RECENZE: The Life, Southwark Playhouse ✭✭✭✭✭

The Life

Southwark Playhouse

29. března 2017

5 hvězdiček

Rezervujte zde

Čas od času se objeví muzikál, který k nám promlouvá jako k dospělým. Nestává se to často, ale když už, je to nezapomenutelný zážitek. A toto je přesně takové představení. Je to dospělý příběh o sexu, penězích, moci, drogách, vykořisťování, ambicích, krutosti a životě jako každodenním boji o přežití a úspěch. Tohle není nic pro děti. A není to jen v tomto ohledu, v čem 'The Life' boří konvence: téměř každé pravidlo o tom, 'jak napsat muzikál', je zde hozeno přes palubu a nahrazeno něčím mnohem novějším, ostřejším, odvážnějším a vzrušujícím. Jděte na něj s otevřenýma očima i myslí a výsledek bude ohromující, zvláště uvážíte-li onen specifický a velmi neobvyklý základ tohoto příběhu.

'The Life' působí, jako kdyby Chester Himes napsal příběh o životě v drsných ulicích New Yorku a Quincy Jones k němu složil hudbu. Je to jako blaxploitation film ze 70. let obydlený šlapkami, pasáky, drogovými dealery a uživateli, návštěvníky nočních klubů, barovými povaleči, pouličními kazateli, policajty, venkovany i městskými šviháky; laciný a brutální svět náhle zaplavený leskem a hřejivostí řízného zvuku big bandu, tklivým zpěvem barových interpretů a jiskřením módy na tanečním parketu. Koncept se zrodil v hlavě Ira Gasmana jednoho dne, když na vlastní oči viděl ten chaos pouličního života na Times Square; knihu napsal s Davidem Newmanem a Cy Colemanem a otextoval Colemanovu velkolepou partituru, jeho závěrečné mistrovské dílo. Před dvěma desetiletími se show hrála na Broadwayi rok v produkci Michaela Blakemora (který také revidoval libreto); od té doby se Blakemore snažil dostat ji do Británie, ale nikdo se nechtěl dotknout příběhu, který se tak výrazně odchyloval od zavedených pravidel sentimentálního hudebního divadla.

John Addison, Joanna Woodward, Johnathan Tweedie v inscenaci The Life

Dokud se na scéně neobjevili producenti Amy Anzel a Matt Chisling. Anzel si show zamilovala a chtěla ji uvést; spolu s Chislingem požádali o práva pro londýnskou fringe scénu a od Colemanových dědiců (skladatel zemřel v roce 2004) se dozvěděli, že produkci smí realizovat pouze Blakemore. Myšlenka, že by taková divadelní veličina pracovala v Southwark Playhouse, se zdála nereálná. Přesto za ním zašli a zeptali se. Schůzka byla domluvena a k dohodě došlo rychle. Od té doby se k projektu připojila řada dalších producentů, aby zajistili nemalé finance potřebné pro tento podnik, a kolem projektu se vytvořil špičkový kreativní tým. Společné plody jejich práce nyní vytvořily inscenaci, která patří k nejpozoruhodnějším počinům posledních let.

Představení začíná pozpátku úvodem brilantního vypravěče Jojo (John Addison), který nastavuje tón upřímnosti zbavené eufemistických příkras, když bilancuje osudy každé z postav, se kterými se máme setkat. Tento přístup nám neubírá na napětí z příběhu, naopak nás naplňuje fascinací: ty pochybné a nesympatické osobnosti by normálně naši pozornost nevzbudily, ale díky tomu, že předem známe jejich až příliš lidské osudy, si k nim začínáme budovat vztah. Je to jeden z mnoha geniálních a originálních prvků, které prostupují celý scénář.

Jonathan Addison, Jo Jo Omari, Thomas Kidd, Matthew Kaputo v inscenaci The Life

Poté se vracíme v čase, abychom se s nimi všemi pořádně seznámili a na vlastní oči viděli, co se stalo a jak. Seznam postav odráží velmi specifické požadavky v scénáři ohledně věku, postavy, etnicity a pohlaví, což je klíčové pro to, aby show posouvala hranice žánru a odmítala se podřídit konvencím. Blakemorovi vyšla každá první volba při obsazování a celý ansámbl je dechberoucí. Sharon D. Clarke podává hvězdný výkon v roli „velké dámy“ pouličních kšeftařů Sonyi. Z každého jejím mikroskopicky přesným a dokonale kontrolovaným pohybem čiší autorita a její vokální výkon je naprosto strhující. Své sesterské city směřuje k pomoci Queen, nováčkovi z Georgie s hlasem z medu a oceli v podání T'Shan Williams. Queenin přítel a pasák v jedné osobě, traumatizovaný veterán z Vietnamu Fleetwood (v podání zoufale energického Davida Alburyho), je motorem, který je žene do finální krize. Chemie mezi nimi je skvělá a nám na postavách – a zejména na Queen – čím dál víc záleží; vážíme si její síly a truchlíme nad jeho tragickou slabostí.

Fleetwood, bojující se závislostí a tlakem společenských očekávání, přivede na scénu zdánlivě nevinnou Mary (Joanna Woodward). Ta se rychle uchytí v místním striptýzovém baru a v jedné scéně, která do pár minut stlačuje prakticky celou zápletku muzikálu 'Gypsy', se stane nejžárnější novou hvězdou striptýzu na Times Square. To ji vrhne do náruče místního finančního magnáta Theodora (Johnathan Tweedie), který Mary obratem povýší na 'Angel', nechá ji korunovat královnou plesu kšeftařů a poté ji odveze z města vstříc relativní váženosti začínajícího porno průmyslu v LA. V tomto světě jsou vítězové i poražení a scénář nám s laskavou objektivitou ukazuje oba tábory.

TShan Williams a David Albury v inscenaci The Life

Tím se uvolňuje pole pro děsivě velkolepého dominantního pasáka Memphise (jméno, které je stejně jako u ostatních postav pečlivě vybráno pro své mýtické a symbolické rezonance) v podání Cornella S. Johna, aby si došlápl na zranitelnou Queen (jako dívka se jmenovala Princess, ale Fleetwood ji „povýšil“). Zatímco ji Fleetwood nechá hnít ve vězení, Sonja oroduje u Memphise za její kauci. Ten jí vyhoví, ale ne zadarmo. A tak je scéna připravena pro nevyhnutelný střet dvou rivalů o citovou a ekonomickou kontrolu nad Queen. Sexuální politika je hlavním tématem této podívané a nikdy nezklame.

Mezitím v klubu Lacy's Oasis skvělý hostitel Jo Servi prokládá dění skvostně přednesenými rýmovanými moudry a břitkými postřehy, zatímco jeho podnik slouží jako základna pro místní sexbyznys, plná pasáků a jejich dívek. Od dob 'Žebrácké opery' nebylo toto podsvětí v hudebním divadle vykresleno tak lákavě a zároveň nemilosrdně. Dívky hrají Jalisa Andrews, Charlotte Beavey, Aisha Jawando a Lucinda Shaw, zatímco jejich pasáky Matthew Caputo, Lawrence Carmichael (který má na starosti i děsivě věrohodné bojové scény), Omari Douglas a Thomas-Lee Kidd. Tvoří impozantní sbor a odvádějí obrovský kus práce při oživování senzačně invenční a výrazné choreografie Toma Jacksona Greavese.

T'Shan Willliams

Celá produkce je vizuálně ztvárněna vytříbeným citem Justina Nardelly, který navrhl i originální kostýmy pro ples kšeftařů: v zachycení omšelé atmosféry newyorského podsvětí za éry starosty Kocha neudělal jedinou chybu. Na jeho přesvědčivé městské scéně se odvíjejí propracované a skvěle odhadnuté videoprojekce Niny Dunn, které dokonale ladí s osvětlením Davida Howea, jež střídá teatrální rozmáchlost s drsnou filmovou syrovostí. Sebastian Frost vytvořil čistý zvuk, díky němuž v uších zajiskří každá slabika Gasmanových chytrých textů, a s jistotou a jemností podtrhuje hudební složku.

A že je to hudba! Pod vedením zkušené hudební ředitelky Tamary Saringer slyšíme kompletní původní broadwayskou partituru v naprosto fantastických aranžmá, která napsal sám Coleman (ten nesvěřil orchestraci nikomu jinému). Její jedenáctičlenný orchestr je naprostá špička. Kromě ní v něm hrají: Zach Flis (2. klávesy), Dan Giles (baskytara), Felix Stickland (kytara), Danny Newell (bicí), Alice Angliss (perkuse), Joe Atkin Reeves, Elaine Booth a Matt Davies (dechy), Annette Brown a Lewis West (trubky). Upřímně, jen jejich výkon sám o sobě stojí za návštěvu.

Colemanovi a jeho spolupracovníkům se podařilo něco, k čemu se málokdo přiblížil: navázali na jiný typ tradice a vytyčili si jiné divadelní ambice, než je v hudebním divadle běžné. Převzali štafetu děl jako Gershwinovo 'Blue Monday Blues' a 'Porgy a Bess', Kurt Weillova 'Street Scene' či Bernsteinova 'West Side Story' a posunuli ji o kus dál. Je to specifický druh hudebního divadla, který nepatří k „běžnému standardu“. Nemělo by se zaměňovat s něčím, čím není a ani se nesnaží být. Ale v tomto představení je více pravdy než v deseti jiných kusech, které se aktuálně ve městě hrají. Pokud vám záleží na životě a chcete ho vidět takový, jaký je – a ne jak si ho představuje nějaká úniková fantazie – pak pro vás nebude většího potěšení, než strávit pár hodin ve společnosti těchto úžasných lidí, kteří po dvaceti letech přinesli na londýnská prkna tuto ohromující a výjimečnou událost.

Foto: Conrad Blakemore

VSTUPENKY NA THE LIFE V SOUTHWARK PLAYHOUSE