RECENZE: The Nether, Royal Court Theatre ✭✭✭

The Nether. Foto: Johan Persson The Nether Royal Court Theatre 5. srpna 2014 3 hvězdičky Scéna Es Devlin pro hru Jennifer Haleyové The Nether (v české premiéře uváděné v Royal Court v koprodukci s Headlong) v režii Jeremyho Herrina je naprosto mimořádná a už jen kvůli ní stojí za to se na představení vypravit.

Je to scéna, která naprosto podmanivě odráží témata, jimiž se hra zabývá: svádění technologií, prázdnota a klam virtuálního světa, možnosti dokonalého úniku, neustále přítomná hrozba sledování a nepochopení i nekonečné splývání reality se světem uvnitř sítě.

Navíc pracuje s pohádkovými a bajkovými aspekty vyprávění: podobně jako v Čaroději ze země Oz je reálný svět v podstatě černobílý, zatímco virtuální realita vytvořená v útrobách počítačového kosmu září barvami a texturami, které jsou reálnější než skutečnost sama.

Uvidíte tu stromy, různé úrovně, strohé dystopické výslechové místnosti – a to vše uzavřené v něčem, co připomíná obrazovku počítače. Je to ohromně chytré, vzrušující a lákavé. Video projekce Luka Hallse jsou navíc detailně propracované a až ďábelsky svůdné.

Lze si jen stěží představit lepší vizuální zpracování této hry. Vize Jeremyho Herrina je v tomto směru vskutku pozoruhodná.

Hra samotná je sice zajímavá, ale jako thriller příliš nefunguje (zvraty jsou vcelku předvídatelné) a v podstatě nepřináší mnoho nového, pokud vůbec něco.

Rozhodně však otevírá otázky o tom, co se děje v neustále se rozpínajícím světě internetu, a zkoumá vážná témata identity v reálném i virtuálním prostoru. Činí tak skrze vyšetřování jednoho z nejhorších zločinů – pedofilie.

Hraje si s faktem, že většina lidí dnes má svou online identitu, aniž by domýšlela případné následky takového života. Můžete napsat komentář na web, ale co se stane, když na něj lidé začnou reagovat? Jak můžete skutečně věřit někomu, koho potkáte na internetu? Mají virtuální přátelství či známosti nějakou reálnou váhu? Měl by být internet lépe regulován? Mělo by se lidem bránit ve vytváření alternativních identit ve virtuálních světech? A pokud by existovala omezení, jaké důsledky by to mělo pro náš skutečný svět?

To jsou zásadní a aktuální otázky, na které Haleyová přímo míří.

Herrinova inscenace má však jeden zvláštní nedostatek: obsazení. Nikdo z herců není pro svou roli úplně ideální. Všichni odvádějí solidní práci, ale s trefnějším obsazením mohlo představení dosáhnout výšin, které zde chybí.

Nejde o to, že by herci byli špatní – to nejsou. Každý se své role zhostil se ctí. Jde spíše o to, že jejich fyzický typ a herecký projev s postavami úplně neladí. Stanley Townsend by potřeboval být v jádru okouzlující a vlídnější, aby jako predátor působil méně pravděpodobně. Davidu Beamesovi chybí větší jasnost, jistota a vzdor v roli Profesora, který touží po virtuálním životě. Amanda Haleová by zase jako vyšetřovatelka s morálním přesvědčením o nutnosti regulace potřebovala více strohosti, ostrosti a neúprosnosti.

Každá z jejich postav v reálném světě totiž musí fungovat v přesně vymezeném rámci, aby dějové zvraty měly ten správný dopad a aby výkony Ivanna Jeremiaha (Woodnut) a Zoe Broughové (Iris) mohly v kontrastu k nim skutečně zazářit.

Jako devadesátiminutový divadelní zážitek představení stojí za vidění. Lepší casting by však zajistil zážitek, který by mohl konkurovat i oné úchvatné scéně Es Devlin.