RECENZE: Stony Broke In No Man's Land, Finborough Theatre ✭✭✭✭✭

Stony Broke In No Man's Land

Finborough Theatre

25. května 2015

5 hvězdiček

Finborough Theatre momentálně prožívá zlaté časy. Jeho současný cyklus her věnovaný stému výročí první světové války se stal středobodem hlubokého zamyšlení nad válečným utrpením a důsledky i zkresleními, která provázejí válečné vzpomínky. Takto ucelený umělecký počin v londýnském West Endu doposud nemá obdoby. V posledních týdnech zde souběžně běží dvě hry, které spolu tvoří kouzelný kontrast. Pravidelní čtenáři British Theatre už vědí o pozoruhodné inscenaci hry Alana Seymoura The One Day of the Year, kterou nedávno recenzoval Stephen Collins. Nyní se k ní připojuje světová premiéra nové meditace Johna Burrowse na podobná témata – autor ji sám režíruje a všechny role ztvárnili David Brett a Gareth Williams. Pokud je Seymourův kus hlasitou, hněvivou a vzdornou symfonií, lze o Burrowsově díle říci, že nabízí půvabnou komorní hudbu s vlastními obdivuhodnými, jemnějšími, leč stále osobitými variacemi na podobné motivy.

Na scénu přicházejí dva postarší muži v ošuntělých oblecích a kabátech, na nichž mají přišitou řadu medailí. Jeden nese housle, druhý banjo, a jako dvojice vyhaslých pouličních hudebníků se pouštějí do poválečné písně plné protestu a lítosti:

„Na Piccadilly mě staří známí míjejí,

na Strandu jsem zůstal úplně sám,

přesto se musím přiznat, že mi bylo lépe,

když jsem byl na mizině v Zemi nikoho.“

Tato píseň hru rámuje a definuje jedno z klíčových témat obou dějství: selhání britské vlády v plnění slibů daných vracejícím se vojákům. Konec „války, která ukončí všechny války“ nenastal a „domovy pro hrdiny“ zůstaly jen prázdným heslem. Místo toho se pietní akty proměnily v symbolické zakrytí národního smutku v podobě Cenotafu a Hrobu neznámého vojína. Velkou předností této hry je způsob, jakým jsou tato velká témata konkrétně a hmatatelně přiblížena divákům skrze životní osudy obyčejných mužů a žen zasažených válkou. Více než dvacet postav oživují Brett a Williams v rámci strhujícího společného výkonu, ačkoli označení „tour de force“ je možná až příliš okázalé pro jejich jemné, decentní a odstíněné herectví, které dává život všem těmto postavám. Putujeme z Londýna na Sommu, do Ruska a zpět, zatímco se odvíjí plný dopad hrůzného krveprolití první světové války, doplněný hudebními mezihrami zachycujícími emoce tehdejších populárních písní.

Jádrem příběhu je trojúhelník tvořený odvedeným vojákem Percym Cottonem, jeho přítelkyní Nellií Mottramovou a sirem Gregorym Sleightem, vysokým státním úředníkem blízkým premiéru Davidu Lloydu Georgeovi. Zatímco Nellie jako mnoho jiných opuštěných dívek zjišťuje, že válečná doba jí otevírá nové možnosti na všech frontách – profesní i romantické –, Percy se na západní frontě potýká jen se smrtí a zkázou. Nellie získá deník padlého důstojníka, který chce Percy vrátit rodičům zesnulého. Ona jej však místo toho využije jako odrazový můstek pro svou novou kariéru média, které skrze kontakt se záhrobím poskytuje útěchu pozůstalým. To jí otevírá dveře do vysoké společnosti, stává se chráněnkyňou Sleighta a nakonec se dostává až k Lloydu Georgeovi. Ten zoufale hledá správnou formu pietní kompenzace za rozhodnutí nepřevážet ostatky britských padlých zpět do vlasti. Z komických aspektů spiritismu tak vyvěrá jeden z klíčových symbolů poválečného smíření, který pravděpodobně odvrátil Británii od revoluční cesty podobné té ruské. Ale pro bývalé vojáky, jako je Percy, neexistují žádná snadná řešení ani odměny: ať už britské nebo německé, jejich osudy zůstávají stejně ponuré jako obrazy Otta Dixe. Je fascinující sledovat politické pozadí vzniku státních pomníků a směsici motivů, které k tomu vedly. Nedávno jsme v moři vlčích máků u londýnského Toweru viděli, jak silné tyto symboly mohou být, pokud mají jednotící jednoduchost. Zde však nejvíce zaujme to, jak se ty nejušlechtilejší aspirace mohou mísit s politickým pletichařením a jak šarlatánství spiritismu přesto naplnilo skutečnou potřebu útěchy ve společnosti svázané konvencemi. Tato nejednoznačnost motivů působí velmi životně a osvěžujícím způsobem se vymyká černobílému vidění tehdejšího dění v zázemí.

Role jsou mezi oba herce rozděleny rovnoměrně co do významu, i když co do počtu jich má Brett méně. Když je poprvé spatříte spolu na scéně, máte pocit, že potkáváte Vladimíra a Estragona mimo čas; v jejich výkonech jsou ozvěny Becketta i Charlieho Chaplina. Postupem večera však převažuje více srdce a komiky než temnoty a zoufalství. Williams exceluje zejména v rolích lstivých, okouzlujících a nestálých postav, kterým válka prospěla: Nellie, která má vždy pohotovou odpověď, aby odvrátila odhalení, nebo Lloyd George, rétorický kouzelník sledující nálady veřejnosti. Má dar, který zdaleka přesahuje pouhé napodobování – dokáže vtisknout věrohodnost postavám, které mu fyzicky nejsou vůbec podobné. Brettovy role jsou méně extrovertní a jeho umění spočívá v tom, že vás vtáhne do vnitřního světa postav poznamenaných válkou. Je tu Percy, ztělesnění tiché a skromné nevinnosti, u kterého rychle pochopíte, že nemá šanci přežít (i když způsob, jakým se to stane, je stále šokující). Je tu aristokratická matka v žalu, toužící uniknout korzetu společenské zdrženlivosti a najít syna skrze spiritismus; a pak je tu mazaný a skeptický sir Gregory, který věrný tradici seriálu Jistě, pane ministře vidí v každé katastrofě politickou příležitost. Jsou to všechno jemně prokreslené a plnohodnotné miniatury. S množstvím filmů a her o tragédii velké války jsem zpočátku pochyboval, zda mě tato témata ještě dokážou oslovit – žíly satiry i smutku už byly vytěženy mnohokrát. Ale tento kus pro dva herce s nečekanou naléhavostí připomněl přetrvávající dopady války na pozůstalé silněji než mnohá velkorozpočtová dramata. Bylo by skvělé vidět Bretta a Williamse na celostátním turné, aby se hra Stony Broke v těchto letech vzpomínání dostala k co nejširšímu publiku po celé zemi.