RECENZE: The Red Lion, Dorfman Theatre ✭✭✭✭

The Red Lion (Červený lev)

Divadlo Dorfman

9. června 2015

4 hvězdy

Jedním nezpochybnitelným faktem o inscenaci nové hry Patricka Marbera The Red Lion v režii Iana Ricksona, která měla dnes večer premiéru v divadle Dorfman v National Theatre, je to, že Calvin Demba je vycházející hvězdou jeviště a rozhodně někým, koho se vyplatí sledovat. Už v Royal Court ve hře The Wolf At The Door ukázal obrovský potenciál a zde dokazuje, že má na scéně přirozenou, uvolněnou jistotu a že dokáže i ty nejnepravděpodobnější situace, povahové rysy a dialogy přetavit v ucelenou, srozumitelnou a uvěřitelnou postavu.

Na povrchu je Marberova hra o fotbale – o rituálech, tabu, tricích a hierarchii, které ho obklopují a drží pohromadě. The Red Lion je neprofesionální klub z nižší ligy, založený před lety skupinou mužů, kteří cítili potřebu vytvořit v komunitě mechanismus, který by ji sjednotil a dal jí smysl. Tři postavy ve hře jsou s tímto klubem nerozlučně spjaty – s místem, které nyní sotva přežívá, prahne po příjmech a do značné míry spoléhá na laskavost a štědrost dobrovolníků, kteří milují hru víc než život sám.

Demba hraje nejmladšího z trojice, Jordana, novou nadějnou „hvězdu“ týmu. Peter Wight ztvárňuje Yatese, kdysi legendárního hráče, později kouče a manažera klubu. Yates se ale v životě ztratil, prodělal jakési zhroucení a nyní se o klub stará jako starý věrný správce. Udržuje šatnu v čistotě, zajišťuje zásoby, dohlíží, aby kluci z mančaftu byli soustředění a v pohodě, připraveni k akci, a vše pozoruje. Zápasy, představenstvo, dobrovolníky, hráče – přezdívají mu „The Lege“ (zkratka pro legendu) a je to neopěvovaný doyen zdejšího trávníku.

Třetího muže, příhodně pojmenovaného Kidd, hraje Daniel Mays. Kidd je současný manažer klubu, ambiciózní „šíbr“, který má plnou pusu řečí, manipulace a tajemného fotbalového žargonu. Napůl vtipálek, napůl dítě a totální zoufalý hazardér. Kidd je z té trojice nejvíce okatě maskulinní, ale je to jen fasáda, která se hroutí, jakmile se jeho různé herní plány začnou sypat.

Marber ale nepíše jen o fotbale. Hra je v jádru o pojmech maskulinity a také o moderní společnosti. Trojice představuje jakousi fotbalovou svatou trojici – všichni jsou propojeni a zastupují otce, syna i ducha svatého. Kdo z nich plní kterou roli, není vždy jasné, občas se to mění, a to je možná nejzajímavější aspekt Marberovy hry.

Žádný z těch mužů nepoznal v životě příliš lásky, pokud vůbec nějakou. Nikdo z nich nemá fungující vztah se ženou. Ti, kteří jsou otci, se se svými dětmi nevídají; skutečná náklonnost se zdá být pomíjivá a nežádoucí. Veškeré emoce a energie jsou směrovány do fotbalu. Hra do detailu zkoumá cenu takových rozhodnutí. Obyčejné objetí se nakonec stává katarzí celého večera.

Zároveň se tu otevírá téma, jak profese a řemeslo ustoupily obchodním modelům a dravé honbě za ziskem. Je zajímavé sledovat tuto debatu v onom zvláštním kmenovém kontextu – v prostředí upocených dresů, ponožek promáčených blátem, levných obleků a fotbalových hřišť to působí přesvědčivěji než v nespočtu jiných dramat odehrávajících se v zasedacích místnostech s korporátním žargonem.

Marber je mistr zápletek a rafinovaně klame publikum. The Red Lion není výjimkou. Postavy jsou nastaveny určitým způsobem a pak se chovají v rozporu s očekáváním. Nebo se to tak alespoň zdá. Jak je u Marbera zvykem, věci nejsou vždy takové, jaké se zdají být, a příběh má více zvratů než cyklon 10. stupně.

Demba skvěle vystihuje Jordanovu naivitu i jeho temnější, složitější stránku. Je obratný v každém ohledu – jako fotbalista, jako vycházející hvězda i jako vnímavý žák, i když ne nutně rozumný. Daří se mu kousek, kdy Jordanovu víru uvádí v soulad s jeho činy, a s Wightem vytvářejí nuancované a naprosto uvěřitelné přátelství.

Wight je strhující jako smutný, osamělý a oddaný klubový srdcař, jehož život se točí výhradně kolem hry a klubu The Red Lion. Tým mu nahrazuje rodinu a kšeftaření, které ke klubovému byznysu patří, mu nikdy nesejde z mysli. Yates má rituály vryté do každého vlákna své bytosti, což Wight dává jasně najevo jak v dialozích s Kiddem a Jordanem, tak v puntičkářské repetitivnosti svých činností v šatně. Wight je tak celistvý a uvěřitelný, že závěrečné scény jsou neuvěřitelně dojemné, i když nevyhnutelné.

Daniel Mays v roli Kidda neustále „hraje“. Nikdy se do postavy Kidda pořádně neobuje, takže hloubka, kterou Demba a Wight do hry vnášejí, v jeho výkonu chybí. Role vyžaduje tvrdšího, odhodlaně zoufalejšího šíbra; ano, ty povrchní řeči a laciná nadřazenost jsou nezbytné, ale aby složitost hry fungovala tak, jak by mohla, je v jeho výkonu zapotřebí více nebezpečí, více šílenství, více extrémů – a také více zranitelnosti.

Rickson vede dění jistou a srozumitelnou rukou. Naštěstí se nebojí ticha a využívá ho ve svůj prospěch. Napětí je často vysoké a vtipy přicházejí přesně tam, kde mají – nenuceně a organicky. Realistický design šatny, sprch a toalet od Anthonyho Warda je přesně tak ušmudlaný a opotřebovaný, jak má být, což okamžitě navozuje správnou atmosféru. Osvětlení Hugha Vanstona a zvukový design Iana Dickinsona umocňují náladu i tempo hry a původní hudba Stephena Warbecka je náladová a napínavá. Úroveň produkce je velmi vysoká.

Jedná se o podmanivou a neustále se měnící hru. Není to Marberův nejlepší text (situace s sebou přináší až moc otřepaných dialogů), ale je to jedna z nejlepších inscenací nové hry, kterou National Theatre za poslední dobu nabídl.

The Red Lion se hraje do středy 30. září 2015