RECENZE: The White Feather, The Union Theatre ✭✭✭✭✭

David Flynn v inscenaci Bílé pírko (The White Feather). Foto: Scott Rylander The White Feather

The Union Theatre

18. září

5 hvězdiček

Generál Sherman kdysi slavně prohlásil, že „válka je peklo“. A tak je pochopitelně nesmírnou výzvou zachytit hrůzu a složitost války na jevišti. Produkce, které se o to pokoušejí, mohou snadno sklouznout k jednorozměrnému mávání vlajkou, nebo končit u upovídaného a přespříliš idealistického moralizování.

Bílé pírko (The White Feather) dokáže po této tenké hraně mistrně balancovat; právě proto je to takový triumf a zaslouží si veškeré uznání, které se mu dostává. Příběh sleduje východoanglickou vesnici Upton Davey v době, kdy se vyrovnává s náporem a turbulencemi první světové války. Muži ze všech společenských vrstev jsou odváděni do boje, včetně nezletilého Harryho Briggse.

Válka si vybírá svou daň a mladý Harry je popraven za „zbabělost“ (přičemž dnes bychom jeho stav pravděpodobně diagnostikovali jako posttraumatickou stresovou poruchu). Jeho sestra Georgina musí čelit společenskému stigmatu ze strany „pravých“ válečných vdov v době, kdy na povrch vyplouvají zprávy o okolnostech Harryho smrti. Mezitím je bohatý statkář pan Davey nucen skrývat svůj homosexuální vztah s jedním ze svých zaměstnanců a sám se potýká s tíživými válečnými zážitky.

Scénář Rosse Clarka a Andrewa Keatese nesmírně podněcuje k zamyšlení; je mnohovrstevnatý a plynule propojuje klíčová témata, jako jsou gender, sexualita, třídní rozdíly a politika. Ať už jde o nespravedlnost, kdy se sice vychovaný, ale naprosto neschopný Davey coby šlechtic automaticky stává důstojníkem, nebo o vnitřní rozpor homosexuálních vesničanů, je jasné, že život na venkově je mnohem rozvrácenější, než se na první pohled zdá. Kromě silného dramatu působí velmi věrně i dialogy, které odpovídají dobovému zasazení a kladou velký důraz na historické detaily.

Hra je v jádru politická, ale činí tak citlivým způsobem, který do popředí staví postavy a jejich příběhy. Ukazuje válku ze všech úhlů; ano, dokáže lidi spojit, ale také komunity rozbít, ať už skrze fyzická traumata, jako je bitevní šok, nebo skrze emocionální žal ze ztráty blízkých. Temnou druhou polovinu navíc podtrhují dva velmi chytré dějové zvraty, které nabízejí neotřelou perspektivu na celý kus i jeho postavy.

David Flynn a Abigail Matthews v The White Feather. Foto: Scott Rylander

Hudební složka je skutečně vynikající; sérii vzletných čísel doprovází tříčlenné těleso s převahou smyčců. Píseň Set Them In Stone, úderná a lyrická skladba s nádhernými harmoniemi, byla mým osobním favoritem, ale na výběr byla spousta fantastických písní, všechny skvěle zazpívané a plné emocí. Zvláště nápaditým číslem byla skladba Harry’s Letter; text byl převzat z Harryho cenzurovaného vojenského dopisu, přičemž začerněná místa se odrážela v pauzách v hudbě.

Abigail Matthews je coby Georgina Briggs, oddaná sestra, ze které se stala aktivistka, milá a přitom pevná jako skála. Disponuje silným hlasem a druhou polovinu zahájila strhujícím sólovým přednesem balady My Little Boy, Harry. Skvěle jí sekunduje David Flynn jako pan Davey, který podává citlivý a dojemný výkon v roli muže lapeného mezi svou sexualitou, smyslem pro povinnost a vírou v „přirozený řád“ třídního systému. Pan Davey se v podstatě vyvine v jakéhosi záporáka, a přesto zůstává sympatický; je to především díky velmi silnému hereckému i pěveckému výkonu Flynna.

Adam Pettigrew v roli tragicky zkoušeného Harryho působí bolestně smutným dojmem a Zac Hamilton je jako Daveyho partner Edward rošťácký, ale upřímný. Hamiltonovo sólové číslo We Buried a Good Man Today, v němž se uslzený Edward vyrovnává se ztrátou, je zdrcující a opravdu nádherně zahrané. Sluší se ale dodat, že jeho postava nebyla úplně jasně uchopitelná a proměna z flákače na zásadového odpůrce vojenské služby proběhla možná až příliš rychle.

Za zmínku stojí také Christopher Blades, který ztvárnil několik rolí a jehož dunivý operní hlas celé představení odstartuje. Šlo o brilantní kolektivní výkon, a i když se objevilo pár drobných přeřeků v textu, ty se v průběhu uvádění nepochybně poddají.

Scénické zpracování je po celou dobu kvalitní a vrcholí v perfektně provedené závěrečné scéně, která nenechá nikoho chladným a kde do sebe vše zapadne. Nemohu sice odborně posoudit použité východoanglické nářečí, ale znělo autenticky, což je zásluha jazykové poradkyně Sarah Stephenson. Osvětlení Neilla Brinkwortha je promyšlené a odstíny žluté a khaki hnědé navozují přesně tu správnou atmosféru.

Děj se v průběhu představení v čase dost stěhuje – v druhém dějství jsme se během patnácti minut přenesli z roku 1918 do roku 1947, pak do roku 2006 a zpět do roku 1949! Ačkoliv to funguje působivě, možná by neškodilo tyto skoky více zdůraznit, protože herci ani rekvizity viditelně „nestárli“. S programem v ruce se v ději dalo orientovat snadno, ale pro diváky bez něj by byla větší přehlednost vítaná.

The White Feather je vším, čím by hudební divadlo mělo být – přiměje vás cestou domů hluboce přemýšlet o odvaze, válce i o podstatě lidskosti. Pokud existuje spravedlnost, dočká se tato vzrušující produkce delšího uvádění nebo nové scény, aby ji mohlo zhlédnout co nejvíce diváků.

Muzikál The White Feather se hraje v The Union Theatre do 17. října 2015