RECENZE: Koncertní provedení muzikálu The Hired Man v Cadogan Hall ✭✭✭✭✭

The Hired Man v koncertním provedení

Cadogan Hall

Čtvrtek 22. září 2016

5 hvězdiček

Edward Seckerson – a mnozí další – už léta světu opakují, že Howard Goodall je geniální muzikálový autor a že jeho prvotina „The Hired Man“ (Najatá síla) je jeho dosud nejlepším dílem. Od premiéry v roce 1984, kdy se dočkala úctyhodné série repríz v dnes již zaniklém divadle Astoria na Charing Cross Road, se tato inscenace neustále vrací na britská pódia a putuje po celém světě. Samotný Goodall se stal známou televizní tváří a vybudoval si kariéru v oblasti sborové hudby, přičemž nadále píše strhující, neotřelé a hloubavé hudební divadlo – naposledy například v energickém kousku „Bend It Like Beckham“. Seckersonové tohoto světa nám mezitím neúnavně připomínají velikost jeho debutu.

Minulý čtvrtek, „po dohodě s Really Useful Group Ltd.“ (jejíž šéf Andrew Lloyd Webber podpořil původní uvedení na West Endu), přinesla síň Cadogan Hall na své pódium velkorysé koncertní provedení tohoto kusu. Znovu jsme se tak mohli přesvědčit, proč bychom si tohoto díla měli cenit jako jednoho z největších vrcholů muzikálového divadla. Je to prostě dechberoucí zážitek. Oproštěna od dekorací, kostýmů, svícení a choreografie – zbavena veškerého divadelního pozlátka – vynikly přednosti této partitury pod drobnohledem koncertního pódia ještě silněji.

A že je o co stát! Melvyn Bragg napsal román, ze kterého Goodall vycházel, a tehdy teprve čtyřiadvacetiletý skladatel a textař ho přesvědčil, aby se stal i autorem libreta. Při tomto představení bylo pro diváky velkým svátkem, že se Bragg sám objevil na scéně, aby se ujal role vypravěče se svou typickou vlídností a noblesou. Za dirigentským pultem stanul mladý Andrew Linnie, který na muzikálovou scénu vtrhl jako velká voda s řadou prestižních projektů. Zde vedl orchestr i zpěváky ve strhujícím tempu a vléval do Goodallových čistých textur osvěžující energii i v těch nejjemnějších momentech. Byla zachována původní instrumentace zahrnující klavír, cembalo, harfu a trubku, ovšem s posílenou smyčcovou sekcí.

Jeho mistrovství v hudební struktuře se projevilo v každém čísle. Hlasy a nástroje byly nádherně vyváženy tak, aby vykreslily epické drama rodiny Tallentireových v Cumbrii na přelomu minulého století. Pěveckých partů se ujalo devět skvělých sólistů a pětadvacetičlenný ansámbl. V titulní roli exceloval John Owen-Jones, který předvedl veškerou majestátní sílu velkých muzikálových hrdinů, jež provázejí celou jeho kariéru. Po jeho boku ztvárnila manželku Emily Jenna Russell, která každému okamžiku dodala ohromující realismus a hloubku. Sean Kearns se představil jako Tallentireův tvrdý, ale spravedlivý zaměstnavatel a Nigel Richards jako hrdinův bodrý bratr. A to není všechno – rodinu doplňovali Stewart Clarke, Evelyn Hoskins a James Moore, společně s Jessicou-Louise Parkinson v roli Emilyiny přítelkyně Sally. Režisér Samuel Hopkins vedl soubor s citem pro detail a dojemnost, za doprovodu věrohodných dialektů pod vedením Conora Neavese. Atmosféru dotvořily projekce Barretta Hodgsona a světelný design Sarah Readman.

Obsazení snů vytvořilo fantastický zvuk. K nim se přidal sbor složený ze zkušených talentů (včetně skvělého Stephena Barryho) a mladých hlasů z Laine Theatre Arts, což vyústilo v monumentální sborový zpěv. Zvukový design Seety Mistry vše podpořil obdivuhodnou čistotou a vyvážeností. Celý zážitek se tak povznesl nad rámec běžného divadla a – možná i díky sakrálnímu prostředí sálu – dosáhl až k výšinám oratoria.

Tato analogie je trefná. Zhustit rodinnou ságu z románu do tří hodin na jevišti vyžaduje časové skoky. Mezi dějstvími nás čeká šestnáctiletý posun (připomínající Shakespearovu „Zimní pohádku“, kde se mladická vášeň plná nedorozumění mění v moudrost stáří) a uprostřed druhé poloviny se bleskově přežene první světová válka. Nic z toho nepůsobí rušivě, protože Goodallova hudba si drží vlastní tempo a vypráví svůj příběh skrze motivy, orchestrální barvy a vokální charakterizace, které sjednocují rozvětvené prvky děje do harmonické architektury celého opusu.

Goodall v hudbě dokáže zopakovat stejnou myšlenku pětkrát či šestkrát za sebou, čímž navozuje pocit důvěrné známosti, ale vždy ji osvěží jemnou či výraznou variací, která posouvá vyprávění dál. Díky tomu se posluchač cítí v jeho světě „jako doma“ a dokáže vstřebat každý detail. Dokonalou souhru doplňují texty skvěle vpletené do hudební struktury. Goodall je nesmírně vnímavý k hudebnosti jazyka, jeho barvě a rytmu; pod rukama tohoto mistra se angličtina stává dalším nástrojem jeho symfonické vize. Jen málokdo z umělců dokáže tvořit na tak vysoké úrovni. Wagner to uměl. Ale kolik jiných skladatelů dokáže propojit hudební a literární umění s takovou noblesou?

Takže Edward Seckerson rozhodně nepřehání – na ten buben by se mělo tlouct možná ještě hlasitěji. Další šanci vidět toto dílo máte v listopadu v rámci Maidenhead Operatic Society. Kdo by se netěšil?