RECENZE: Racek, Lyric Hammersmith ✭✭✭✭✭

Soubor inscenace Racek v divadle Lyric Hammersmith Racek

Lyric Hammersmith

12. října 2018

Pět hvězdiček

Rezervujte si vstupenky na Racka Racek Antona Pavloviče Čechova je již dlouho považován za akademickou klasiku, ale tato nová verze v divadle Lyric Hammersmith nabízí na toto stěžejní dílo zcela jiný pohled. Penziovaný právník Petr běduje nad tím, že se vzdal městského života a přestěhoval se na své venkovské sídlo, kde hodlá i přes zhoršující se zdraví stále žít v luxusu. Žije s ním jeho úzkostný synovec, dramatik Konstantin, který zbožňuje sousedku Ninu, mladou ženu s hlavou v oblacích. Jednoho léta přijíždí na návštěvu Petrova sestra, herečka Irina, se svým nejnovějším milencem, spisovatelem Borisem Trigorinem. Tak začíná rozvrat celé skupiny, poháněný neopětovanou touhou a idealizovanými představami o druhých.

Brian Vernel (Konstantin) a Lesley Sharp (Irina)

Tato nová verze od Simona Stephense je spíše osvěžením než radikální adaptací, ale z hlediska přístupnosti je pro moderního diváka mnohem lákavější volbou než dávno zesnulý ruský autor. Úvodní scény vyžadují od diváků, kteří Čechova neznají, trochu soustředění, aby se zorientovali v postavách, ale jakmile se děj usadí, jde o nesmírně pohlcující zážitek.

Stephens sice scénář nepopiratelně zmodernizoval (naštěstí se vyhnul křečovitým zmínkám o sociálních sítích), ale dialogy si zachovávají téměř lyrickou kvalitu. Rozsáhlé monology a výkladové pasáže vzdávají hold klasickému stylu originálu. Hra má v sobě také nadčasovost; tím, že se Stephens vyhýbá konkrétním místním názvům, datům nebo jednotnému přízvuku u úžasně rozmanitého obsazení, naznačuje, že by se tento příběh mohl odehrávat u kteréhokoli jezera na světě. Text zůstává ostrý a vtipný, přičemž první dějství se nese v odlehčeném duchu. Díky několika překvapivým momentům, u kterých se zasmějete nahlas, je zde humoru dostatek, než se hra stočí do mnohem drsnějších poloh – v druhé polovině už po veselí z té první nezbude ani památky.

Nechybí ani jistá míra sebeuvědomění, reprezentovaná několika promluvami stranou k publiku (které často až komicky zaslechnou ostatní postavy) a mnoha narážkami na herectví a „divadlo!“, doprovázenými gesty směrem k hledišti. Příliš dlouhý Borisův monolog o nejistotách spisovatele sice má pro děj význam, ale z úst tak uznávaného autora, jakým je Stephens, působí trochu jako zahleděnost do sebe sama. Text je nejsilnější tam, kde – stejně jako v Čechovově originále – rozebírá věci, které se staly mimo scénu, s neutichajícím, vnitřním pocitem melancholie a stesku po minulosti. Nejsou to jen samotná slova, která nesou podtext, ale i způsob, jakým jsou podána.

Lesley Sharp (Irina)

Tato inscenace se pyšní silným obsazením. Lesley Sharp je ve špičkové formě jako Irina, herečka lpící na svém pomalu mizejícím mládí. Každý její pohyb i slovo jsou v rámci hry představením; Irina neustále vyžaduje pozornost a žije svůj život, jako by ji stále někdo sledoval. Všechno je u ní tak trochu afektované, hra, monolog či melodrama. Sharp však dává této postavě, která by snadno mohla sklouznout ke stereotypu, obrovskou hloubku. Plynule přechází od nepříjemné dětinskosti k opravdové krutosti a zase se vrací k onomu šarmu a humoru, kterým si její Irina pravděpodobně vybudovala jméno. Její scény se synem Konstantinem (Brian Vernal, který mistrovsky nese značnou část emoční tíhy hry) odhalují nečekanou zranitelnost, kterou se Irina snaží okamžitě potlačit. Sharp je absolutně magnetická a vyniká v jemných nuancích, které hře dokonale sedí.

Brian Vernel (Konstantin), Nicolas Tennant (Petr) a Raphael Sowole (Simeon)

Nicholas Tennant je osvěžujícím způsobem neformální v roli chátrajícího patriarchy Petra a jeho upadající zdraví je ztvárněno s děsivou progresí a fyzičností. Své litování dává najevo otevřeněji než ostatní, což zpočátku působí jen jako nářky umírajícího muže. Jakmile se však dozvíme víc o ostatních, ukáže se, že je z celé společnosti nejupřímnější.

Cherrelle Skeete (Máša)

Cherelle Skeete hraje Mášu s mladistvou náladovostí a tichou, palčivou rezignací na svůj osud; její střídmě vyjádřený smutek je velmi dojemný. Na druhém konci spektra stojí Lloyd Hutchinson jako její otec a správce statku, který je k popukání, když vypráví své nekonečné historky, které u jeho společníků narážejí na nezájem. Paul Higgins v roli Huga skvěle zvládá melancholickou odtažitost, která z něj činí jednu z nejsympatičtějších postav hry. Z celého příběhu vychází nejméně poškozen, přesto se mu daří skvěle zachytit sklíčenost člověka, který sleduje, jak si jeho přátelé ničí životy, a nemá sílu je zastavit.

S délkou téměř tří hodin nejde o nejkratší kus, ale čas při něm letí. Problém vícedějového formátu je vyřešen nápaditými přechody a hudební motivy eliminují jakékoli riziko trapného ticha. Scéna Hyemi Shin je působivá sama o sobě, ale zároveň nechává vyniknout herecké výkony, což umocňuje pocit nadčasovosti. Jde o vzácnou inscenaci, která má styl i hloubku – Stephens a Čechov k sobě prostě sedí.

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA RACKA V LYRIC HAMMERSMITH

Prohlédněte si fotografie z inscenace Racek