RECENZE: The Flannelettes, King's Head Theatre ✭✭✭✭✭

The Flannelettes. Foto: Francis Loney The Flannelettes

Divadlo King's Head Theatre

19. května 2015

5 hvězdiček

Inscenace The Flannelettes přichází do King’s Head Theatre v rámci oslav 45. výročí této scény. Hra znovu spojuje Richarda Camerona a Mika Bradwella, tým, který sklidil velký úspěch v divadle Bush s hrou The Glee Club (2002) a podobnými kusy. Novinka sdílí mnoho kvalit se svým celonárodně úspěšným předchůdcem: odehrává se v deprimovaném městečku na severu Anglie, obývaném drsnými či zneužívanými ženami a násilnickými nebo neschopnými muži; v místě, kde hudba vyplňuje obrovskou propast mezi drsnou realitou všedního dne a touhami a sny lidské duše. Opona stoupá při revivalové show Tamla Motown v hornickém klubu, kde se seznámíme s pěti ze šesti postav hry – Brendou (Suzan Sylvester), vdovou, která vede místní azylový dům pro ženy; její neteří Delie (Emma Hook), které je dvaadvacet, ale mentálně je o deset let mladší; Romou (Holly Campbell), její starší kamarádkou a týranou přítelkyní místního vůdce gangu; Jean (Celia Robertson), vzdělanou ženou z bohatších jihovýchodních hrabství, která do azylového domu čerstvě dorazila, a Georgem (Geoff Leesley), laskavým, ale zašlým místním zastavárníkem, který se do party nechal zlákat jen do počtu. Později se k nim v interiéru přidává Jim (James Hornsby), ženatý komunitní policista, u něhož vyjde najevo, že má poměr s Brendou. Úvodní číslo je součástí jejich pravidelného vystoupení a jeho tón vzletných romantických ambicí, snoubený s pocitem neúprosného a nevyhnutelného zklamání, udává rytmus celé hře. Postavy se ze všech sil snaží uniknout z předem daného sledu potíží a následně nacvičují nebo zpívají hity od Motownu jako sborový komentář k násilí a sklíčenosti, které hrozí, že je pohltí. Aby to nepůsobilo jen jako povědomé a statické drama, musím hned dodat, že každá z mnoha scén je mistrovsky vystavěná. První polovina buduje bohatou a hlubokou charakterizaci, z níž v druhé části vytryskne drama syrové síly. Jde o detailní herecké výkony, kde se mnoho drobných detailů v textu, chování či gestech vrací s novým významem, jakmile si jich podruhé všimnete. Mezi komedií a patosem panuje jemná rovnováha, která neustále osciluje až do rozhodujícího temného zvratu v posledních scénách, které všichni zúčastnění odehráli s velkou grácií a umem. I když musím v této recenzi vyzdvihnout mimořádné individuální výkony, jde především o úspěch celého ansámblu. Autor jako operní libretista dbá na to, aby každá z postav dostala svůj efektní sólový výstup a kontrastní duety, než se zapojí do společných výstupů plných energie, vtipu a – kde je to nutné – hněvu. Všichni herci jsou výrazní a silní; a navzdory všudypřítomnému smutku v závěru inscenace působí velmi radostně a zanechává v divákovi pocit, že se účastní oslavy života stejně jako forenzního zkoumání propasti zneužívání.

Částí důvodu pro tento pocit rovnováhy a celkový úspěch inscenace je fakt, že se soustředí spíše na individuální vývoj postav než na schématické hledání viníka. Nejde o žádnou dogmatickou tezi: sociálně-ekonomický úpadek hornického města je dán, je to pochmurné pozadí, nikoliv politická agenda. Ne snad, že by na tom bylo v obecné rovině něco špatně, ale byla by to úplně jiná hra – přístup ve stylu Davida Harea by nesplynul s oním prapůvodním křikem duše, který je zde tak jímavě vyobrazen. Klíčem k dění je Sylvesterové ztvárnění Brendy – ustarané, bez iluzí, nekonečně trpělivé a smířené. Je klidným emocionálním středem hry, kolem něhož se ostatní postavy točí a k němuž se vracejí. Bylo by snadné z ní udělat karikaturu neochvějně trpělivé severské ženy, ale herečka nepropásne jedinou příležitost odhalit vlastní zklamání a citové šrámy. Momenty dojemné zranitelnosti v jejích interakcích zejména s oběma muži v obsazení jsou velmi působivé. Po jejím boku v azylovém domě Robertsonová zručně zprostředkovává cestu Jean od traumatizované týrané manželky až po bojovný odpor a zotavení navzdory ztrátě rodiny – je to vlastně jediná postava, která hru končí v lepším psychickém stavu než na začátku. Oba muži – George a Jim – jsou oříškem k zahrání kvůli neustálému, vyčerpávajícímu pocitu selhání v jejich povahách. George má ty nejlepší úmysly, upřímnou laskavost a empatii, ale nedostatek energie a schopnosti věci dotáhnout; Jim má energii, ale pramálo citového pochopení pro sebe i ostatní. Oba selhávají v chápání katastrofálních následků svého jednání pro ženy v azylovém domě. Moc stále třímá v rukou mužů, ať už slabých, nebo (mimo scénu) násilnických a manipulativních. Oběma hercům se daří učinit tyto muže sympatickými, i když emocionální tah hry směřuje k žalozpěvu za ženy a o ženách.

Absolutním vrcholem jsou však nepochybně výkony Holly Campbellové a Emmy Hookové. Campbellová musí po většinu děje hrát ženu bez špetky sebeúcty, která se buď zotavuje z fyzického násilí, nebo na něj znovu čeká. Velmi úsporně a bez sentimentu vystihuje onen vyhaslý, otupělý výraz věčné oběti, přičemž si zachovává jiný hlas a osobnost pro své naděje na vlastní domov. V jejích scénách s Hookovou je jejich vzájemné znovunalezení prostoru pro naději velmi dojemné. Delie je však středem pozornosti diváků pokaždé, když se objeví na jevišti. Svou postavu hraje samozřejmě s nevinností, ale přidává i mnoho dalších vrstev: tunelové vidění a neúnavná zvědavost dítěte s nadbytkem energie, ale špatně vloženou důvěrou, působí v první polovině velmi silně. A v té druhé, když se kolem ní začne stahovat temnota, nastupuje zmatek, nepochopitelná bolest a zoufalá touha udržet si v dospělém světě nějakou jistotu – tehdy uvidíte obrysy skutečně velkolepého hereckého výkonu. Její monolog v závěrečné části hry patří k těm dvěma nebo třem nejlepším divadelním momentům, které jsem letos zažil; jedna z těch chvil, kdy je publikum naprosto propojeno s hercem a vše ostatní jde stranou.

Tato hra je důstojnou poctou všemu, za čím si divadlo King’s Head stojí. Pokud můžete, nenechte si ji v posledních dnech ujít a já jen doufám, že se brzy objeví na jiném jevišti.

Hra The Flannelettes se hraje v King's Head až do 6. června 2015