RECENZE: Shock Treatment, Kings Head Theatre ✭✭✭

Shock Treatment

King's Head Theatre

21. dubna 2015

3 hvězdičky

Často se říká, že kdyby Dame Judi Dench předčítala telefonní seznam, stálo by za to sedět v publiku a poslouchat ji. Pokud je to pravda (a ona nepochybně je), musí také platit, že pokud Julie Atherton zpívá jakoukoli partituru, vyplatí se být u toho.

Atherton je tím nejvzácnějším typem muzikálového interpreta: dokáže zazpívat v podstatě jakýkoli styl a bez ohledu na to, co právě dělá, dokáže do svého výkonu vložit nepopiratelný šmrnc, nekonečný šarm a smyslnou přitažlivost. Ne každá sopranistka zvládne plynule v rámci jedné postavy zahrát šedou myš a „ajťačku“, štíhlou svůdnou sirénu i camp fetiš magnet (včetně vinylového oblečku zdravotní sestry, který jen tak tak zakrývá její pozadí a horko těžko krotí bujný dekolt) – ale Atherton tento úkol zvládá s naprostou lehkostí v muzikálu Shock Treatment, který má nyní svou jevištní premiéru v divadle King's Head.

Režisér Benji Sperring a dramaturg Tom Crowley, který hru adaptoval podle stejnojmenného filmu, v programu uvádějí Shock Treatment jako „rovnocenného“ nástupce kultovního The Rocky Horror Picture Show. I když by reklamní průmysl toto tvrzení mohl označit za „pouhou nadsázku“, je to nepravdivé a v konečném důsledku to hře škodí. Popisovat show jako srovnatelnou s Rocky Horror vyvolává v divácích očekávání, která nelze naplnit, už jen proto, že v Shock Treatment chybí hvězda originálu, doktor Frank-N-Furter.

Co má Shock Treatment se svým jevištním předchůdcem společné, je motiv dvou naivků, Janet a Brada, kteří se ocitají v situaci nad své síly a snaží se najít sami sebe i jeden druhého uprostřed sexuálního napětí, podivínských, extrémních postav a spousty funkového, chytlavého rytmu.

Zápletka je tenká jako papír. Brad a Janet mají manželské problémy. Brad přišel o práci a Janet se bojí, že se odcizují. Přihlásí je do televizní show, která slibuje jejich problémy vyřešit. Odtud už je to bláznivá jízda plná nesmyslů, bizarních televizních moderátorů, ještě bizarnějších lékařů McKinleyových, malých černých šatů, šokových terapií a přehlídky bílých vinylových kostýmů.  Nakonec jsou Brad i Janet obnaženi, prozkoumáni, „prošokováni“ a terapeuticky vzkříšeni – a nad celou zemí (zde Denton, USA) zavládne veselí ve stylu „a žili šťastně až do smrti“ v černých šatech.

Scéna Tima Shortalla je sama o sobě skvostná – bílá říše divů, která slouží jako televizní studio i klinický ošetřovna. Tenký pohyblivý závěs je zde komicky využit na maximum a Nic Farman dodává inscenaci vtip chytrým využitím barevných filtrů, které doplňují náladu, zvýrazňují postavy nebo občas samy o sobě tvoří pointu. Kostýmy Xylony Appleton jsou drzé a velmi nápadité, zvláště pokud jde o zářivé outfity, které nosí Hapschattovi. Na tak malý prostor s omezenými prostředky, jakým je King's Head, je tvůrčí tým velmi působivý a jejich společná práce v mnohém předčí očekávání.

Crowleyho jevištní adaptace filmu (pokračování Rocky Horror z roku 1981) si neklade za cíl být velkým uměním. Spíše funkčně upravuje děj tak, aby vytvořila chaos ve stylu „South Parku říznutého klasickou britskou groteskou“, kde vyniknou písně, postavy a nápady. Je to vtipné, ujeté a tak akorát sexy, což dohromady tvoří skvělou zábavu.

Atherton je supernovou celé produkce. Celou dobu zpívá fantasticky a dokáže vtisknout hloubku i těm nejbanálnějším melodiím. Její schopnost vyjádřit nevinnost laně s vykulenýma očima je pozoruhodná, zvláště když zároveň jasně artikuluje dravou sexuální bohyni uvnitř. Nejlepší na tom je, že to zvládá i obráceně – a je zážitek sledovat stopy dívčí cudnosti v její tváři, když má na sobě buď černé negližé, nebo upnutý bílý vinylový kostým sestřičky.

Tímto způsobem výkon Athertonové shrnuje základní poselství kusu: i outsideři a podivíni si mohou užívat sex, drogy a rock'n'roll! Totéž platí pro další dva magnetické, i když naprosto protichůdné výkony plné svůdné síly.

Ben Kerr je nehorázně upjatý jako Brad, tichý, trochu nudný manžel Janet s tělem řeckého boha, který ale netuší, kým by mohl být. Kerr je nevyhnutelně svlečen do spodního prádla (k velké radosti publika). Už méně předvídatelné je, že se mu do postavy Brada daří vnést jakousi „kristovskou“ citlivost, která je překvapivě a navzdory všemu dojemná. Je to jemný, vřelý a poctivý výkon. Jeho pojetí závěrečného čísla „In My Own Way“ je kouzelné.

V opačném rohu ringu Mateo Oxley jako skandálně afektovaný Ralph Hapschatt, který jednou nohou neustále vykopává dveře šatníku, vytěžuje každou komickou nanosekundu. Oxley vedle sebe nechává i ty nejslavnější britské komiky vypadat jako minimalisty, ale v dobrém slova smyslu. Jeho velká čísla „Thank God I’m A Man“ a „Breaking Out“ jsou skutečnými vrcholy večera a jeho spolupráce s Atherton v „Me of Me“ a „Little Black Dress“ sklízí zasloužené ovace. Ano, strhává na sebe pozornost a ano, místo jednoho vtipu jich udělá pět, ale je neustále vynalézavý. Skvěle mu sekunduje Rosanna Hyland jako Betty a výborně se doplňuje s drzými kousky Adama Rhys-Daviese v roli Cosma. Umělé opálení Hapschattových by si skoro zasloužilo vlastní děkovačku.

Po vší té suverénní nadsázce v průběhu show bylo zajímavé sledovat Oxleyho, jak se ve finále „Anyhow, Anyhow“ ošívá ve svých směšně krátkých černých šatech. Neměl k tomu důvod, ale byla to ukázka toho, jak moc se do role Ralpha položil – skutečný Oxley byl očividně úplně jiný.

Rhys-Davies a Nic Lamont tvoří zajímavý a ujetý pár jako pochybná chirurgická dvojice Cosmo a Nation. Mají mezi sebou skvělou chemii, zatímco se proplétají nejrůznějšími dějovými kličkami. Jsou sympatičtí, milí a občas fantasticky „nechutní“.

V roli Farleyho Flavorse, megalomanského mediálního magnáta, se Mark Little ukázal jako krok vedle. Na daný part pěvecky absolutně nestačí a jeho výkon, ač divoký, byl neřízený a v konečném důsledku nepřesvědčivý. Nebyl ani dostatečně extrémní, ani dostatečně subtilní na to, aby zanechal dojem; nebylo moc co obdivovat.

Hudební nastudování Alexe Beetschena je působivé a odvedl skvělou práci, i když je třeba říct, že se vyskytly vážné problémy s vyvážením zvuku (Chrisi Drohane, to jde za vámi), což ztěžovalo srozumitelnost textů. Vzhledem k tomu, že hudba musí v tomto kuse dunět, jsou dikce a zvuková podpora kritické. Little, Hyland, Rhys-Davies, Lamont i Oxley měli místy velký problém se prosadit; jen v jednom případě to bylo malé požehnání.

Při zpětném pohledu je O’Brienův scénář z roku 1981 zvláštně prorocký, zejména svým zaměřením na rychlá řešení, všudypřítomnost reality show a fakt, že navzdory plynutí času nejsou individualita a tolerance univerzálními pojmy. Takže i když máte pocit, že jde jen o nezávaznou legraci, v pozadí se skrývá sociální komentář, který stojí za zamyšlení.

Shock Treatment je samozřejmě kultovní záležitost. Diváci kolem mě si často prozpěvovali a někteří přišli v převlečích připomínajících jejich oblíbené filmové postavy. Ale upřímně, v tomto případě to jen umocnilo sváteční atmosféru.

Muzikál Shock Treatment se hraje v divadle King's Head do 6. června 2015