Old Summertime“. Producenti těchto projektů se dali znovu dohromady a oslovili Joea Masteroffa, aby napsal libreto k jemně protkaným, byť často dramaticky nadbytečným písním Bocka a Harnicka. (Dobře, na tom není nic špatného: „My Fair Lady“ své písně ve skutečnosti taky nepotřebuje.) Dílo, které vytvořili, je – do jisté míry – zázrakem technické integrace. Velkým problémem je však slabý příběh, postavený na hudebně-dramaticky tak nepoddajných materiálech, jako jsou zdrženlivost, ostýchavost, úhyby, rozpaky a genderové role, které byly v rozporu s historií už v době, kdy dílo na Broadwayi doklopýtalo k pouhým 300 reprízám a pak rychle zmizelo z plakátů (v Londýně jich bylo ještě mnohem méně). O rok později přišel „Šumař“ se svými neuvěřitelnými 3 200 reprízami, a od té doby se „She Loves Me“ potýká s onou komplikovanou rolí slabšího příbuzného mnohem silnějšího sourozence, udržovaného na přístrojích dlouho po své domnělé smrti.

Samozřejmě nelze upřít jistý půvab. Jednotlivé složky jsou často velmi atraktivní. Jen to prostě – tak úplně – nedrží dostatečně pohromadě, aby to vytvořilo přesvědčivý celek. Přesto se s velkou slávou hraje po celé Broadwayi jako „zázrak“ a nedávno se párkrát objevilo i v Londýně. Naposledy jsem viděl poslední vlastní produkci Roberta McWhira pro jeho vynikající (a velmi postrádané) Landor Theatre, která měla k velkému úspěchu velmi blízko. Šel jsem tedy na novinku skvělého Matthewa Whitea do Menieru plný naděje, že i on by se mohl strefit do černého.

Scarlett Strallen a Mark Umbers v She Loves Me. Foto: Alastair Muir Předpoklady pro tuto práci mohl mít White sotva lepší. Jeho nedávná adaptace a režie muzikálu „Top Hat“ byla zázračně dokonalou záležitostí, která demonstrovala jeho naprosté mistrovství v hudebním divadle. Pravdou však je, že u tohoto projektu se těšil výjimečné svobodě a mohl si adaptaci upravit podle svého: to je v životě režiséra hudebního divadla věc naprosto ojedinělá. Zadruhé, zatímco scény jako (všimněte si srovnání) „fringe“ Landor mohou pravidla trochu – nebo i hodně – ohýbat a dělat neoficiální „úpravy“ (rozuměj vylepšení) zveřejněného scénáře, zavedené scény mimo West End typu Chocolate Factory musí hrát mnohem více podle pravidel. A když usilují o možný přesun do West Endu (což je u Menieru zvykem), můžete si být čertovsky jistí, že dostáváte doslovné znění, přesně podle omezení stanovených licenční agenturou.

Někteří režiséři říkají, že jejich hlavním úkolem je maskovat slabiny scénáře. A nemýlí se. Silné stránky mluví samy za sebe, ale ty slabé křičí do světa za vaše odpůrce. A to slyšíme neradi. Když se režisér ujme práce, doufá a modlí se, aby se mu podařilo proplout mezi jámami a překážkami, které mu do cesty nastražili autoři, předchozí producenti a režiséři (jejichž razítko může snadno přežít i století od vzniku díla). Při uvádění kusu, který je prokazatelně méně než dokonalý, jako v tomto případě, je sázka do loterie skutečně vysoká.

Tolik k teorii. Teď k samotné inscenaci. Zde věci začínají slibně. Elegantní scéna a kostýmy neocenitelného Paula Farnswortha začínají zvlněnou oponou s „tím“ výhledem na budovu maďarského parlamentu přes Dunaj, k čemuž znějí skvostně virtuózní cikánské housle té nejlepší kvality (Phillip Grannell nebo Darius Luke). (Známe i jiný muzikál od dvojice Bock a Harnick, který začíná cikánskými houslemi, že, děti?) Hudební nastudování a supervize Catherine Jayesové prozrazuje skvělou znalost tohoto prostoru. Zvolila kapelu s úžasnými schopnostmi a stylem: brilantní trubka Edwarda Maxwella; skvělý pozoun Stephanie Dyerové nebo Jane Salmonové; krásné dřevěné dechy Bernieho Lafontainea (flétna a různé klarinety včetně úchvatného basového); autentický akordeon Romana Viazzaniho; kontrabas Paula Moylana a svižné perkuse Jamese O'Carrolla. Máme dokonce pocit, že slyšíme harfu a glockenspiel, ale vsadil bych se, že to jsou jen šikovné triky kláves Catherine Jayesové. Jason Carr odvedl čistou práci při krácení původních aranžmá: zvuk kapely přesně odpovídá rozměrům tohoto sálu.

Scarlett Strallen v She Loves Me. Foto: Alastair Muir Zpěv partitury je neméně potěšující. Callum Howells je sympatický Arpád; Alastair Brookshaw je bystrozraký a dobrosrdečný Sipoš; Katherine Kingsleyová vnáší vítaný a tolik potřebný tón ženské kuráže jako Ilona; Dominic Tighe vychází lépe – jak už to u herců v této roli bývá – jako ten krysa Kodaly; Mark Umbers zní jako Jeremy Brett v roli okouzlujícího, džentlmenského Nowacka; Les Dennis je příjemný pan Maraczek; Scarlett Strallenová vytěžuje každou příležitost jako Amálie, i když si neustále přejeme, aby jí partitura dala ještě víc šancí rozechvět její nádherný hlas a aby scénář dodal její postavě trochu pevnější páteř; Peter Dukes je milý Keller; Cory English, kterého jsem viděl jako číšníka (od 10. ledna do 6. února ho nahradí Norman Pace), v sobě pod vedením Whitea nese typický komický nádech Erica Blorea. Vynikající ansámbl doplňují Rachel Binghamová, skvěle se pohybující Matt Crandon, Luke Fetherston, Olivia Finesová, Aimee Hodnettová, Sarah-Jane Maxwellová a Vincent Pirillo.

Co se týče partitury samotné, je to napůl opereta z čardášového krámku a napůl „Pozdravujte na Vörösmartyho náměstí“: chvíli nás to táhne k bláznivému nesmyslu vídeňské operety, jindy se přikláníme k broadwayskému lesku šedesátých let. Čím víc tu hudbu poslouchám, tím méně chápu důvody pro tyto protichůdné stylistické volby (pokud tedy nějaké byly). Hudba se poslouchá skvěle, ale jako celek prostě odmítá držet pohromadě.

A pak k textu pana Masteroffa: dostáváme mnohem delší a upovídanější text, než jaký si pamatuji z Landoru. Máme tu také mnohem, mnohem méně choreografie (přestože Rebecca Howellová, když k tomu dostane šanci, předvádí opravdu stylové prvky), než kolik si vybavuji z Claphamu. To je velká škoda. Práce Howellové s pohybem je naprosto fascinující: dokáže okamžitě vykouzlit atmosféru obrazů Otto Dixe nebo Tamary de Lempicka; scéna v kavárně je nádherné číslo, ale zdá se, že proběhne, aniž by se plně prosadila na nějaké hlubší úrovni.

Zatímco design parfumerie, kde se odehrává většina děje, zpočátku ohromí – bujný interiér se spoustou zlacení a štukových ornamentů, takové rokoko z hlavní třídy: jedna dáma z vyšší střední třídy sedící vedle mě poznamenala, že jí to připomíná Penhaligon’s, s policemi flakonů, které vypadaly, jako by svítily zevnitř. Osvětlení má na svědomí Paul Pyant a většinou ho udržuje jasné a veselé (i když v montáži v 1. dějství je několik nádherných sezonních nálad). Pravděpodobně je to záměr. Celá produkce je lehká, přívětivá, příjemná, směřující k pohodlí, luxusu a grácii úspěšných obchodních vrstev. Absence temnějších tónů vytváří bezproblémové prostředí, ale možná na úkor jakéhokoli dramatického napětí nebo pocitu konfliktu. Dokonce i nevěra a sebevražda přicházejí a odcházejí, aniž by vzbudily větší rozruch. Pokud hledáte „bezbolestný“ zážitek, dostanete ho. Ale pokud potřebujete něco říznějšího, možná vám to celé bude připadat jen trošku moc nadýchané a snad i triviální. U „Netopýra“ nebo „Čardášové princezny“ to funguje, ale tady to působí poněkud nepatřičně.

Jsme konečně v Budapešti ve 30. letech 20. století. Všude kolem sílí fašismus, a to i doma pod železnou patou admirála Horthyho, zatímco na východě vzkvétá komunismus. Antisemitismus se chystá uvrhnout Evropu do holocaustu. O ničem z toho ve scénáři nepadne víc než šeptem. Díkybohu, že Masteroff nebyl tak opatrný, když psal libreto ke „Kabaretu“! Díkybohu, že Rodgers a Hammerstein nebyli tak opatrní, když jen o pár let dříve psali „Za zvuků hudby“ (The Sound of Music). A díkybohu, že Bock a Harnick mluvili více od srdce v „Šumaři na střeše“. Co se týče tohoto kusu, je to všechno docela hezké a slušně vychované a nic se vám u toho nestane. Není to žádná ostuda, jen nečekejte, že se pod vámi pohnou hory.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA SHE LOVES ME