RECENZE: Vévodkyně z Amalfi, Sam Wanamaker Playhouse ✭✭✭✭✭

Vévodkyně z Amalfi (The Duchess of Malfi)

Sam Wanamaker Playhouse

24. ledna 2014

5 hvězdiček

Hra Johna Webstera Vévodkyně z Amalfi se vždy zdála být kouskem, který si člověk oblíbí jen stěží. Často bývá uváděna jen jako příležitost pro hvězdné obsazení hlavní tragické role nebo je pojímána s vážností na úrovni Hamleta či Othella. Pravdou však je, že není ani jedním z toho, což podmanivá a (nutno přiznat, že překvapivě) nesmírně zábavná inscenace v režii Dominica Dromgoolea, která otevírá úvodní sezónu v divadle Sam Wanamaker, dokazuje naprosto přesvědčivě.

Je to vtipná, potrhlá a lehce hororová lahůdka: přirozený předchůdce žánru „vrah číhá ve tmě“ a především stylu Grand Guignol. Mezi Websterovou hrou a Sondheimovým Sweeney Toddym lze spatřit téměř přímou linii. A Dromgoole to v této objevné produkci se skutečně prvotřídním obsazením ukazuje naprosto jasně.

Je zajímavé sledovat diváky, z nichž mnozí zřejmě přišli na „důstojné a významné tragické drama“, jak jsou nejprve zaskočeni a poté svedeni komediálním podtextem, který doplňuje, a možná dokonce umožňuje, tragické aspekty hry a postav. Tohle není smích z rozpaků; je to smích zasloužený herci, kteří z materiálu těží jeho skutečnou vnitřní hodnotu.

Jako zahajovací hostinu pro nové divadlo lze jen stěží představit lepší volbu než právě toto nastudování této hry.

V roli zběsilého, sobeckého a incestem posedlého vévody Ferdinanda je David Dawson prostě úžasný. Prozkoumává každé zákoutí své postavy a vyždímá z ní maximum. Je radost ho sledovat, je naprosto uhrančivý. Zlomyslný, náladový, záštiplný, uličnický, samolibý, vražedný, šílený a sexuálně nenasytný (aspoň tam, kde jde o sourozence) – jeho výkon je kotvou celé inscenace. Moment, kdy si proplétá prsty s prsty svého bratra kardinála, byl vyloženě mrazivý. Je to výkon plný jemných nuancí i divokých rozmáchlých gest. Fascinující a neodolatelné. Tohle je vycházející hvězda.

V roli Antonia, která bývá často opomíjena, je Alex Waldmann stejně dobrý a naplňuje očekávání i úroveň, které dosáhl během svých sezón v RSC. Hlasově byl z celého obsazení nejjistější a s lehkostí předával smysl i váhu textu. Jeho rané scény s Vévodkyní jsou čistým potěšením; jemná nitka radosti založená na ryzí lásce, která tvoří dokonalý protipól k ostatním „láskám“ v centru dění. Waldmann je vynikající romantický hrdina a od svých prvních nesmělých krůčků v donmarském Večeru tříkrálovém před pěti lety ušel kus cesty. Další jméno, které se vyplatí sledovat. V titulní roli Gemma Arterton překvapuje. Zpočátku se zdá pro tuto velkou tragickou postavu příliš „lehkou vahou“, ale jak se děj vyvíjí, zjistíte, že jí role vlastně sedí velmi dobře. Její scény s Waldmannem jsou plné vřelosti a radosti; scény s bratry zase plné nevyřčeného napětí a konfliktů. Má v sobě přirozenou energii, kterou světlo svíček jaksi zdůrazňuje, a scénu doslova rozzáří. Občas působí, že „hraje“ až příliš snaživě, a prospělo by jí, kdyby nechala postavu skrze sebe jen plynout, jako to dělá většina jejích kolegů. Nikdo nejspíš neřekne, že byla „velkou“ Vévodkyní z Amalfi, ale byla skvělá ve Vévodkyni z Amalfi. Umírá velkolepě a náročný moment „vzkříšení“ zvládá nesmírně chytře a působivě. Ale jsou to právě její okamžité změny nálady – například když v ručním zrcátku spatří svého vražedného bratra – které přinášejí ty největší divadelní body.

Výkony Seana Gildera bývají proměnlivé, ale jeho Bosola je zde trefou do černého. Je to vděkuprostá role, která musí utáhnout velkou část vyprávění, aniž by měla mnoho hvězdných momentů, ale Gilder celému zážitku dodává drsnou, lidovou a naprosto uvěřitelnou intenzitu, takže i ty úsměvnější dějové zvraty působí jako historické milníky. Je to v každém ohledu zralý a šťavnatý výkon.

Do kategorie „buď, anebo“ spadá i James Garnon (naposledy politováníhodný Don Pedro v příšerném Něco za něco v Old Vic – ano, v tom s Vanessou Redgrave), který zde hraje lstivého, manipulativního a machiavelistického kardinála. Popravdě je to nejlepší výkon, jaký jsem u něj viděl, a v nejlepších momentech je naprosto senzační: scéna, v níž vraždí svou milenku, je elektrizující a s ironickými komediálními replikami pracuje s lehkostí Noëla Cowarda. S Dawsonem vytvořili bratrskou dvojici, pro niž by i slovo „odporná“ bylo příliš laskavé. V jeho projevu byl vítaný divoký humor a s hlasovými nároky textu nemá nejmenší problém. A přece... něco nevýslovného chybělo; ten jednotící celek, který by postavu stmelil, tam prostě není. Není to fatální, ale je to zvláštní – protože je jasné, že když se do toho opře, Garnon umí zazářit. Měl by.

Denise Gough je jako kardinálova milenka pozoruhodná. Vše, co dělá, je dokonale odměřené a zanechává hluboký dojem. Její procitnutí, že ji milenec otrávil, bylo šokujícím způsobem autentické a podobně jako Arterton i ona předvedla skvělé smrtelné křeče. V mnohem hůře napsané roli Carioly je Sarah MacRae stejně dobrá. I ona umírá s děsivou jasností a její schopnost ztvárnit úlisnou a proradnou služebnou (přestože má k dispozici minimum textu) je velmi působivá.

Vynikající práci odvádějí také Brendan O'Hea, John Dougall, Dickon Tyrell (mistrovský moment, kdy je sám na jevišti a hraje si s hračkami, se postaral o jeden z největších výbuchů smíchu večera) a Paul Rider.

Hudba Claire Van Kampen funguje skvěle a hudebníci jí dělají více než čest. Závěrečný společný tanec v choreografii Siân Williams je přesný, dobově odpovídající a výborně provedený.

Dva inscenační momenty byly obzvláště výjimečné: scéna v naprosté tmě, kdy vévoda podává své sestře to, o čem si myslí, že je uříznutá ruka jejího manžela, a děsivé uspořádání voskových figurín manžela a nejstaršího dítěte vévodkyně, doplněné vozíkem s malými svíčkami pro maximální hororový efekt. Skvělá práce.

Zmínil jsem už, že to bylo opravdu vtipné? Bylo. Smíchy se budete popadat za břicho. A často.

Použití dobových kostýmů (Jonathan Fensom) byl rozumný krok, který v daném prostoru fungoval skvěle. Doufejme, že to v tomto divadle bude standardem.

Tohle je začátek celého nového spektra možností pro komplex Globe – a začátek skutečně zábavný a lákavý.

Nové uchopení klasického textu – může snad režisér udělat něco lepšího? Bravo, Dominicu Dromgoole.