RECENZE: Italka v Alžíru v Brunelově tunelu ✭✭✭✭✭

L'Italiana Foto: Richard Lakos Italka v Alžíru

Brunel Tunnel Shaft, Rotherhithe

16. června 2015

5 hvězdiček

Vlahý londýnský letní večer, nedaleká hospůdka Mayflower lákající na rychlou skleničku před představením a vidina Rossiniho opery Italka v Alžíru – vše nasvědčovalo tomu, že nás čeká sice pozoruhodná, ale jinak vcelku běžná operní noc... jenže POZOR... tohle je Pop-Up Opera, a v jejich podání je opera vždycky tak trochu jiná. Společně s ostatními diváky se váš recenzent přehoupl přes protipovodňovou zeď, protáhl se úzkým tmavým otvorem v zemi a po bytelném lešení sešplhal dolů, aby se pak – podobně jako Alenka v říši divů – vynořil v obrovském cihlovém válci šachty Brunelova tunelu. Ta zde byla vyhloubena už v roce 1825 jako první přístupová fáze původního tunelu pod Temží v Rotherhithe. Je to skutečná pocta inženýrství z dob před královnou Viktorií; touto válcovou klenbou nepronikne ani kapka kondenzátu či podzemní vody skrze vrstvy pálených cihel, které obklopují tento jeskynní, málo známý a – jak se ukázalo – naprosto úžasný performativní prostor.

Sedíme ve dvou blocích oddělených středovou uličkou (která se v představení hojně využívá) a hledíme na dva štendry s kostýmy a bednu s rekvizitami, která se postupně vybaluje během předehry (v podání svižně hrající hudební ředitelky Berrak Dyerové na zesílené piano). Na scéně se objevuje šestice zpívajících herců, které postupně představuje série vtipných titulků promítaných na zadní stěnu šachty. Tato praxe pak v intervalech pokračuje po celou operu s nesmírně zábavným a podvratným účinkem. Akustika tohoto místa je naprosto strhující, mnohem lepší než v nedalekém Roundhouse, jenž je jeho architektonickým současníkem. Zvuk se tu doslova opírá o stěny, zejména v ansámblových finále, kdy hlasy zpěváků rezonují celým prostorem nebo když umělci projdou uličkou mezi diváky až ke schodišti. I když je k pohlcení ozvěny rozhodně zapotřebí plné hlediště, samotné místo konání by si zasloužilo vlastní hvězdu a můžeme jen doufat, že bude využíváno častěji, jakmile bude k dispozici přístupnější vchod.

A nyní k opeře... Italka v Alžíru patří k počátkům Rossiniho „středního období“, lze-li to tak vůbec nazvat u díla, které skladatel napsal v pouhých jednadvaceti letech. Jako obvykle vznikla v šibeničním termínu, aby vyhověla požadavkům impresária (Rossini se nechal slyšet, že poznal na třicet ředitelů italských operních domů a všichni byli plešatí, protože si úzkostí z termínů vytrhali všechny vlasy). Děj je orientální motanice, v níž paša Mustafa (Bruno Loxton) už má dost své současné manželky Elvíry (Catrin Woodruffová) a snaží se ji provdat za svého italského zajatce a sluhu Lindora (Oliver Brignall). Na pomoc si však povolal svou bývalou přítelkyni Isabellu (Helen Stanleyová) – onu titulní Italku – která do Alžíru dorazí i se svým současným partnerem Taddeem (Oskar McCarthy) v patách. Následuje řada intrik, do nichž je často zapojena i Zulma (Amy J. Payneová) v roli vynalézavé společnice, bez níž se žádná Rossiniho opera neobejde. Nejde o žádné těžké drama. Až na pár výjimečných chvil usebrání je to vířivá komedie plná příhod, pádů a nedorozumění, která musí hudebně i dramaticky pádit ve velmi rychlém tempu. Rossiniho hudba má okamžitý smyslný půvab a jiskřivý elán, dává prostor procítěným melodiím hlavních postav i rtuťovitým synkopám v doprovodu, a finále vrství hlasy i tempo s brilantní gradací. Rossini je typickou postavou období britského regentství a jeho hudbu je možná nejlépe vnímat po boku estetiky pavilonu v Brightonu, kde ostatně sám vystupoval. Hostiny o sedmnácti chodech s třaslavými želé, šlehačkovými poháry a kořeněnými terinami, podávané v onom paláci stylové marnivosti, jsou přesným odrazem „kýchacího kvintetu“, frašky „Pappatacci“ a dalších absurdních epizod, které se před námi během dvou dějství odehrají. V jednom důležitém ohledu však tato opera překračuje Rossiniho obvyklé zvyklosti. V samotné „Italce“ máme typickou vzdornou hrdinku z žánru opera seria, která zpívá árie o ctnostném odporu a pohrdání nepřáteli. Tvoří kontrast k ostatním stereotypům žánru opera buffa, což je o to vtipnější, že velká část jejího ušlechtilého pohrdání se neřídí skutečnou ctností, nýbrž nehorázným vlastním zájmem. Je to zkrátka tmel, který drží celou tuhle nadýchanou pěnu pohromadě. Soubor Pop-Up Opera se velmi moudře rozhodl neopakovat svůj úspěšný recept z Mozartova Únosu ze serailu (který jsme zde recenzovali před pár měsíci) a místo toho děj zasadil do kasina Algiers v současné Nevadě, s jasným odkazem na film Strach a hnus v Las Vegas. Mustafa je majitel kasina v mafiánském stylu, který se snaží zbavit své milenky tím, že ji přihraje Lindorovi, zoufalému gamblerovi. Isabella, zde jako rázná čtyřnásobná finalistka soutěže American Idol, přijíždí na pomoc jako domnělá náhradní diva v doprovodu Taddea, tentokrát v roli přihlouplého vandráka, kterého vydává za svého agenta. Zulma je pak věčně trpělivá inspicientka pravidelné show v kasinu. Ve výsledku však na ničem z toho příliš nesejde, dokud má celek vtip a švih a dává průchod neustálé dobré náladě (jeden z titulků ironicky skládá Rossinimu poklonu za jeho pověstnou schopnost vykreslit hloubku lidských emocí!). Hudba a akce se musí točit čím dál rychleji jako ruleta v kasinu – což byl obraz, který jsme v této inscenaci měli pravidelně před očima. Celý soubor to zvládl na jedničku a bylo by opravdu nespravedlivé vyzdvihovat jednotlivce, když jde o takové triumfální skupinové dílo (navíc existují dvě obsazení, z nichž jsem slyšel to první). Vzhledem k vysokým technickým nárokům této hudby plné jiskřivých ozdob je však třeba říci, že Helen Stanleyová plně dostála nárokům krkolomné, závratné koloratury své role a Brignall většinu svých krutě vysokých tónů zvládl se stylem a elegancí. Herectví bylo, jak je u tohoto souboru zvykem, vynikající a režisér James Hurley zajistil, aby byla inscenace neustále v pohybu a plná přirozených, do prostoru dobře zasazených akcí. Bylo vidět, že se herci skvěle baví, a díky tomu byl i náš zážitek o to větší.

Určitě si tuto úžasnou, životodárnou inscenaci nenechte ujít na některém z dalších zajímavých míst, která v rámci svého turné navštíví – nebudete litovat, vašemu letnímu večeru přinese nefalšovanou radost.

Italka v Alžíru se hraje v šachtě Brunelova tunelu až do 6. října 2015