RECENZE: The Clockmaker's Daughter, Landor Theatre ✭✭✭✭

The Clockmaker's Daughter (Hodinářova dcera)

Divadlo Landor

3. června 2015

4 hvězdy

V páté sezóně Buffy, přemožitelky upírů, dostane Spike – krutý, machiavelistický, ale v jádru hrdinný (a vždy fascinující) upír – robotickou kopii Buffy. Tento robot slouží několika dějovým účelům, ale vznikl především z touhy mít náhradu za skutečnou Buffy, kterou by mohl milovat. V seriálu plném upírů a vlkodlaků byl tento prvek v něčem standardní, v jiném geniální. Jelikož byl Spike už po smrti, faktor odpudivosti byl minimálně citelný.

Stejně tak Xanderova láska k tisícileté démonce pomsty Anye byla pochopitelná, zasazená do bizarního světa Buffy, její party a jejich nepřátel. Buffy byla ukázkovou fantasy, která však měla co říct k moderním tématům, jako je nátlak okolí, coming out, dospívání, žárlivost, obsese, pomsta, vlastní zájmy, cena moci a síla lásky a oběti.

A to je právě jedna ze skvělých vlastností fantastických příběhů: dokáží zpracovat vážná morální témata nenásilně a podnětně, přičemž zůstávají zábavné pro široké publikum, protože povrchová linie děje nabízí komedii i drama v kouzelných či romanticky vypjatých situacích.

Kdyby se o novém muzikálu mluvilo jako o seriózní studii chtíčem poháněné obsese, síly stádního pudu, ostrakizace odlišných (z důvodu rasy, pohlaví, sexuální identity, chudoby či zdraví) a vrozené misogynie společnosti, šel by na to vůbec někdo? Pochybuji, i kdyby hudbu složil Stephen Sondheim. Ten sice takový muzikál napsal – temnou pohádkovou fantasy Čarovný les (Into the Woods) – ale v propagačních materiálech byste takový popis hledali marně. (Ale to je jiný příběh...)

V divadle Landor se právě hraje The Clockmaker's Daughter, nový původní muzikálový pohádkový příběh s libretem, hudbou i texty Michaela Webborna a Daniela Finna. Spolu s kusem Duncton Wood, který uvádí Union Theatre, tento titul jasně dokazuje, že by Británie potřebovala Národní muzikálové divadlo, financované z loterie, jehož jediným cílem by bylo vyvíjet a pilovat nové muzikály. Tato díla vzkvétají vysokou kvalitou, zejména co se týče hudební složky, a zaslouží si výraznou podporu.

V programu Webborn a Finn uvádějí: „Když jsme začali psát 'The Clockmaker's Daughter', věděli jsme jistě jen to, že chceme novou pohádku. Toužili jsme po všech tradičních prvcích: magii, fantastické atmosféře, nadpřirozenu, morálním jádru a jednoduchosti vyprávění. Ale muselo to být nové a jiné.“

V tom uspěli na celé čáře.

Hodinářova žena zemřela bezdětná. Abraham, mistr hodinář, si proto sestrojí mechanickou společnici. Stvoří však víc, než čekal – když svůj výtvor pomocí velkého klíče v zádech natáhne, ožije. Snaží se ji skrývat, ale stvoření jménem Constance touží po poznání. Hodně čte, studuje a pamatuje si, až se nakonec vydá do vnějšího světa – kde pozná ztrátu, radost, přijetí, lásku, odpor, nenávist a nakonec i smrt. Cestou nás čeká mnoho triků a překvapení, ale jádro příběhu zůstává kouzelné, fantastické a poučné.

A je to skutečně nové a jiné. Ano, ingredience, které Webborn a Finn použili, mohou připomínat půl kila Frankensteina, půl kila Pygmaliona, šálek Fantoma opery, vrchovaté lžíce Krásky a zvířete, špetku Pinocchia a kapku Buffy, ale výsledek je – jak by řekl Jerry Herman – svébytným a jedinečným výtvorem.

Příběh zasazený do rurální irské vesnice je plný povědomých postav: starosvětský pan starosta, jeho pohledný syn s krásnou snoubenkou, osamělý a trpící mistr hodinář, rázovitá vesnická švadlena (něco mezi paní Pottsovou a Ursulou) se svými dětmi a ostatní vesničané. Téměř všichni jsou chudí, ale působí spokojeně.

Poté se však drahé a nenahraditelné svatební šaty starostovy budoucí snachy zničí při nehodě u vesnické studny, což uvrhne vesnici do neštěstí. Do tohoto zmatku vchází Constance, nejistá a teprve objevující svět. Bleskově ušije náhradní šaty, mnohem krásnější než ty původní, nosí dary a koná dobré skutky. Vesničané nakonec odhalí identitu své tajemné mecenášky, oslavují ji – a pochopitelně se ji snaží využít.

Abraham varuje Constance, že ji vesnice zavrhne, pokud zjistí, co je zač. Ve skutečnosti si ji chce nechat jen pro sebe. Constance, která už ochutnala život venku, chce víc. Netrvá dlouho a dojde k incidentu – její strojek se zastaví, ona zkamení a potřebuje znovu natáhnout. Abraham ji před očima všech doslova „natočí“ a ona opět ožije. Ale nálada ve vesnici se v mžiku obrátí...

Prozradit víc by znamenalo zkazit zážitek z příběhu, který má v rukávu několik opravdových překvapení. Stačí říct, že magie i láska hrají v rozuzlení zásadní roli, i když se nekoná typický disneyovský konec.

Stavba příběhu je skvělá, ale největším klenotem představení je hudba. Najdete tu folklórní motivy, milostné písně, vášnivé balady, komediální čísla i brilantní vícehlasy, to vše s lehkým nádechem irského tance. Je to partitura, která si přímo říká o velký orchestr se smyčci a dechovými nástroji, aby naplno vynikla její přirozená síla.

Pod taktovkou Michaela Webborna však i menší kapela a dvacetičlenný ansámbl dokáží zprostředkovat ohromnou energii tohoto díla. Velkou zásluhu na tom má suverénní výkon Jennifer Harding v hlavní roli Constance, která si brilantně poradila i s těmi nejtěžšími pasážemi.

Harding disponuje bohatým, barevným a technicky perfektně zvládnutým hlasem s jistými výškami. Je radost ji poslouchat ve velkých áriích, kde se snoubí její umění s vášnivou hudbou. Její dikce je bezchybná a má vzácnou schopnost dát každé notě správnou váhu a plně vyjádřit emoce i dynamiku celého díla.

Kromě pěveckého talentu Harding exceluje i herecky. Je nesmírně těžké ztvárnit mechanickou bytost tak, aby byla uvěřitelná její nelidská podstata i probouzející se romantická duše. Harding to zvládá naprosto bravurně.

Režisér Robert McWhir vede celé představení s obvyklou jistotou a přehledem. Pravdou je, že jde o velkolepý muzikál, který by nejlépe vynikl na velkém jevišti s úchvatnou scénou a kostýmy. To, že se McWhirovi podařilo takové dílo tak úspěšně uvést v komorním prostoru divadla Landor, zaslouží uznání. Je to ambiciózní počin, který se vyplatil.

Choreografie Robbie O'Reillyové je zdařilá a scéna Davida Shieldse je hravá a nápaditá, přičemž velmi dobře evokuje různá prostředí. Motiv času a hodinových strojků je všudypřítomný, ale nepůsobí únavně. Bohužel osvětlení Richarda Lamberta scéně ani souboru příliš nepomáhá – v den mé návštěvy možná vypadl reflektor, protože vizuálně to v této oblasti působilo nesourodě.

Zbytek ansámblu podává velmi zapálené výkony, vyzdvihnout zaslouží Emily Peach, Ryan Lynch, Kathryn Laura Aiken a Paul Bradshaw. Alyssa Martyn je v roli Amelie velmi milá a obzvlášť zapůsobila ve scéně ve druhém dějství, kde se postaví stádnosti vesnice a nastoluje morální otázky. Její jemný hlas zajímavě kontrastuje s vnitřní silou postavy.

Alex Spinney (Henry), Rob McManus (starosta Glynn), Alan McHale (Will) a Max Abraham (Sam) mají ve svých rolích světlé momenty a typově se do nich hodí, jen by jejich projev mohl být o něco jistější.

Ma' Riley Jo Wickhamové je příliš groteskní karikaturou, než aby dokázala předat potřebný cit. Natalie Harman v roli její dcery Rhiannon se od projevu Wickhamové logicky odráží, což ovšem vede k tomu, že se vytrácí hloubka a zajímavost její postavy. V obou případech by méně bylo rozhodně více.

Lawrence Carmichael v roli hodináře Abrahama bohužel nepřináší to, co postava vyžaduje. Pěveckému projevu je špatně rozumět a často se objevují problémy s intonací. Leží na něm velká část expozice i emocionálních základů příběhu, a i když má silnější momenty, tato role je pro něj příliš velkým soustem.

Částečně je to dáno i scénářem. Jeho první sólo je nesrozumitelné, protože jeho minulost není dostatečně vysvětlena; jeho vztah ke Constance působí v některých momentech značně znepokojivě. Ačkoliv je stvořitelem Constance a klíčem k největšímu zvratu, postava není napsána sympaticky a zasloužila by si tak citlivé podání, jako má Zvíře v Krásce a zvířeti, ovšem bez onoho vykoupení v závěru. Navíc tu chybí hudební číslo, které by ukázalo radost z jejich unikátního vztahu.

The Clockmaker's Daughter je poutavý, pohlcující a fantastický muzikál plný pravdy i příslibů. Místy je konfrontační, místy láme srdce. Především je ale plný kouzelných momentů a má potenciál stát se skutečně velkým britským muzikálem.

Jedna věc je jistá – při sledování tohoto představení se na hodinky dívat nebudete.

Muzikál The Clockmaker's Daughter se hraje v divadle Landor do 4. července.