RECENZE: Narozeniny (The Birthday Party), Harold Pinter Theatre ✭✭✭✭✭

Paul T Davies v recenzi na Hru k narozeninám Harolda Pintera v jeho jmenovitém divadle uvádí, že představení je „vtipné a naprosto fascinující“.

Hra k narozeninám (The Birthday Party)

Harold Pinter Theatre.

19. ledna 2018

5 hvězdiček

V jednom zchátralém penzionu na anglickém pobřeží má Stanley narozeniny. Tedy, jeho bytná Meg se rozhodla, že je má, takže je to prostě fakt a bude se slavit. Do domu však přicházejí Goldberg a McCann. Hledají Stanleyho a s jejich příchodem prostupuje celým dějem atmosféra hrozby a neklidu. Co je spojuje? Existuje mezi nimi vůbec nějaké pouto? Před čím se Stanley skrývá? A jsou ty kukuřičné lupínky k jídlu? Pinterova klasika v tomto dokonale obsazeném nastudování působí naprosto svěžím dojmem.

Laťku a tón nasadí hned úvodní, skvěle zahraná scéna u snídaně. Zoë Wanamaker je v roli Meg naprosto bravurní – úzkostlivě servíruje kukuřičné lupínky a připálený chléb svému manželi Peteymu (v podání vždy vynikajícího Petera Wighta), jako by to byly drahokamy, které sama vytvořila. Společně mistrovsky vykreslují manželství, v němž se každodenní banalita stala ochrannou ulitou před okolním světem. Wanamaker nádherně naznačuje, že oním příbojem, který se na ni valí, může být nastupující demence. Když se dozví, že se na ubytování ptali dva muži, Meg hrdě opakuje, že „tento dům je na seznamu“, ačkoli při pohledu na scénografii bratří Quayů evokující rozpadlou vznešenost vás napadne, zda nejde spíše o seznam nemovitostí k demolici. Wight dojemně ztvárňuje Peteyho trpělivost a snahu svou ženu chránit.

Jejich jediným nájemníkem je Stanley, v němž podává strhující výkon Toby Jones. V domácí hierarchii dobře ví, že stojí na vrcholu tohoto „připáleného“ potravního řetězce – s Meg flirtuje a dobírá si ji, zároveň ji šikanuje, k Peteymu je úctyhodný a o své minulosti mlčí. Po příchodu nezvaných hostů se jeho strach i arogance vyostří. Jonesův přerod z drzého, ušmudlaného povaleče v roztřesenou, vyděšenou a téměř němou trosku ve třetím dějství je podán naprosto přesvědčivě. Stephen Mangan jako Goldberg předvádí další ze svých vynikajících výkonů; působí sebevědomě a zdánlivě přátelsky, ale hrozba v jeho podání neustále graduje, a když odhodí masku slušnosti, je až mrazivě děsivý. Exceluje zejména v monologu ve třetím dějství („Podívej se mi do pusy“), kde se Goldberg ztrácí v labyrintu vlastní pokřivené rétoriky. Skvěle mu sekunduje Tom Vaughan-Lawlor jako podlézavý, leč výhružný McCann. Tvoří spolu dokonale hrozivou dvojici. Pearl Mackie vytěžila maximum z jediné Pinterem poněkud méně propracované role, sousedky Lulu, která zde zastupuje ženskou sexualitu a stává se terčem mužské agrese. V momentě po oslavě, kdy je zřejmé, že došlo k nevyžádanému sexu s Goldbergem, však Lulu propůjčuje jasnou důstojnost a vnitřní sílu.

Právě v oněch pověstných „pinterovských pauzách“ začíná jeho dílo skutečně dýchat a v precizní režii Iana Ricksona tato hra dýchá naprosto přirozeně. Hlavní hvězdou je tu totiž text samotný. I po šedesáti letech zůstává hra několik kroků před divákem a neztrácí nic ze své schopnosti šokovat, zneklidňovat, mást a především bavit. Vůbec nevadí, že vyvolává více otázek, než kolik jich zodpoví – je to kus vtipný i fascinující. Tato špičková produkce skutečné klasiky dvacátého století ve vás bude doznívat ještě dlouhé dny, možná už navždy.