RECENZE: Siegfied & Götterdämmerung, Hackney Empire ✭✭✭✭✭

Tim Hochstrasser hodnotí opery Siegfried a Soumrak bohů v divadle Hackney Empire – závěrečné části Wagnerova Prstenu Nibelungova v produkci Arcola Theatre.

Siegfried a Soumrak bohů v produkci souboru Arcola v Hackney Empire. Foto: Alex Brenner Siegfried & Soumrak bohů

Hackney Empire

6. srpna 2022

5 hvězdiček

Divadlo Arcola Theatre zahájilo svůj cyklus Prsten Nibelungův ještě před pandemií a nyní jej dovedlo k triumfálnímu konci. Je to zadostiučinění nejen pro inscenační tým, ale i pro zkrácenou verzi Prstenu, kterou vytvořili Graham Vick a Jonathan Dove. Nikdo by se vážně nepokoušel uvést plné verze posledních dvou oper v jediném dni, ale s hrací dobou zkrácenou na dvě hodiny, respektive dvě hodiny a čtyřicet pět minut, je to více než zvládnutelné. Najednou můžete plně vnímat celý rozmach Siegfriedova života. Odstranění pasáží s retrospektivním shrnutím děje, které Wagner zavedl v předpokladu, že diváci nebudou znát ostatní díly, dává všem na jevišti svobodu hrát a zpívat v přítomném okamžiku. Příběh získává dramatický spád, aniž by došlo k jakékoli ztrátě hloubky v prokreslení postav.

Siegfried a Soumrak bohů v produkci souboru Arcola v Hackney Empire. Foto: Alex Brenner Stejné pozitivní výsledky platí i pro hudbu. S méně než dvaceti hráči v orchestřišti si zpočátku říkáte, že to opravdu nemůže fungovat. Jakmile si však na zvuk zvyknete, výsledek je radostný. Rovnováha mezi hudebníky a zpěváky je obnovena, což umožňuje momenty skutečné uvolněné intimity a zároveň snižuje hlasové vypětí hlavních představitelů. Ano, ono vnitřní chvění smyčců, které Wagner vytvořil pomocí všech těch violových linek, zde chybí, ale místo toho slyšíte na povrch vyplouvat nejrůznější nástrojová sóla, která bývají v celkové orchestrální „polévce“ obvykle pohřbena. Někdy jsou střihy mezi scénami na můj vkus příliš ostré – uvítal bych více zachovaných orchestrálních přechodů, už proto, že umění přechodu bylo něco, v čem skladatel skutečně vynikal téměř filmovým způsobem. Podstata však zůstala zachována díky dovednostem orchestru Orpheus Sinfonia a jejich vnímavého dirigenta Petera Selwyna.

Siegfried a Soumrak bohů v produkci souboru Arcola v Hackney Empire. Foto: Alex Brenner Zašlá sláva a lesk samotného divadla Hackney Empire symbolizují pochybnou velkolepost Valhally, takže nebylo třeba sázet na doslovnost ve scénografii. Místo toho se, v návaznosti na scénu z předchozí Valkýry, setkáváme s lešením s mnoha plošinami v různých úrovních. To má tu výhodu, že usnadňuje zdlouhavé příchody a odchody, které jsou u Wagnerových oper typické, a zároveň nabízí postavám různé perspektivy pro zpěv. V Siegfriedovi byla scéna posetá harampádím z Mimovy jeskyně a kartonové krabice sloužily jako zlato navršené ve Fafnerově sluji. Ošuntělý nábytek pak vytvořil vhodné měšťanské prostředí pro ambiciózní rod Gibichungů. Speciální efekty byly proměnlivější kvality – z provaziště v určitých momentech sjížděly vertikální světelné pásy pro navození atmosféry místa: zelená pro les, červená pro kouzelný oheň a různé barvy pro konec světa. Bylo to úsporné a efektní. Stejně tak drak Fafner, zde představený jako ústřední postava s řadou avatarů. Naopak kování meče, které je vždy těžké ztvárnit i v produkcích s velkorysým rozpočtem, působilo spíše jako ohřívání kaštanů na pánvi.

Siegfried a Soumrak bohů v produkci souboru Arcola v Hackney Empire. Foto: Alex Brenner Prsten bývá někdy přirovnáván k symfonii o čtyřech větách, přičemž Siegfried představuje scherzo. Toto je první inscenace, kde mi toto přirovnání připadá trefné. Máme tu energii a dynamiku mládí, nádherné vyvolání probouzejícího se lesa, porážku draka i Wotana a nakonec pokoření kouzelného ohně a probuzení Brünnhildy. To vše plynulo bez námahy kupředu, aniž by kdokoli šlapal na dramatickou brzdu, což byl vzrušující zážitek. Nic z toho by samozřejmě nefungovalo bez pěveckého a hereckého umu obsazení: v titulní roli si Neal Cooper udržel energii a nevinnost až do konce a našel v této postavě více vrstev, než bývá zvykem. Colin Judson roli Mimeho skutečně vyzpíval a dal nám pocítit jeho oprávněnou frustraci stejně jako nízkou mazanost. V prostředních částech pak honosný hlas Paula Careyho Jonese zprostředkoval vážnost Poutníkova záměru, ale i jeho méně obdivuhodnou touhu manipulovat a bavit se na účet ostatních postav. Člověk pak plně chápe, proč ho Siegfried s netrpělivostí odsouvá stranou, což při představení ne vždy vyjde tak přesvědčivě. Freddie Tong v roli Albericha v obou operách byl pronikavý a hrozivý a Elizabeth Karani s jistotou proplula náročnými melismaty Lesního ptáčka. Simon Wilding našel citlivost a lítost ve Fafnerových posledních slovech a Mae Heydorn, probíjející se metry meruňkového tylu, se výmluvně postavila Poutníkovi v jejich klíčové konfrontaci, která určuje výsledek dramatu. Byl to nejintenzivnější a nejsoustředěnější moment opery, a to právem.

Siegfried a Soumrak bohů v produkci souboru Arcola v Hackney Empire. Foto: Alex Brenner Soumrak bohů, bohužel (ale nevyhnutelně) zbavený sudiček Norn, se soustředil především na Siegfriedovu zradu Brünnhildy a jeho sblížení s klanem Gibichungů. Měli jsme nového Siegfrieda – Marka le Brocqa – který byl, zcela správně, od počátku starší a světáčtější, a hlavně hlasově svěží pro nároky, které ho čekaly. Lee Bisset jako Brünnhilda v dřívějších scénách až příliš tlačila na tón, ale později se do role uvolnila a podala suverénní, a přitom intimní výkon v závěrečné scéně sebeobětování. Simon Wilding se vrátil, aby ztvárnil skvělého Hagena, plného nenápadné, vtíravé hrozby. Simon Thorpe velmi účinně vyjádřil Guntherovo prostoduché vychloubání a Lucy Anderson dokázala z nedopsané role Gutruny vytěžit víc než obvykle. Snad mou nejoblíbenější scénou, naprosto strhující od začátku do konce, byla konfrontace mezi Brünnhildou a Waltraute. Angharad Lyddon zde maximálně využila poslední příležitost k odvrácení katastrofálního rozuzlení – odehrála se tu všechna témata Prstenu, od praktikování klamu až po vyhlídku na vykoupení.

Režisérka Julia Burbach a její tvůrčí tým si zaslouží obrovské uznání za to, že tento komplexní projekt dovedli k úspěšnému konci. S omezeným rozpočtem dokázali vytvořit zcela nezapomenutelné dílo a obhájili tuto inscenační verzi způsobem, který by snad mohl vést k mnoha dalším produkcím. To může Wagnerovu dílu a jeho pochopení jen prospět, ať už si puristé říkají cokoli.