RECENZE: Návštěva staré dámy, National Theatre v Londýně ✭✭✭

Paul T Davies hodnotí adaptaci Dürrenmattovy hry Návštěva staré dámy v úpravě Tonyho Kushnera, kterou uvádí londýnské National Theatre.

Lesley Manville a soubor inscenace Návštěva staré dámy. Foto: Johan Persson Návštěva staré dámy

National Theatre

13. února 2020

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky Tony Kushner není jako dramatik zrovna proslulý svou stručností, o čemž my, fanoušci Andělů v Americe, dobře víme. Velké myšlenky, velká témata – Kushner debaty miluje. Jeho adaptace Dürrenmattovy Návštěvy sice od předpremiér zkrátila svou délku o třicet minut, přesto však trvá úctyhodné tři hodiny a 40 minut. Když se Claire Zachanassianová, ona „stará dáma, která přichází na návštěvu“, vrací do rodného Slurry, je nejbohatší ženou světa. Zchudlým občanům nabídne miliardu dolarů, pokud splní jeden jediný požadavek: zabijí Alfreda Illa, její lásku z mládí, který ji přivedl do jiného stavu, odmítl otcovství a podplatil přátele, aby o ní tvrdili, že je promiskuitní – čímž ji donutil opustit město bez haléře a v hanbě. Pomsta je sladká, stejně jako peníze a pohodlný život.

Lesley Manville. Foto: Johann Persson

Dobrou zprávou je, že v hlavní roli září Lesley Manville. Stylizuje se do filmových hrdinek a zrazených žen 50. let a viditelně si užívá hru s umělými končetinami i sypání břitkých hlášek. V její blond paruce a hlasovém projevu cítíme víc než jen náznak Baby Jane, a dojde i na poklonu Bette Davis ve filmu Now, Voyager. Claire přijíždí s doprovodem, jehož součástí je i panter, a Manville je v první polovině skvěle kempová a zábavná, aby s postupem hry mistrně odhalila lásku k Alfredovi, která ovládl a jizvila celý její život. Hugo Weaving je v roli Alfreda stejně přesvědčivý; nečelí pouze hrůze z toho, že je psancem, ale i důsledkům svých činů. Skvělý výkon odvádí Nicholas Woodeson jako starosta, který pro záchranu města Alfreda obětuje, a Sara Kestelman exceluje v roli ředitelky Covingtonové, morálního kompasu hry, i když je zrovna společensky unavená vodkou.

Hugo Weaving a soubor. Foto: Johan Persson

Nicméně hra samotná působí těžkopádně a výraznější škrty by jí jen prospěly. Slepé estrádní duo je otravné a mohlo by se okamžitě vyškrtnout. Milostný duet ve třetím dějství je naprosto zbytečný a Kushner se často opakuje. Podobně jako u druhého dílu Andělů v Americe, i zde se ve chvíli, kdy hra směřuje k vrcholu, drama odsouvá na vedlejší kolej na úkor debat – z nichž mnohé jsou sice zajímavé, ale často jen opakují již řečené. Po velmi dobrém prvním dějství začne hra, i přes skvělou práci scénografa a týmu při scénách s vlakem, vykolejovat a režisér Jeremy Herrin jen stěží krotí rozvláčný scénář. Vyobrazení postindustriálního amerického městečka na dně připomene vynikající hru Lynn Nottage Sweat (Pot), a jen kousek odtud v Young Vic ukazuje Nora od Stef Smithové ve svižné hodině a 45 minutách, že dluhy lidi osvobodit nedokážou.

National Theatre vložilo do této inscenace všechno, ale ani skvělé herectví, živý jazz během přestaveb a síla technického týmu scény Olivier nedokáží vyvážit zásadní problém v srdci hry: Claire už cirka po dvaceti minutách děje jasně řekne, co se stane, a o tři hodiny a dvacet minut později jsme přesně toho svědky. Žádná překvapení, žádné zvraty. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsme ke stejnému závěru mohli dojít o něco rychleji.

Uvádí se do 13. května 2020.