RECENZE: The Unbuilt City, King's Head Pub Theatre ✭✭

Julian Eaves recenzuje hru Keitha Bunina The Unbuilt City, kterou uvádí King's Head Pub Theatre.

Jonathan Chambers a Sandra Dickinson v inscenaci The Unbuilt City. Foto: PND Photography The Unbuilt City

King's Head Pub Theatre,

8. června 2018

2 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Představte si ‚Zdroj‘ od Ayn Randové přepsaný ve stylu nepříliš vydařeného prvního konceptu jednoaktovky Tennesseeho Williamse, a získáte docela přesnou představu, o čem toto představení je.  Ústředním bodem je strhující výkon Sandry Dickinson, která předvádí hereckou mistrovskou lekci během osmdesáti minut na jevišti: od začátku až do konce nesejde ze scény.  V jejím mimořádném, bravurním ztvárnění Claudie, dědičky architektonického odkazu, který se od ní snaží získat bodrý akademik Jonah v podání Jonathana Chamberse, není jediný hluchý moment.  Chambers je zároveň koproducentem tohoto kusu pro dva herce a nelze mu upřít odvahu, s jakou se na hodinu a půl postavil po bok jedné z nejzkušenějších hereček v zemi.  Jde však o velmi nevyrovnanou dvojici a středem zájmu zůstává po celou dobu Dickinsonová.

Možná to tak autor Keith Bunin zamýšlel?  Do dialogů vložil kusy vlastní biografie, a to až po původ akademického úředníka v Poughkeepsie ve státě New York.  Působí to, jako by si vzal radu „piš o tom, co znáš“ až příliš doslova: dostáváme stránku za stránkou odboček do různých zákoutí jeho života, které však spíše natahují čas, než aby rozvíjely dramatický konflikt.  Naopak postava Claudie zůstává i přes maximální úsilí Dickinsonové poněkud nečitelná a postrádá pevný střed.  Text by možná lépe fungoval jako novela než jako divadelní hra: kde je v jejím životě ono drama, akce, motiv?  Zdá se, že v postavě soupeří několik různých pohnutek, které se zapínají a vypínají téměř náhodně, což hru zbavuje jakéhokoli tvaru či smyslu. Claudie tak navzdory všem svým monologům zůstává neosvětlená a vzdálená.

Jonathan Chambers a Sandra Dickinson ve hře The Unbuilt City. Foto: PND Photography

Kromě neustálého popíjení whisky dojde jen k jediné divadelní akci: na scéně je skříňka a – ano – nakonec se z ní něco vyndá, což nikoho nepřekvapí.  Hra je díky tomu neuvěřitelně statická.  Pocit, že není kam jít, může být u Becketta fascinující, ale v naturalistické hře, jako je tato, působí jen frustrujícím a otravným dojmem.  K tomu se jen mluví.  Nekonečné žvanění.  Režisérka Glen Walfordová drží oba herce po většinu času v těsné blízkosti, zejména na začátku (kdy je mezi nimi paradoxně největší propast); a když zrovna nestojí kamarádsky u sebe, pouštějí se do zvláštních promluv k publiku skrze nikdy jasně nedefinovanou čtvrtou stěnu.  Proč?  Máme se snad zapojit do jejich životů?  Pokud ano, jak?  Pro mě to zůstalo záhadou.

O Claudiině domě se dozvídáme, že je proslulý svým chladem.  Člověk se ale musí divit.  Scénografie Erin Greenové – široké pásy měkkých záclon v barvě rzi v pozadí, koberec s arabeskami na sytě červeném podkladu, pohodlné křeslo s velkým terakotovým polštářem a část hřejivě se třpytícího zlatého rámu obrazu naznačující okno – spolu se zlatavým svícením Tima Deilinga, VŠE hlučně deklaruje přesný opak.  A k tomu ta intimní blízkost obou postav.  Opět, proč?  Netuším.  Choulili se k sobě, aby se zahřáli?  To znělo sotva uvěřitelně.

A to je možná největší problém tohoto scénáře.  Uvěřitelnost.  Přes všechnu tu upřímnost podávanou na dlani – a premiérové publikum bylo plné přátel a příbuzných ochotných vnímat milou sentimentalitu protkanou celým kusem – se mi nezdálo, že by inscenace vytvořila situaci nebo postavy, které bych mohl brát vážně.  Ano, dává paní Dickinsonové další velkou roli – naposledy jsme ji viděli v náročném kuse ‚I Loved Lucy‘ – a to je skvělé (tedy bude, až si stoprocentně sednou všechny repliky), ale podobně jako u onoho předchozího textu, ani tentokrát nedostala dobrou hru.

Dickinsonová tvrdě pracuje a publiku má co nabídnout.  Rozhodně si zaslouží lepší scénáře.

Hraje se do 30. června 2018

REZERVOVAT VSTUPENKY NA THE UNBUILT CITY