RECENZE: The Twits, Royal Court Theatre ✭✭

The Twits (Idioti)

Royal Court, Jerwood Theatre Below

28. dubna 2015

2 hvězdičky

Pokud se tento měsíc ocitnete v londýnském metru poblíž stanice Sloane Square v časech kolem divadelních představení, pravděpodobně narazíte na davy mladých diváků s útlou zelenou knížkou v ruce. Půjde o The Twits (u nás známé jako Idioti), originál od Roalda Dahla z roku 1980, který se nyní hraje v divadle Royal Court v nové adaptaci Endy Walshe pod režisérským vedením Johna Tiffanyho. Vzhledem k tomu, že Karlík a továrna na čokoládu i Matylda stále s velkým úspěchem běží na jiných scénách, jde o nejnovější pokus přenést Dahlovu jedinečnou alchymii mravoučného, povznášejícího, ale zároveň znepokojivého a svérázného dětského dobrodružství na londýnská prkna. Bohužel však tato současná adaptace nemůže vedle oněch dvou vrstevnatých a plastických mistrovských děl s čistým svědomím obstát. Část problému tkví už v původní útlé předloze, která se pro divadelní formát úplně nehodí. Je to krátká kniha, která staví na silné charakteristice postav, ale pokulhává v zápletce. Původ knihy zřejmě pramenil v Dahlově odporu k vousům (co by si asi pomyslel o dnešním Londýně?) a v jeho odhodlání vykreslit dvojici s obzvláště odpudivými fyzickými rysy a chováním. Literární energie se tak soustředí spíše na popis než na vyprávění. Zanedbaný plnovous pana Twita a skleněné oko paní Twitové si vynucují pozornost; jejich vzájemné vymýšlení škodolibých a vynalézavých naschválů i týrání opičí rodinky, kterou drží v otroctví, vytváří sled opakujících se krutostí, kterým chybí citová rozmanitost a nakonec začnou nudit. Jako by si byl tohoto problému vědom, náš „rošťácký“ adaptér narouboval do děje vedlejší zápletku, aby představení udrželo tempo. Poté, co se seznámíme s hlavními rysy obou idiotů a všichni se oklepeme nad opicemi nucenými stát na hlavě, červy místo špaget, pastmi s lepidlem na ptáky a nespecifikovanou hrůzou zvanou „Smrskávání“, jsou nám představeni tři členové kočovné cirkusové družiny. Ti jsou do tohoto domu hrůzy vmanipulováni s nadějí, že získají zpět svůj cirkus, který jim Twitovi kdysi ukradli. Každý z nich – muž s jorkšírem, potetovaná věštkyně i pohledný kolotočář – je následně rituálně ponížen během rekonstrukce jejich dopadení, kterou předvádějí opičky Muggle-Wumpovi. Všichni zúčastnění to provádějí s velkým nasazením a tato část zabírá velký kus první poloviny hry. Výsledek je naneštěstí zdlouhavý i nevkusný, bez oné pestrosti a jemných nuancí, které Dahl jinde nachází. Popravdě řečeno, v ten večer, kdy jsem v hledišti seděl já, reagovali i ti nejmladší diváci na tento kolotoč malicherných a neúprosných krutostí a ponižování poněkud zdrženlivě. Možná je přehnané v tuto chvíli citovat Hannah Arendtovou a její „banalitu zla“, ale v nekonečném defilé nepříjemných scének je prostě málo dramatického života. Twitovi jsou na rozdíl od takové slečny Trunchbullové prostě příliš dvourozměrní na to, aby udrželi soustavný zájem. Jejich motivace jsou banální a bezvýznamné, stejně jako jejich kousky. Když se na konci příběhu morální kompas konečně pohne, je už příliš pozdě a působí to příliš nahodile, než aby to dalo smysl všemu předchozímu. Samozřejmě, jako ve všech dílech tohoto druhu, je morální řád nastolen: Twitovi se dočkají svého zaslouženého osudu a opičky Muggle-Wumpovi zase spravedlnosti a svobody. Vykoupení je však přesvědčivé pouze tehdy, když k němu vede cesta plná složitostí a výzev, a to jak pro postavy, tak pro diváky. Pokud tato práce nebyla odvedena a sympatie publika zůstaly nevzrušeny, je už opravdu pozdě. V tomto případě se únava dostavila příliš brzy na to, aby finále mohlo něco změnit na celkovém dojmu. V nejlepších Dahlových dílech se tentýž materiál krásně větví tak, aby promlouval odděleně, ale současně k dětem i dospělým; a ačkoliv se o to zde tvůrci pokoušejí, poselství není dostatečně jasné. Příběh i hra zdůrazňují kontrast mezi sterilitou a negativitou Twitových a životaschopnou rodinnou jednotkou Muggle-Wumpových (a nepřímo i cirkusovou „rodinou“), ale tento motiv není nijak zásadně rozpracován. Twitovi jsou vykresleni jako snobští, stárnoucí, potměšilí a násilničtí lidé s hodnotami, které by je mohly řadit k příznivcům UKIP: tančí morris dance za zvuků Elgarova Pomp & Circumstance a trousí pohrdavé poznámky o cizincích. Jsou to však spíše nesourodá gesta než jasná identita. V jednu chvíli, kdy se středem dění stal obytný přívěs, jsem si říkal, zda nám nebude předložen zrcadlový obraz hodnot hry Jerusalem – tedy snobské maloměšťácké odmítnutí oné život potvrzující energie starých karnevalů, která před časem diváky v Royal Court tak nadchla. To by bylo vtipné a trefné; ale pokud to byl režisérův záměr, nikdy se ho nepodařilo řádně ukotvit.

V duchu laskavosti, která tónu této inscenace jinak chybí, je třeba ocenit tvrdou práci herců a zručnost technického týmu. Všichni představitelé, ale zejména Jason Watkins (pan Twit) a Monica Dolan (paní Twitová), si s chutí užívali příležitosti ke gotické grotesce všeho druhu. Scénografka Chloe Lamford a Steven Hoggett (pohybová spolupráce) odvedli skvělou práci, když udrželi herce v pohybu i na omezeném prostoru a jako hlavní prvek scény využili otočný buben. Ten byl velmi efektivně využíván po celou dobu děje a byl nejpůsobivějším aspektem závěrečného rozuzlení. Nicméně ani tyto kvalitní příspěvky nemohou vyvážit prázdnotu celého podniku, který se tak úplně neslučuje s příkladnou radikální tradicí divadla Royal Court.