RECENZE: The Jewish Legends, Upstairs at the Gatehouse ✭✭✭

The Jewish Legends

Upstairs at the Gatehouse

2. září

3 hvězdičky

Jednou z největších výzev pro kritiky je to, jak vytvořit smysluplné srovnání a hodnocení mezi jednotlivými představeními. Jak lze například věrohodně porovnat velkolepou show z West Endu s malým ochotnickým kusem?

Tento týden mi to však bylo trochu usnadněno; jen co jsem minulý týden zhlédl brilantní revue You Can’t Succeed On Broadway Without Any Jews, vyrazil jsem na The Jewish Legends – další poctu nejvýznamnějším židovským hudebníkům.

I přes velmi podobné tematické zaměření byl seznam písní téměř úplně jiný než v představení, které jsem viděl minulý týden, přičemž se obě show překrývaly jen v několika melodiích ze Šumaře na střeše. The Jewish Legends se soustředí spíše na židovské zpěváky než na skladatele a inklinují více k hitparádové hudbě než k muzikálovému jevišti.

Večer se tak věnoval několika interpretům, z nichž nejvýraznějšími byli Al Jolson, Bette Midler a Burt Bacharach. Umělci, kteří překlenuli téměř celé století, byli vybráni tak, aby na sebe vzájemně navazovali, což večeru dodalo příjemnou narativní linii. I když není nikdy snadné vybrat takový seznam, určitě by se Dylan nebo Manilow v hudebním talentu umístili výše než (jakkoliv skvělý) Groucho Marx? Ale budiž, proti gustu žádný dišputát…

The Jewish Legends je zvláštní kousek, v němž se objevují vynikající hudební momenty navzdory scénáři, který by zoufale potřeboval ruku zkušeného dramaturga. Nejdříve k pozitivům: čtveřice účinkujících je skvělá a nelze jim nic vytknout. Zvláštní uznání si zaslouží Martin Milnes, muž s pozoruhodným hlasem – jakýmsi velmi nazálním sopránem. Má fantastické charisma, na jevišti působil z celého obsazení nejpřirozeněji a předvedl výkon večera s vynikajícím podáním písně Alfie.

Joanna Lee byla také vynikající, zejména v emotivních verzích skladeb Don’t Rain on My Parade a Where Is It Written?, původně od Barbry Streisand. Její přednes mluveného slova byl však mírně rušivý; častá gestikulace a přehnaná artikulace mi trochu připomínaly moderátorku pořadů pro děti. Kvarteto solidně doplnili Martin Neely a Molly Marie Walsh, která hrála ve vysokém stupni těhotenství.

Zatímco scénář k Never Succeed byl úderný, vtipný a stručný, The Jewish Legends se potýká s příliš dlouhým textem, který jako by bránil hudebnímu spádu. Určité biografické pozadí je nezbytné, ale zdálo se, že je tam spousta „vaty“, kterou by bylo radno prořezat; v prvních deseti minutách se více mluvilo než zpívalo. Začít by se dalo u desítek vtípků a komediálních odboček, jimiž byl kus protkán (některé byly citáty profilovaných umělců, jiné původní gagy). Málokdy dopadly na úrodnou půdu a celá inscenace by byla mnohem silnější (a svižnější), kdyby skončily v koši.

Druhá polovina byla rozhodně nejsilnější částí show díky sérii velkých hitů, včetně The Rose, Matchmaker a Don’t Rain On My Parade. Celkově šlo o mnohem statičtější představení než v případě zběsilého a hyperaktivního Never Succeed, s minimem výraznější choreografie. Publikum bylo vcelku bez energie (v mé řadě jsem byl o dobrých čtyřicet let nejmladší), ale kvarteto se na jevišti bavilo a nakonec se jim podařilo diváky získat na svou stranu.

V souboji těchto dvou židovských revue bych musel dát vítězství na body Never Succeed, a to díky nápaditější režii a rozmanitějšímu výběru písní. The Jewish Legends je skvělou příležitostí pro čtyři velmi talentované zpěváky. Koncept a scénář jsou však zmatené a rozvleklé – jak jednou zpíval jeden slavný Gój: méně řečí a více akce!

The Jewish Legends se hraje do 12. září 2015