RECENZE: Muzikál The Dreamers, St James Theatre ✭✭

The Dreamers

Divadlo St James’ Theatre

1. července

2 hvězdy

Petice pro organizátory příštího udílení cen Oliviera: můžeme prosím zavést kategorii za „Nejlepší klimatizaci“? Po nesnesitelně úmorné cestě během onoho tolik propíraného „nejteplejšího dne v roce“ bylo neuvěřitelně osvěžující vejít do komfortního hlediště, které ani v nejmenším nepřipomínalo finskou saunu.

V tomto klimatickém ráji se odehrál muzikál The Dreamers, autorské dílo Jamese Beenyho a Giny Georgio, založené na skutečném příběhu válečného hrdiny Reggieho Salomonse. Děj, zasazený do let 1914–1915, sleduje vypuknutí první světové války a nešťastné tažení na Gallipoli očima vojáků i rodin, které zanechali doma.

Jeden z nejunikátnějších aspektů této inscenace je bohužel zároveň i jedním z nejrušivějších. Místo abychom děj sledovali skrze hereckou akci, většinu dialogů nahrazuje řada vypravěčů, ať už zvukových, nebo na videu, kteří posouvají děj kupředu. I když jde o zajímavý prostředek, výsledek vyznívá poněkud naprázdno. Většina vyprávění je věcná a historická, takže představení působí spíše jako lekce dějepisu s písničkami než jako ucelený muzikál. Na scéně je také prostě příliš mnoho hlasů; obsazení čítající asi dvacet lidí, šestičlenná kapela a k tomu další vypravěči mimo scénu a na plátně.

Kvůli této přeplněnosti jsou postavy zbaveny jakéhokoli smysluplnějšího dialogu, takže nemají šanci na žádný hlubší vývoj nebo interakci. I po dvouhodinovém sledování show o Reggiem Salomonsovi nemám o jeho osobnosti, původu nebo motivaci žádnou ucelenou představu.

Dalším úskalím bylo využití vypravěčů z řad celebrit – do historické produkce z první světové války se zkrátka vžívá těžko, když na videu sledujete Michaela Buerka. A i když už na tato camea došlo, mohla být využita efektivněji. Působilo například dost bizarně, když dvojice novinářů na obrazovce rozebírala důležitost informační cenzury v době války!

I když The Dreamers připomínali spíše koncert s komentářem než anoncovaný muzikál, našlo se v nich dost věcí, které stojí za uznání. O hudbu se stará šestičlenná kapela, která zůstává po celou dobu na jevišti. Ačkoliv zpočátku působili poněkud nepatřičně (hlavně kvůli civilnímu oblečení), jejich éterické skladby s prvky folku tvořily příjemný doprovod. Mě osobně více oslovily melancholické kusy než ty s důrazem na kytaru, a to zejména díky skvělé smyčcové sekci a nádhernému projevu zpěvačky a klavíristky Giny Georgio (která je zároveň spoluautorkou).

Texty písní s partiturou zpočátku úplně nedrží krok, i když ve druhém dějství se to výrazně zlepší. Prvních pár skladeb se drží v zajetých kolejích – jde o vcelku nevýrazné balady o vojenském bratrství a soudržnosti. V druhé půli se však objevují zajímavější témata – role žen v konfliktu a celková marnost a složitost války. I hudba začíná být pestřejší, čemuž napomáhá i rozmarný popěvek „Lads on Tour“, který přináší vítané oživení.

Navzdory omezeným možnostem scény se režiséru Marku Piperovi podařilo několik chytrých tahů. Finále bylo nesmírně silné; nebudu prozrazovat detaily, ale zajímavé využití kostýmů a archivních záběrů vytvořilo nejpůsobivější scénu večera. Vydařený byl také moment, kdy obličeje slavných vypravěčů plynule přecházely do tváří válečných představitelů, včetně mladého Winstona Churchilla – na jeho nepopularitu během první světové války se totiž snadno zapomíná. Kostýmy Kathy Mighall byly precizní a dobově věrné, osvětlení Morgana Jonese pak bylo využito s maximálním účinkem.

V programu bohužel chybí informace o obsazení a postavách, takže je těžké vyzdvihnout jednotlivé výkony. Nicméně mladý ansámbl byl obecně velmi solidní, ačkoliv by mu prospělo, kdyby byl o něco menší a sehranější. Představitel Reggieho Salomonse disponoval skvělým vyšším rejstříkem a jeho protějšek Jack Hastings byl rovněž výborně zahraný. Za zmínku stojí také mimořádný výkon jedné z členek souboru (mladá dáma v červených šatech), která v druhém dějství předvedla sugestivní, až operní podání písně „Lost in the Darkness“.

The Dreamers jsou sázkou do loterie. Po hudební stránce jsou často velmi silní; hudební nastudování i kapela jsou vynikající. Textově a dramaticky však pokulhávají, zejména kvůli plytkému prvnímu jednání. Přes tyto výtky by bylo kruté The Dreamers hned zatracovat. Hra se sem přesunula z Tunbridge Wells; a pro dva autory po dvacítce je už jen samotné uvedení na West Endu pozoruhodným úspěchem. Talent a potenciál jim rozhodně nechybí; doufám, že si své sny budou plnit i nadále a v příštích letech o nich ještě hodně uslyšíme.

The Dreamers se v divadle St James Theatre hrají do 11. července.