RECENZE: The Prisoner, National Theatre ✭✭

Sophie Adnitt recenzuje inscenaci Vězeň (The Prisoner), která se právě hraje v National Theatre, s textem Petera Brooka a Marie-Hélène Estienne.

Hiran Abeysekera a Omar Silva v inscenaci Vězeň. Foto: Ryan Buchanan Vězeň

Dorfman Theatre

Dvě hvězdičky

Rezervujte zde

Uniklo mi něco?

Přesně tuhle otázku jsem si kladla, když jsem odcházela z National Theatre z Brookovy inscenace Vězeň. Zatímco potlesk při děkovačce byl vcelku solidní (a z horních pater se ozvalo i pár výkřiků nadšení) a na Twitteru jsem pak četla samou chválu, já osobně jsem divadlo opouštěla v naprostém rozpacích. Rozhodně jde o nejvíce matoucí kus, který jsem letos viděla – jako by si tvůrci nebyli jistí, čím má vlastně být, nebo zda má vůbec předat nějaké konkrétní poselství.

Titulním vězněm je Mavuso, kterého s obdivuhodným fyzickým nasazením hraje Hiran Abeysekera, jenž je na scéně po většinu večera. Mavuso se na začátku (mimo scénu) dopustí vraždy a za trest ho jeho strýc Ezekiel (Hervé Goffings) vyhostí, aby seděl před branami rozlehlé pouštní věznice. A prostě na ni jen hleděl. Což také příštích deset let dělá. Den za dnem. Občas ho někdo navštíví. Občas se mluví o spravedlnosti. Jindy se vtipkuje o prostitutkách a pije se gin.

Herve Goffings a Kalieaswari Srinivasan v inscenaci Vězeň. Foto: Ryan Buchanan

Děj se odehrává v nespecifikované poušti a minimalistická scéna velmi efektně navozuje atmosféru vyprahlého, Bohem zapomenutého místa. Úsporně, ale funkčně se pracuje i se zvukem – vrcholem je moment, kdy Ezekiel prochází lesem s mladým Mavusem a zbytek souboru napodobuje ptačí zpěv a další zvuky přírody.

Vyprávění je bohužel zasazeno do poněkud těžkopádného rámce s postavou bílého cestovatele (Donald Sumpter), který si dopřává trochu té „turistiky za chudobou“. Každou chvíli se vracíme k Mavusově sestře Nadii (Kalieaswari Srinivasan), jejíž trauma a zneužívání jsou využity pro dramatický efekt a následně se nad nimi s alarmující lehkostí mávne rukou.

Přijde mi také trochu troufalé lákat na slavnou režii Petera Brooka, když jde o jedno z nejméně nápaditých nastudování, která jsem za dlouhou dobu viděla. Herci přicházejí a odcházejí. Dlouhé pasáže se odehrávají vleže nebo vsedě na zemi, což znamená, že kdokoli dál než ve druhé řadě vidí jen prázdno. Diváci to po čase se snahou něco zahlédnout prostě vzdají. O něčem vypovídá i to, že vizuálním vrcholem je moment, kdy Mavuso začne šplhat po stěně divadla – neřešil se problém s viditelností už na zkouškách? Nekonečné ticho zabíjí tempo a scéna, kdy světelné změny naznačují plynoucí dny, je svou délkou už skoro za hranou únosnosti. Omar Silva v dvojroli dozorce a místního muže sice vnáší do děje potřebnou energii, ale na jevišti se bohužel moc nezdrží.

Donald Sumpter, Omar Silva a Hiran Abeysekera v inscenaci Vězeň. Foto: Ryan Buchanan.

Scénář, pod kterým je Brook podepsán spolu s Marií-Hélène Estienne, přetéká klišé o odpuštění a plyne tak bezcílně, že se začnete cítit jako vězeň s doživotním trestem. Naštěstí se tu a tam objeví trocha humoru – například když je Mavusovi oznámeno, že po deseti letech ve vyhnanství jeho trest konečně začíná.

„Teď?!“ ptá se nevěřícně. „Tak co jsem tady celou tu dobu dělal?“ Přesně moje slova.

Neodpustitelně rozvleklý a v mnoha ohledech mdlý kus. Vězeň je od divadelní legendy velkým zklamáním.

Hraje se do 4. listopadu 2018

VSTUPENKY NA PŘEDSTAVENÍ VĚZEŇ