RECENZE: Target Man, King's Head Theatre Londýn ✭✭✭✭

Sophie Adnitt recenzuje inscenaci Target Man od Marka Starlinga, která se právě uvádí v londýnském King's Head Theatre.

Target Man

King’s Head Theatre

Čtyři hvězdičky

Rezervovat vstupenky Už od první zmínky mi hra Target Man, uváděná v King’s Head Theatre, silně připomínala nedávný příběh „homosexuálního fotbalisty“ z Twitteru. Účet založený v červenci letošního roku údajně patřil hráči z druhé nejvyšší anglické ligy, který hodlal v určený den provést coming out. Spekulace nebraly konce. V předvečer ohlášeného oznámení byl však účet smazán poté, co se objevila poslední zpráva: „Myslel jsem, že jsem silnější. Mýlil jsem se.“ Ať už šlo o pravdu, nebo ne, tento případ vrátil téma LGBT hráčů do popředí veřejného zájmu. V tomto vzácném případě, kdy život napodobuje umění (hra vznikla v roce 2017, tedy dávno před vznikem onoho účtu), se Target Man zabývá velmi podobnými problémy. Je i v dnešní době pro vrcholového sportovce bezpečné přiznat svou orientaci? Navzdory všem tvrzením fanoušků, trenérů, spoluhráčů i sponzorů – skutečně by to jeho kariéru zničilo?

V tomto příběhu je nováčkem v týmu Connor (William Robinson). Je trochu ohromen tím, že trénuje po boku svého idolu Joela (Mateo Oxley), a zároveň čelí obrovskému tlaku svého otce, bývalého fotbalisty (Edward Wolstenholme). Jeho oportunistická agentka Emma (Sian Martin) chce, aby Connor v tisku otevřeně mluvil o své sexualitě – a nejen on. Tato nepředvídatelná a často dojemná hra klade otázky o stavu současného fotbalu a přináší odpovědi, které možná nebudeme chtít slyšet.

Po poněkud křečovitém začátku se hra slibně rozvíjí, i když nakonec působí nerozhodně, co se týče samotného závěru. King’s Head je miniaturní prostor a občas se zdá, jako by herci dostali pokyny hrát kus pro mnohem větší scénu. Jedním z kouzel komorních sálů je přitom možnost vidět drobné detaily, které by se ve velkém divadle ztratily – nervózní chvění rukou či ustaraný pohled. Kdyby herci mohli pracovat s touto intimitou, celé dílo by to výrazně pozvedlo.

Ve svém úžasném profesionálním debutu Robinson často zachycuje právě tyto drobné, intimní detaily, díky nimž je jeho výkon o to působivější. Po jeho boku Oxley skvěle ztvárňuje Joela. Zpočátku působí stoicky a ostražitě, s vysokými hradbami kolem sebe, ale postupně nechává na povrch vyplouvat Joelovu nejistotu a mapuje postupný, leč k neudržení směřující úpadek své profesní kariéry – něčeho, na čem Joelovi očividně hluboce záleží.

Martin je v roli agentky Emmy úžasně zákeřná – její ústa říkají jednu věc, ale divák cítí, že v hlavě se jí honí milion dalších věcí, ne vždy úplně pěkných. Toto kompaktní obsazení doplňuje Wolstenholme, který se ve svých vícečetných rolích umně vypořádává s řadou akcentů a během pár sekund na scéně vykresluje přesvědčivé postavy.

Hra je krátká, ale velmi sevřená; nikdy nemáte pocit, že by vám chybělo setkání s dalšími postavami nebo scény z jiných míst než z té hrstky představených. Nejlepší jsou momenty, které mohou plynout o něco déle, kdy se rozhovory stávají naprosto pohlcujícími. Nicméně až příliš mnoho scén je utnuto tmou, což působí trochu trhaně, a v ději dochází k několika časovým skokům (zřejmě o několik měsíců), které mohou být dezorientující. Jinak je psaní Marka Starlinga poutavé, zejména když si uvědomíte, jak málo lidí spolu v této hře mluví upřímně – a to, co zůstává nevyřčeno, je fascinující. Optimismu tu najdeme poskrovnu, ale ona průměrná bezútěšnost osudů Joela a Connora vyznívá o to silněji. Nečekejte žádné dramatické finále pro efekt. Toto je realita, která pravděpodobně nastane – a to je svým způsobem mnohem děsivější.

Target Man je brutálně upřímný kousek, který se nevyhýbá nepříjemným, neuspokojivým a často ošklivým stránkám sportu, který se stal byznysem víc než cokoli jiného – včetně komodifikace soukromého života.

Hraje se do 24. srpna 2019