RECENZE: Višňový sad, Young Vic ✭✭✭✭

Višňový sad v Young Vic. Foto: Stephen Cumminskey Višňový sad

Young Vic

23. října 2014

4 hvězdičky

Musím se přiznat, že s Čechovovým Višňovým sadem mě pojí dlouhá historie. Společně s Hamletem, Macbethdem a Heddou Gablerovou patří Višňový sad ke klasikám, které jsem viděl nejčastěji – a ne vždy to byl šťastný zážitek. Byl také předmětem mého vážného studia na univerzitě, kde nás jedna poněkud „alternativní“ lektorka nechala ležet na podlaze a představovat si, že jsme pokácené višně, zatímco nám předčítala text...

Viděl jsem tragické verze, komické verze, tragikomické verze i vyloženě hloupé verze Višňového sadu, ale mohu s klidem říct, že jsem nikdy neviděl nic podobného tomu, co se právě hraje v divadle Young Vic v adaptaci Simona Stephense a režii Katie Mitchell.

Je to temné, až brutální, bez stopy ironie, která by odlehčila ponuré okolnosti vrcholící zkázou milovaného višňového sadu rodiny Gajeových. Tato verze, pevně zasazená do současnosti, postrádá teskné rozjímání o minulosti, nezdržuje se složitostmi charakterů a dává přednost šoku a okatému slapsticku před jemnějšími způsoby vyjádření. Nenajdete tu moc z kontrastu starého a nového Ruska, málo z proměny tradic a doby a celkově méně komplexnosti. Je to však uhrančivě bezútěšné, plné křehkých, příšerných lidí vedoucích prolhané a neupřímné životy. V tomto ohledu jde o fascinující novou interpretaci Čechovova mistrovského díla.

Čechov trval na tom, že Višňový sad je komedie, ale jeho první režisér Stanislavskij ho považoval za tragédii a tak ho i inscenoval. Čechov byl zděšen, ale Stanislavského pohled skutečně ovlivnil všechny verze, které po něm následovaly. Včetně této.

Stephens hru značně zkrátil (trvá asi 2 hodiny bez přestávky; viděl jsem inscenace přesahující čtyři hodiny) a udělal několik velmi vyhraněných rozhodnutí ohledně postav. Jaša je záludný, sebestředný vrah a svůdce; Lopachin je v jádru vypočítavý a neupřímný; Šarlota je konfrontační feministická aktivistka a kouzelnice; Jepichodov je neschopný nešika s aurou domýšlivosti; Raněvská je spíše kurtizána a hašteřivá megera než vyhaslá aristokratka.

Mitchellová se toho všeho chopila s vervou olympionika a výsledkem je svižná, pečlivě komponovaná symfonie bolesti, úzkosti a ztráty. I když znalci Višňového sadu možná pozvednou obočí, faktem zůstává, že tato adaptace drží pohromadě a vypráví strhující příběh o křehkosti života a mechanismu peněz a falše. Je to stejně neobvyklé, jako poutavé.

Kdo by si pomyslel, že hvězdou inscenace Višňového sadu bude herec v roli Firsa, starého sluhy, který je rodině Gajeových neochvějně věrný? A přesto je tomu v tomto případě tak.

Nádherně propracované a neuvěřitelně křehké ztvárnění života v oddané službě v podání Gawna Graingera je naprosto senzační – od jeho prvního shrbeného šourání po jevišti s kabelkou Raněvské až po jeho pád na zem, když si uvědomí, že ho rodina zamkla a při odjezdu za lepším ho odsoudila k smrti. (V této verzi je Firsův osud zpečetěn Jašovým úmyslným jednáním, nikoliv roztržitostí, což jeho úděl činí samozřejmě horším i lepším zároveň.)

Grainger je prostě dokonalý a jeho monolog o tom, co se dříve dělávalo s višněmi ze sadu, ve mně zůstane dlouho, stejně jako trýznivý moment, kdy si klekl na všechny čtyři, aby posloužil jako podnožka své bezcitné paní. Jeho závěrečné tragické uvědomění si vlastního konce je zdrcující.

Tom Mothersdale je naprosto odporný v roli Jaši, symbolu vzdorovitého mládí a bezuzdné budoucnosti. Jeho excesy jsou stejně zřetelné jako jeho charisma. Bizarní scéna, kdy ve druhém dějství zpívá společně s Jepichodovem, je zvláštně silná. Mothersdale působí jako ruský Nick Cotton – klubko vzteku, sexuální energie, oportunismu a manipulace; pocit, že násilí je jen krůček od propuknutí, je všudypřítomný. Herec, kterého se vyplatí sledovat.

Dominic Rowan, skutečně vynikající herec, je v roli Lopachina ve skvělé formě, ačkoliv způsob, jakým Stephens postavu pojal, omezuje rejstřík požadovaných emocí. Tento Lopachin není vůbec sympatický a v získání panství Gajeových se vyloženě vyžívá. Scéna, v níž (dvakrát) zničí Varju, je vskutku ponurá, ale Rowan ho dokáže podat srozumitelně a celistvě. To je při tomto ořezaném a mírně pokřiveném pohledu na postavu velký úspěch.

U postavy Leonida, kulečník milujícího, upovídaného a poněkud roztržitého bratra Raněvské, se dá mnohé pokazit, ale zde k tomu nedojde: Angus Wright brilantně a stručně vystihuje tohoto pošetilého muže a jeho slabosti. Jeho proslov o stoleté skříni byl čisté zlato. Stejně jako jeho pocit totálního selhání při návratu na panství poté, co aukce přiklepla rodinné sídlo Lopachinovi.

Natalie Klamar v roli Varji dovede skvěle zprostředkovat pragmatičnost postavy i její romantismus a izolaci v rodině, která s ní zachází spíše jako s věrnou služebnou než jako s milovanou příbuznou. Její hlas, plný bohatých poloh a s podmanivou barvou, dostává široký prostor a účinně vykresluje Varjiny nálady i myšlenky. Moment, kdy si uvědomí, že muž, kterého miluje i jím opovrhuje, svěřil správu panství hlupákovi Jepichodovovi, je neuvěřitelně dojemný, zahalený do bolestného, srdcervoucího poznání.

Věčný student Petr Trofimov (Paul Hilton) mi připadal až příliš mrzutý a zároveň ve stylu „flower power“ na to, aby byl oním protipólem, který původně Čechov zamýšlel. Role Anny se v této verzi zdá být poněkud upozaděná, ačkoliv Catrin Stewart byla náležitě krásná a princeznovská. Hugh Skinner v roli Jepichodova, jehož výkon jako by vycházel z popleteného Doctora Who v podání Matta Smithe, byl roztomile nemotorný a nepatřičný, ale většina jeho komických slapstickových kousků nevyzněla tak, jak by mohla.

Šarlota (Sarah Malin) působila spíše jako trikový nástroj Katie Mitchell než jako zajímavá postava sama o sobě. Její kouzelnické triky ve třetím dějství byly velkolepé a krásně provedené, ale bylo těžké rozumět jedinému slovu, neboť dikce Malinové byla žalostná. Její krátká, nesmyslná nahá scéna byla stejně zbytečná jako žvýkání falické okurky nebo označení vagíny za „jezevce“ – jen šokující prvky odvádějící pozornost. Dost samoúčelné.

Zbytek souboru odvádí dobrou práci (obzvláště Boris Stephena Kennedyho je skvělý), ale na ztvárnění Ljubov Raněvské v podání Kate Duchêne mi máloco připadalo věrohodné. Působila spíše jako sexuální delikventka než jako pošetilá, uvadající noblesa starého světa; spíše mrzutá a impulzivní než ztracená v mlze nepochopení vlastní situace; spíše hrubá a přízemní než stylová a kultivovaná. Bylo to velmi odlišné pojetí této velké role. Vůbec mě neoslovilo, ale není to jen vinu Duchêne; předvádí přesně to, co Stephens a Mitchell chtěli. Není mi však jasné, proč chtěli právě toto. Výsledkem je bohužel plochý, až dvourozměrný dojem.

Scénografie Vicki Mortimer je vynikající a poskytuje velmi jasný pocit vyhaslé slávy kdysi rušného a výstavního panství. Osvětlení Jamese Farncomba je atmosférické, i když občas jsou věci příliš v šeru, což brání čitelnosti.

Zvukové efekty Garetha Frye jsou – v onom pro Katie Mitchell typickém zneklidňujícím stylu – působivé, ačkoliv já osobně považuji zvuk osamělé sekery za mnohem strašidelnější a hlouběji tragický než zvuk moderních strojů, které stromy drtí a hlučně likvidují. Nicméně téměř apokalyptický zvuk, který ve druhém dějství prořízne ticho na panství, je skutečně něco, a zesílený zvuk jedoucího vlaku (otáčející se kola času a pohybu) funguje jako burcující, ale účinný leitmotiv pro změnu scén.

Jde o experiment s Čechovem, který z velké části vychází. Nikdy nenudí a záměr adaptátora i režisérky je jasný a věrně naplněný velkým, talentovaným souborem. Má však málo vrcholů (rozhodně ne ty radostné či ironické), s výjimkou své temnoty, prvků černé komedie a bezútěšného odsouzení těch, kteří nedokázali jít s dobou. Mothersdale, Rowan a Wright strhávají pozornost, ale trvalou vzpomínkou na tuto inscenaci bude definitivně velkolepý Firs Gawna Graingera.