RECENZE: Swifties, TheatreN16 ✭✭

Swifties

Theatre N16

1. března 2016

Rezervovat vstupenky

Tato hra stojí na skutečně brilantním nápadu. Vezměte Genetovy „Služky“, vyškrtněte z rovnice „Madame“ (i když je neustále připomínána v písních) a nechte Solange a Claire bojovat v převleku hysterických popových fanynek, které napodobují svůj idol – v tomto případě Taylor Swift, která je sice slyšet, ale nikdy se na scéně neobjeví. Umístěte je do hotelového pokoje, kde kují plán, jak ovládnout život své hrdinky a vystřelit se – ve stylu filmu „Bezvýznamní lidé“ – z anonymní šedi do života plného luxusu a lesku. Toto buržoazní prostředí nemá daleko k Anouilhovi nebo dokonce Feydeauovi a lze k němu přistupovat jako k jistému druhu mravoličné komedie.

Je to velmi chytrý koncept a autor Tom Stenton si zaslouží uznání za to, že jej zformuloval a dovedl až k divadelní realizaci. Čeká ho však nelehký úkol. Genet píše vysoce intelektuální, odtažité debaty, kde se příliš nehledí na tvorbu „prokreslených“ postav; díky tomu je fascinující, ale pro britské publikum často matoucí. Aby mu člověk v našich končinách učinil zadost, bývá obvykle nutné jej v podstatě přepsat a nahradit jeho vizi něčím úplně jiným – něčím, co divákům naservíruje to, co od divadla očekávají: trojrozměrné, realistické portréty ukotvené v realitě, a to s notnou dávkou humoru a ironie. Na britských jevištích málokdy uspěje něco, co by tomuto paradigmatu neodpovídalo.

Ať je to jak chce, nevím, v kolika pětihvězdičkových hotelech navštěvovaných popovými hvězdami pan Stenton pobýval nebo je alespoň navštívil, ale z této hry ten pocit nemám. V jednu chvíli dokonce nechá zástupce hotelového personálu – v podání neidentifikovaného, neviditelného hlasu – bušit na dveře apartmá a oznamovat všem v doslechu, že policie v lobby vyšetřuje blíže neurčené záležitosti a že obyvatelky pokoje – naše neohrožené hrdinky – by se měly vzdát vší naděje na setkání s „božskou Taylor“. Nevím, jak vám, ale mně to nepřipadá jako scéna, která by se odehrála zrovna v hotelu The Dorchester. Pokud se na jednu věc u personálu špičkových hotelů můžete spolehnout, pak je to diskrétnost.

Nicméně dílo bylo svěřeno do rukou režiséra Luka Daviese, který nedávno sklidil úspěch se svou inscenací „The HIV Monologues“. Zde se pohybuje na poněkud méně známé půdě a jeho práce s materiálem působí často nejistě a nahodile. Zdá se, že si buď není vědom neobvyklých nároků, které Genet klade, nebo o ně nemá zájem. Nadměrné užívání hudby – která zní podkresově téměř při každém dialogu – je známkou jeho nejistoty. Nechává své herečky – dvojnici Taylor v podání Tanyi Cubric a utlačovanou společnici Isabellu Niloufar – procházet něčím, co působí jako sled rozcviček z dramatické školy, v naději, že se nějak doberou k platné interpretaci svých rolí a – s trochou štěstí – k smysluplné inscenaci. Inu, snaží se, seč mohou, a občas se jim to i daří. Niloufar byla právě obsazena do hlavní role v chystané „Salomé“ v Národním divadle a časem je možné pochopit proč. Cubric (naposledy k vidění v seriálu „The Tunnel“ na Sky Atlantic) dává do své role náročné popové bohyně vše a dělá maximum, aby cesta její postavy působila uvěřitelně. Na obě je radost se dívat. Jejich tragikomedie je však velmi těžko uchopitelný oříšek. Delší zkušební období se zkušenějším režisérem by jistě pomohlo. Za stávající situace herečky působí dojmem, že byly ponechány napospas boji s neproniknutelným povrchem materiálu, což se zdá být trochu nefér vůči nim – i vůči nám.

Stentonův scénář jim to také příliš neusnadňuje. Například se až v hloubi děje dozvídáme, že dívky pocházejí z Lutonu. To přichází jako oslepující odhalení – náhle ty kvičící, poskakující a pózující snaživky získávají smysluplnou podobu. Proč autor proboha s ukotvením svých postav čeká tak dlouho, si nedokážu představit; vždyť to snad není státní tajemství, ne? Zajímavé je, že jiná „verze“ Služek byla k vidění jen před několika měsíci a narazila na podobné problémy s nečitelností. Příznačné je, že zhruba ve stejné době byla uvedena Genetova hra z roku 1947 „Deathwatch“ (V přísném střežení) v podmanivém podání Davida Rudkina v The Print Room. Režírovala ji s citem Geraldine Alexander, která využila odvážný designový koncept a vysokou míru stylizace v kombinaci se zkušenými herci, kterým naordinovala co nejméně pohybu, aby dosáhla soustředěné a svým způsobem uvěřitelné inscenace. Právě tyto dvě vlastnosti – soustředění a uvěřitelnost – jsou u Geneta velmi prchavé. Stenton a Davies si to už nejspíš uvědomili.

Do 11. března 2017

Fotografie: Luke Davies

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA SWIFTIES V THEATREN16