RECENZE: Zkrocení zlé ženy v podání RSC v Barbican Centre ✭✭✭✭

Sophie Adnitt recenzuje Shakespearovo Zkrocení zlé ženy v podání Královské shakespearovské společnosti (RSC) v londýnském divadle Barbican.

Claire Price jako Petruchia v inscenaci Zkrocení zlé ženy. Foto: Ikin Yum Zkrocení zlé ženy

Barbican Centre

Čtyři hvězdičky

V uměleckých kruzích se vede bouřlivá debata o tom, zda bychom měli i nadále inscenovat Zkrocení zlé ženy. Produkce souboru Propeller z roku 2006 pojala tento příběh o domácím násilí s čistě mužským obsazením, čímž s děsivými výsledky zdůraznila brutalitu celého kusu. V této verzi od Royal Shakespeare Company pod režijním vedením Justina Audiberta si tvůrci s pohlavími opět pohrávají. Padua je tentokrát matriarchální společností, kde ženy procházejí ulicemi s meči u pasu a matky prodávají své rebelské syny těm, kteří nabídnou nejvíc. Baptista Minola (vynikající Amanda Harris) odmítá dovolit svému nejmladšímu synovi Biancovi (vtipný a trestuhodně nevyužitý James Cooney), aby se oženil s kýmkoliv ze svých mnoha nápadnic, dokud se nenajde ženich pro jejího staršího, „nesnesitelného“ syna Kateřina (v podání Josepha Arkleyho). Na scénu přichází Petruchia (Claire Price), která do Paduy dorazila s jediným cílem – bohatě se vdát. Když se doslechne o bohatství rodiny Minola, je si Petruchia jistá, že dokáže tvrdohlavého Kateřina zkrotit, a to jakýmikoliv prostředky.

Claire Price a Joseph Arkley. Foto: Ikin Tum

Na Petruchiu v podání Claire Price je radost pohledět – zpočátku srší divokým sebevědomím, neomaleně si zabírá prostor a v ničem se neomezuje. Pak ale začne týrání a vy si uvědomíte, že Petruchia patří k těm odporným typům, které působí okouzlujícím dojmem, dokud se v mžiku nepromění a neodhalí svou děsivou pravou tvář.

Navzdory všemu křiku a vzteku hraje Arkley svého „Káťu“ s obrovskou důstojností. Od začátku je sám, ignorován, neustále přehlížen ve prospěch Bianca. Chvílemi vás napadne, zda ta jeho „zlost“ není ve skutečnosti jen plachost; introvert ve světě velkých osobností (a jsou to skutečně velké osobnosti – jemné nuance byste zde hledali marně). Zatímco Bianco a ostatní muži jsou obdařeni nepraktickými splývavými loknami, Kateřin má vlasy nakrátko ostříhané – opět se liší od ostatních, je neobvyklý, představuje anomálii.

Emily Johnstone a Laura Elsworthy. Foto: Ikin Yum Pak se Kateřin a Petruchia setkají – nezastavitelná síla narazí na nepohnutý objekt; na okamžik se zdá, že jsou pro sebe stvoření. Kateřin schází z horního patra a když spatří Petruchiu, vypadá to, že se mu zastavil dech. Na moment se jim střetnou pohledy, než ona odvrátí zrak a téměř pro sebe si přitiskne prsty k srdci – sakra, ten je sexy. Je to vzácný záblesk nečekané jemnosti v inscenaci, která jinak sází spíše na dravost. Člověk má pocit, že Petruchia svého „zlostného kluka“ skutečně miluje, a když ho na konci podrobuje zkoušce poslušnosti, působí to spíše jako obrana před výsměchem ostatních. V jiném životě by k sobě skvěle pasovali, ale ne v tomto světě.

Protože v konečném důsledku je to stále hra o násilném vztahu a ve druhé polovině večera začne být atmosféra vážně nepříjemná, jak Petruchia postupně láme Kateřinův odpor a nikdo se neodváží zasáhnout. Arkley v roli Kateřina předvádí strhující studii beznadějného, osamělého zármutku. Zatímco všichni kolem něj hrají frašku, vybíhají a vcházejí mnoha dveřmi nádherné scény Stephena Brimsona Lewise, Arkley hraje čisté drama – až tragédii. Teprve v samotném závěru hry kapituluje a s přehnaným škubnutím položí ruku pod nohu své manželky, což vyvolá víc smíchu, než se zdá vhodné. Kateřin konečně pochopil, v jakém žánru se ocitl – ale za jakou cenu?

Amelia Donkor a James Cooney v inscenaci Zkrocení zlé ženy. Foto: Ikin Yum

V tomto jinak pozoruhodném obsazení je komediálním potěšením Sophie Stanton, která se po jevišti pohybuje s lehkostí, jako by byla na kolečkách, a smysl pro zábavu Laury Elsworthy v roli mazané Tranii je neodolatelný. Pomáhá však tato záměna pohlaví něčemu v této poněkud nepříjemné hře? Minimálně to zdůrazňuje, jak neuctivě se mluví o dcerách v původní hře – jako o zboží na trhu. A pomineme-li Kateřinův slavný závěrečný monolog a pár výměn s Petruchiou, nemá toho postava na srdci tolik jako jiné Shakespearovy hrdinky. Je až alarmující, že když žena stojí v pozadí a nezasahuje do hovoru, všimneme si toho mnohem méně než v tomto případě, kdy je umlčen muž – kdy si najednou říkáte: „Hele, Kateřin a Bianco neřekli... vůbec nic... už pěkně dlouho...“

„Zlostné“ chování je v našem světě u mužů mnohem akceptovanější – muž může být „nepříjemný, hádavý kverulant“ a prostě se to omluví tím, že je to „borec“. Když se tak chová žena, je to vnímáno jako vrozená vada, kterou je třeba zkrotit. Je zajímavé sledovat svět, kde fráze „kluci jsou prostě kluci“ neprojde. V tomto hávu se Zkrocení stává hrou o hluboce chybujících, velmi chytrých ženách s rozhodností a sebevědomím mužů; o ženách, které nejsou dokonalé, spřádají hloupé intriky, a přesto jim to všechno projde.

Pokud bych měla najít hlavní chybu této interpretace, je to Audibertův zjevný nedostatek soucitu s Kateřinem. Ve snaze vrátit do této komedie humor (což se mu daří, je to uznávám velmi vtipné, zejména v Biancových scénách), působí Kateřin trochu ošizeně. Divák nedostane prostor zamyslet se nad násilím páchaným na Kateřinovi, než se opět vrátí smích – působí to, jako by se vážné téma zametalo pod koberec, jen abychom se zase mohli bavit.

Musíme tedy přestat Zkrocení hrát? Já říkám ne – ale podobně jako Arkley v této jinak fascinující inscenaci, musíme ji začít hrát jako tragédii, kterou ve skutečnosti je.

V londýnském divadle Barbican Theatre až do 18. ledna 2020