RECENZE: Opery Medium a The Wanton Sublime v divadle Arcola Theatre ✭✭✭✭

Hai-Ting Chinn v The Wanton Sublime. Foto: Robert Workman The Medium a The Wanton Sublime

Arcola Studio 2

26. 08. 2015

4 hvězdičky

A tak jsme se dočkali vyvrcholení sekce současné opery festivalu Grimeborn – dvojpředstavení v podobě díla Peter Maxwella Daviese The Medium a novinky The Wanton Sublime od Tarika O’Regana na libreto Anny Rabinowitzové. Režie obou oper se ujal Robert Shaw a ve druhé polovině doprovodil představení Andrew Griffiths s orchestrem Orpheus Sinfonia. Sál byl vyprodán v očekávání prvotřídního hudebního zážitku – a toto očekávání bylo víceméně naplněno.

Maxwell Davies napsal slova i hudbu k tomuto padesátiminutovému monologu bez doprovodu už v roce 1981 a dodnes patří k jeho nejtrvanlivějším scénickým dílům. Neuvádí se příliš často, zřejmě kvůli obrovským nárokům na zpěváka-performera, ale lze si jen stěží představit lepší podání, než jaké nám zde nabídla mezzosopranistka Hai-Ting Chinn.

Když jsme vstoupili do Studia 2, zpěvačka již seděla na svém místě, plně v roli, vzpřímená jako svíce v úhledném krajkovém živůtku a zahalená v šátku – v onom malebném cikánsko-viktoriánském stylu, který si oblíbila média a věštci. Scénu tvořila pouze vyvýšená bílá lávka umístěná diagonálně v hracím prostoru. Předpokládáme, že se nacházíme v pouťovém stanu, kde médium čeká na své zákazníky.

Tak představení skutečně začíná – zpěvačka si vybere tři diváky, aby jim vyčetla osud z dlaně. Brzy je však jasné, že nejde o obyčejnou věštkyni. Vedle obvyklých profesních klišé totiž trousí velmi nelichotivé poznámky na adresu zákazníků... jsme vůbec na pouti? Nebo se spíše nacházíme v jejím vlastním imaginárním světě? Postupně se médium vrací k tomu, co je zjevně velmi pohnutou minulostí, a přednáší dlouhé pasáže melismatického zpěvu popisující náboženskou i sexuální extázi. Zdá se, že propůjčuje hlas vizím své „náměsíčné představivosti“. V různých fázích se zde objevilo podvržené dítě, pes, služka, oběť znásilnění, novicka a další postavy. Hlas musí obsáhnout obrovský rozsah tónů i stylů, od přímého zpěvu až po zpívanou mluvu (Sprechgesang). Tyto pasáže jsou mimořádně náročné hlasově i fyzicky. V jednu chvíli se Chinn svíjela na podlaze jen pár centimetrů od mých bot, a přesto stále vytvářela naprosto přesné tóny. Bylo to nesmírně působivé, ale zároveň nepříjemné a znepokojivé, přesně jak bylo nepochybně zamýšleno.

Témata šílenství, zatracení, hříchu a hranic mezi nimi jsou pro tohoto skladatele ústřední. Toto dílo je snad nejlepší vnímat po boku Osmi písní pro šíleného krále (1969), jeho studie rozpadu příčetnosti Jiřího III. Není to kus, který by člověk chtěl slyšet často, ale na diváky udělal hluboký dojem. Vzhledem k viditelnému vypětí při výkonu nebylo překvapením, že zpěvačka při závěrečném zatmění odešla bez děkovačky, aby se připravila na svou další sólovou roli po přestávce. Podle všech měřítek to byl strhující pětihvězdičkový výkon s křišťálovou dikcí, komediálním švihem i tragickým patosem.

Hai-Ting Chinn v The Medium. Foto: Robert Workman Pokud byl dojem z druhého kusu méně uspokojivý, nebylo to v žádném případě vinou Hai-Ting Chinn, která podala další bezkonkurenční výkon. The Wanton Sublime vyžaduje poměrně velký komorní soubor smyčců, flétny, kytar a perkusí, a naneštěstí se v omezeném prostoru Studia 2 (jelikož jsem seděl za zesílenými kytarami) ke mně dostala jen malá část složitého textu. O’Regan je známý především svou operou podle Conradova Srdce temnoty. Znaky jeho stylu byly v tomto novém díle, které zde mělo svou evropskou premiéru, velmi patrné. Jeho kompozice je silně ovlivněna renesanční polyfonií a vokální linku je snad nejlepší vnímat jako jednu z mnoha linií vpletených do rytmicky stále složitějšího celku. Vzhledem k tomu, že jsem neslyšel slova, jsem k tomu takto musel přistoupit. Jako čistě sluchový zážitek nabízela opera momenty velké kumulativní tónové krásy, které byly jakýmsi lékem na nekompromisní povahu první poloviny večera. V průběhu díla Chinn v roli Panny Marie protestuje proti rolím, které jí Bůh přisoudil. Její zpěv se prolíná s nahrávkou jejího vlastního hlasu zpívajícího různé sakrální texty. Postupuje po bílé lávce, svléká se z elegantního kancelářského kostýmku do spodního prádla a postupně si obléká modré koktejlové šaty a šperky... tradiční barevné schéma Panny Marie, které zde však nenaznačuje pokornou poslušnost služebnice Páně. Je škoda, že jsme neměli k dispozici text v tištěné podobě (jako tomu bylo dříve na festivalu u Pierrot Lunaire), bylo by pak možné říci více o libretu a jeho vztahu k hudbě.

Mezi oběma kusy byla spousta tematických podobností, díky nimž bylo jejich spojení na první pohled logické. To však bylo zastíněno praktickými potížemi spojenými s umístěním takto rozsáhlého díla do drobného prostoru. Sestavit vyvážený operní večer ze dvou děl je pověstně těžké a v tomto případě by bylo jistě lepší přesunout představení do většího sálu Arcoly ve dnech, kdy se nehraje hlavní program.

Zbývá mi ještě trochu místa na komentář k širším tématům letošní současné produkce na Grimebornu. Ta ukázala, že „pichlavost“ nebo zdánlivá nepřístupnost některé hudby není překážkou kvalitního operního večera, pokud jsou ostatní tvůrčí hodnoty plně zachovány a dbá se na celkové potřeby publika. Jsou-li drama a charakterizace postav srozumitelné, diváci přijmou i náročnější hudební formu. To se nejlépe ukázalo při úvodním večeru Clown of Clowns, který nabídl hlubokou meditaci o tragických i komických polohách tradice pierotů, klaunů a cirkusu – bylo to náročné v tom nejlepším slova smyslu a k tomu skvělá zábava.

Lze jen doufat, že příští ročník festivalu nabídne opět spoustu nových oper. Diváci na tato díla skutečně přišli, což je velmi povzbudivé, stejně jako možnost následné zpětné vazby a diskuse, v čemž doufám, že se bude pokračovat.